Dlouhodobě se v Česku každý rok utopí 180 až 200 osob. To je v přepočtu na sto tisíc obyvatel dvakrát více než ve státech s mořem, jako je Itálie, Španělsko či Portugalsko. Tyto počty navíc nezahrnují české občany utonulé v zahraničí ani ty, kteří tonutí sice přežili, avšak s trvalými následky.
Důvodů, proč jsou v Česku tato čísla tak vysoká, je podle prezidenta Vodní záchranné služby Českého červeného kříže Davida Smejkala několik. "Češi jsou nezodpovědní, neřízeně pijí u vody alkohol a hazardují se zdravím. Každý si myslí, že se mu to stát nemůže, jenže stát se to může opravdu úplně komukoliv," vysvětluje.
K nejohroženější skupině patří především děti. Utonutí je u nich dokonce druhou nejčastější příčinou úrazové smrti. Často nemají dostatečnou fyzickou kondici, plavecké schopnosti a zároveň neodhadnou možná rizika jako například hloubku, proud a další.
Děti ale doplácí hlavně na nezodpovědnost vlastních rodičů. Smejkal rodiče upozorňuje na důležitost zabezpečení soukromých bazénů. "Pokud mám dítě neplavce, musím bazén dobře zabezpečit, aby se tam bez dozoru vůbec nedostalo. Opravdu není nic horšího, než když rodiče resuscitují vlastní dítě vedle bazénu, který pro něj koupili," popisuje.
Dalším faktorem jsou špatné plavecké pomůcky. Na první pohled zábavný a neškodný nafukovací kruh může i zabíjet. "Nejhorší jsou kruhy se sedátkem, kterým dítě prostrčí nohy. Když se překlopí, tak nohy neumí vytáhnout a zůstane uvězněno," říká Smejkal. Stejně problematická jsou i nekvalitní křidélka za pár korun, která lehce prasknou. Rodiče by měli kupovat alespoň dvoukomorová, která přežijí i prasknutí jedné z komor.
Úplně nejdůležitější prevencí je ale podle Smejkala naučit své dítě plavat. "Více než 70 procent planety je voda, takže plavání by měl mít opravdu každý zažité," vyzývá rodiče.
"Každý skok je zbytečný"
U dospělých jsou častým důvodem utonutí nebezpečné skoky do vody. "Každý skok je úplně zbytečný a na jednovteřinovou zábavu pak může dotyčný hodně doplatit," popisuje Smejkal. Dna v řekách se navíc podle něj pořád mění a tam, kde byla loni hloubka, už letos být nemusí. Střet s dnem je poté většinou fatální záležitost.
Pak jsou tu také tonutí na řekách spojená s vodáctvím a alkoholem. "Správný vodák ví, že je potřeba mít respekt. Pak je tu druhá skupina lidí, která si jede užít a pohybuje se po řekách v podnapilém stavu," říká Smejkal. Taková zábava může skončit tragédií.
Při případné záchraně tonoucího člověka je podle Smejkala třeba jednat co nejrychleji. Vůbec samotné detekování takového nebezpečí není vůbec lehké. Člověk, co se topí, rozhodně nevypadá tak, jak jsou lidé zvyklí z filmů. Nekřičí ani nevolá o pomoc. Naopak je tichý, plácá kolem sebe rukama a rychle mu dochází síly.
První, co je v takové situaci potřeba udělat, je vytočit tísňovou linku. "V tu chvíli si stačí vzpomenout na jakoukoliv. Linky si informaci mezi sebou předají a spustí se poměrně rozsáhlý řetězec událostí. Většinou na místo dorazí vrtulník, hasiči, nejbližší hlídky policie i záchranky," vysvětluje Smejkal.
Pokud je někdo dostatečně odvážný, může se před příjezdem složek do záchranné akce pustit sám. Podle Smejkala je v tom případě důležité s tonoucím člověkem nejít do osobního kontaktu, který by mohl skončit utonutím obou. "Nejlepší řešení je si na břehu rychle něco najít, ať už klacek nebo třeba flašku, tomu člověku to hodit a odtáhnout ho za to ke břehu," říká.
Ani na břehu ale ještě není záchrana u konce a je potřeba tonoucímu poskytnout první pomoc. Je pochopitelné, že je v takové situaci těžké si vzpomenout na to, jak to vlastně provést. V tu chvíli by měl zachránce vytočit linku 155. "Operátora si dáte nahlas a on vám začne radit, jak resuscitaci provést. V aplikaci Záchranka je navíc možnost si pustit videohovor, takže vás při tom dispečerka uvidí a bude vám říkat, zda to děláte dobře," uzavírá Smejkal.
