Češi a dekrety
- Postoj Čechů k otázce platnosti takzvaných Benešových dekretů začíná být podle Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) oproti dřívějšku kritičtější.
- Z jeho průzkumu z konce minulého roku vyplývá, že zatímco před dvěma třemi lety se vyslovovaly pro zachování dekretů dvě třetiny lidí, nyní je to zhruba každý druhý.
- Naopak na třetinu vzrostl počet těch, kteří nemají žádný názor. V minulých letech šlo vždy o méně než 30 procent lidí.
- Celkem 13 procent lidí se pak domnívá, že takzvané Benešovy dekrety by měly být zrušeny. Jejich zrušení dříve schvalovalo pouze pět až osm procent dotázaných.
- Odsun sudetských Němců považuje v současnosti za spravedlivý přesně polovina dotázaných, naopak 32 procent lidí jej pokládá za nespravedlivý.
- Oproti předchozímu šetření v roce 2005 nastaly v této otázce podle CVVM jen mírné změny: o čtyři proceta lidí méně hodnotí odsun jako spravedlivý, o pět procentních bodů narostl podíl těch, kteří vnímají odsun jako nespravedlivý.
- Více než polovina lidí se také domnívá, že takzvané Benešovy dekrety negativně ovlivňují vztahy Česka s Německem. Stejný názor zastává čtvrtina dotázaných, pokud jde o vztahy s Rakouskem.
Jde o spor, ve kterém Johannes Tietze požaduje vydání poloviny domu a přilehlých pozemků v severočeském Rumburku, který vlastnila jeho babička Laura Tietze. Ta zemřela v roce 1978.
Ústavní soud zrušil předchozí soudní verdikty v této kauze. Ačkoli v ní jde o majetek sudetských Němců, Ústavní soud založil svůj postoj na procesních pochybeních. Rozhodl, že Krajský soud v Ústí nad Labem v tomto případě porušil právo na spravedlivý proces, neumožnil mu dostatečně argumentovat ani předkládat důkazy.
Soudy si protiřečí
Dům a pozemky, o něž se pan Tietze soudí, byly po druhé světové válce podle dostupných dokumentů konfiskovány na základě dekretů prezidenta Edvarda Beneše, který nařizoval zabrání majetku osobám německé národnosti.
Soudy v Děčíně i Liberci, kde je pobočka Krajského soudu v Ústí nad Labem, žalobu Johannese Tietze zamítly s tím, že majetek byl řádně zkonfiskován a ke dni smrti jej Tietzeho babička Laura nevlastnila. Žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.
V rozhodnutí obou soudů jsou ale rozpory, oba hodnotily i přes stejný závěr podstatné důkazy odlišně.
Krajský soud tak například na rozdíl od okresního soudu v Děčíně uvedl, že k majetek Laury Tietzové a převod na stát se uskutečnil až po 25. únoru 1948 a tedy v době, na kterou je možné uplatňovat restituční nároky.
Krajský soud také na rozdíl od soudců v Děčíně uvedl, že konfiskační dekret nemohl vydat Okresní národní výbor v Rumburku, který v té době ve městě vůbec nepůsobil.
Nemohl se bránit
Podle ústavních soudců neměl Johannes Tietz možnost se u soudu bránit.
"Zejména odvolací soud (pobočka Krajského soudu v Liberci) nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť v podstatě odňal stěžovateli reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat," uvedli ústavní soudci.
Ústavní soud uvedl, že dosud zjištěné skutečnosti nejsou jednoznačné, není tak jasný závěr, zda vlastnictví nemovitostí na stát přešlo a podle ústavních soudců nejde vyloučit ani varianta, že stát se vlastníkem nikdy nestal.
Krajský soud musí znovu posoudit všechny důkazy.
"Různé nejasnosti, respektive pochybení v postupu státních orgánů, které rozhodovaly v daném případě v období nástupu totalitního režimu, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu vykládat pouze v neprospěch stěžovatele," uvedl Ústavní soud.
Desítky tisíc dalších
Případ Laury Tietzové patří mezi několik desítek tisíc podobných. V prosinci 1945 odhadli českoslovenští představitelé hodnotu vyvlastněného německého majetku na 300 miliard korun.
Historik Ján Mlynárik ale například tvrdí, že sudetští Němci nechali v Československu majetek za 800 miliard československých korun.
Sudetští Němci se odškodnění za zabavený majetek domáhají marně. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku tak už na konci roku 2005 v průlomovém rozhodnutí označil za nepřijatelnou stížnost devadesáti Sudetských Němců na konfiskaci svého majetku.
Sudetští Němci u Evropského soudu napadli především to, že Česká republika neuznala hluboké bezpráví způsobené konfiskacemi a neposkytla náhradu za zabavený majetek
