Hrabyň - V roce 1980 otvíral památník v Hrabyni na Opavsku krajský tajemník KSČ Miroslav Mamula. Dnes to byl hejtman Jaroslav Palas z ČSSD.
Kolem betonového monumentu v Hrabyni pořád fičí vítr. Tak jako před devětadvaceti lety, kdy se památník otevíral poprvé. Objekt stojí na otevřeném vyvýšeném místě s výhledem na Opavsko.
"Fouká tady opravdu více než jinde," říká kurátor a mluvčí Slezského zemského muzea v Opavě Milan Freiberg. Krátce před otevřením v ostrém větru pendluje mezi památníkem a správní budovou.
Památník je pořád to stejné železobetonové monstrum, na kterém lidé údajně dobrovolně odpracovali 123 tisíc brigádnických hodin a pracovní kolektivy pořádaly finanční sbírky, aby na to socialistický stát měl. Tradují se sbírky po pěti korunách.
Stavba začala před 39 lety
Základní kámen byl postaven už v roce 1970, přesně před třiceti devíti lety. "Pak se pár let nic nedělo. Stavět se začalo kolem roku 1976," vzpomíná správce památníku Jan Hanzlík, který tam pracuje od roku 1977.
Monstrum změnu režimu přežilo, i když se v minulosti hovořilo o tom, kolik by stála jeho likvidace. "Česká vláda památník v březnu 2000 vládním usnesením definitivně rehabilitovala jako ústřední památník druhé světové války," říká vedoucí památníku Jana Horáková z opavského muzea.
Objekt v Hrabyni byl jedním z osmi, které byly zařazeny do programu Rehabilitace památníků za svobodu, nezávislost a demokracii. "Hrabyň je totiž jediným místem na území České republiky, kde proběhla rozsáhlá vojenská pozemní operace za druhé světové války. Proto byl zařazen do programu," vysvětluje Viktorie Plívová z ministerstva kultury.
Ministerstvo kultury zaplatilo 192 milionů
Původně to byl památník Ostravské operace a jak komunističtí představitelé socialistického státu zdůrazňovali, především hold Rudé armádě, osvoboditelce Čechoslováků.
Rekonstrukce, která trvala skoro čtyři roky, stála 192 milionů korun. Důvodem, proč padlo rozhodnutí památník zachovat a ministerstvo kultury to zaplatilo, bylo také to, že v Hrabyni a okolí padly tisíce lidí, hlavně ruských vojáků, také československých, francouzských, rumunských.
V ochozu památníku je symbolický hřbitov. Je tam třináct tisíc jmen. Muzeum destičky se jmény padlých vojáků i civilistů v rámci rekonstrukce nově osázelo.
V památníku je 13 tisíc jmen padlých
Zůstaly tam i mnohé stejné artefakty, sousoší Bratrství v boji před památníkem, mnoho rezavých kvérů, které se v rozbombardované Hrabyni po bojích válely všude kolem mrtvých vojáků. Lidé dodnes v této oblasti občas vyorávají na polích starou munici.
Na plakátu, který informuje o znovuotevření památníku, je fotografie ženy z nedaleké Štítiny. Stojí v rozvalinách domu s miminkem v náručí.
Hrabyň a její okolí, to byla v dubnu 1945 jedna velká rozvalina. Jednu postavili i muzejníci v obnoveném památníku. A jsou tam i figuríny lidí, kteří se zachraňují před bombardováním ve sklepě.
V expozici je i prostřelený kredenc
Kolem zuří válečná vřava. Z reproduktorů se ozývá střelba, křik, siréna. Kulisy doplňují historické zbraně, zbytky letadel, polní kuchyně, nábytek, rozbitá okna, prostřelený kredenc, kameny, příbory, láhve, uniformy. Fotografie na obrovských panelech připomínají, co už není. Například hrabyňský zámek, který byl v dubnu 1945 kompletně zbombardován.
Z památníku dávno zmizely srpy a kladiva, sochy Lenina, Stalina, Gottwalda. "Tehdy tady kromě kinosálu nic jiného skoro nebylo. Tyto tři busty zabíraly první patro," vzpomíná správce Jan Hanzlík.
Přibyly informace o západním odboji a lidech pronásledovaných komunisty a mnoho dalších věcí. Muzeum sugestivně připomíná koncentrační tábory, například replikou vstupní brány do Osvětimi, pruhovanými obleky vězňů.
Helidor Píka, angličtí letci a tabák
Krátce po pádu komunistů se v expozici objevil příběh generála Helidora Píky, rodáka ze Štítiny, kterého komunisté v padesátých letech nemilosrdně a bezdůvodně popravili.
"Nová expozice připomíná také působení československých vojáků na Blízkém východě, v Africe, věnuje se československým letcům v Anglii," říká Milan Freiberg.
A oproti minulosti je tam spousta věcí, které připomínají nejen vojenský, ale i civilní život lidí v době druhé světová války. Muzeum vystavilo protektorátní vyhlášky i protektorátní peníze, různé dokumenty, pracovní knížky, propustky, taky vysavač a fén, plakát, ženské sandály, tabák německých vojáků s názvem Brinkmann.
Komunisté nemysleli na vozíčkáře
"Hlavním důvodem, proč jsme museli dělat velké stavební úpravy, byla potřeba, aby byl objekt bezbariérový," říká vedoucí památníku Jana Horáková.
Ústav, ve kterém se léčí lidé z celé republiky, je totiž nedaleko, ve stejné obci. Za komunistů ale nikdo na tělesně postižené nemyslel. "Často jsme tady nosili vozíčkáře v náručí," vzpomíná správce Hanzlík.
"Musely se dělat v podstatě úplně nové podlahy, rozbourávaly se stropy. Když jsme sundávali obložení na chodbách, abychom je rozšířili, zjistili jsme, že tam zvenku zatéká," líčí rekonstrukci Jana Horáková.
Málo kvalitní železobetonovou budovu bylo nutné zvenku celou nově ošetřit a natřít hydrofobním nátěrem, aby socialistický beton nepropouštěl vodu a ještě dlouho vydržel.
