Aktuálně.cz: Co říkáte na reakci našeho předsedy vlády Babiše na výzvu k přijetí 50 syrských sirotků?
Barbara Wintonová: Když mám mluvit o politice, snažím se následovat příkladu svého otce (sira Nicholase Wintona, pozn. red.). On byl vždycky velmi… diplomatický, to je to správné slovo. A to zejména pokud mluvil o nějaké cizí zemi. Takže se jen nerada vyjadřuji ke konkrétním lidem. Mám ale pocit, že dneska je na celém světě potřeba pomáhat dětským uprchlíkům.
Když to v roce 1939 dělal můj otec, bylo to těžké, byla kolem toho spousta starostí, ale našlo se dost lidí, kteří chtěli pomoct. A zpětně to lidé považují za úžasnou věc. Já myslím, že dnešní situace není stejná, ale pořád tu jsou děti, které nás potřebují. Kdyby můj otec tehdy řekl, že ty děti nejsou náš problém, nikdy by se je nepodařilo zachránit. A stejně bychom měli přemýšlet o dětech dneska. Neignorovat je.
Stačí pomáhat několika desítkám dětí, když jich podle údajů humanitárních organizací je ohrožených mnohem více?
Mluvit o číslech je vždycky těžké. Můj otec měl na svém seznamu pět tisíc jmen dětí, které jejich rodiče chtěli zachránit. Z takového pohledu je to, co dokázal, vlastně neúspěch. Dokázal jich do Británie dostat "jen" 669.
Ale když jsme se s nimi potkali o několik desítek let později, ukázalo se, že tito lidé prožili plnohodnotné životy, stali se prospěšnými a nápomocnými členy společnosti, kterou si zvolili. A nám došlo, že každý jediný život se počítá. Když to nemohou být všichni, tak aspoň někdo.
Co říkáte na to, když důvodem pro odmítnutí těch 50 dětí je argument, že jsou bezpečnostním rizikem?
Ty děti jsou pečlivě vybírané, bylo to tak tady u nás v poslední době (Velká Británie nabídla v rámci zvláštního programu pomoc několika stovkám sirotků z uprchlických táborů, pozn. red.) a určitě by se to tak dělalo i u vás. Dítě je podle zákona dítětem až do 18 let, dokdy má nárok, aby se o něj starali rodiče nebo stát.
Často se argumentuje tím, že tito sirotci často už nemusí být dětmi, že je jim třeba 17 let. Nebo že musíme nejdříve pomoct našim, českým dětem.
Představte si, že máte syna, je mu sedmnáct. Je sám, opuštěný v cizí zemi. Chtěli byste, aby mu někdo pomohl, aby se o něj někdo postaral? Já bych v to určitě doufala. No a naše a cizí děti, to se přece nevylučuje. Samozřejmě že musíme pomoct našim dětem. Ale ty syrské možná viděly hrozné věci, jejich rodiny jsou možná po smrti. Musíme ukázat lidskost.
V čem se podle vás dnešek podobá roku 1939?
Dnes se často říká, že můj otec zachránil ty děti před holokaustem. Ale v roce 1939 nikdo nevěděl, co přijde. Jejich rodiče se báli, že by mohli skončit ve vězení, že se o děti nebude mít kdo postarat, že nebudou chodit do školy. Když je můj otec v Praze viděl, žili v různých přístřešcích, neměli co na sebe ani dost jídla, byla jim zima. V Řecku a v Itálii je to dneska velmi podobné.
