Moskva /Od našeho spolupracovníka/ - Generál Eduard Vorobjov byl v listopadu 1989 velitelem sovětských vojsk, která tou dobou už 21 let okupovala Československo. Vrchní velitel Střední skupiny vojsk, jak se jeho armádě oficiálně říkalo, dnes žije v Moskvě. Spokojený důchodce se svým osobitým pohledem na historické události mezi roky 1968 a až 1991.
Na Československo, odkud ho "vystěhoval" Michael Kocáb coby hlavní vyjednavač o odsunu ruských vojáků, vzpomíná rád.
Třeba nad balíčkem fotografií, které si odsud přivezl a dodnes je uchovává ve svém soukromém albu.
A.cz: Pane generále, máte v někdejším Československu někoho, koho můžete považovat za přítele?
Ano, spřátelil jsem se například s Michalem Kocábem, tehdejším předsedou komise pro dohled na odsun sovětských vojsk. My jsme nejen spřátelili, on mi dokonce daroval tričko, kde je natištěn jeho obří, stařecký a zubatý obličej s nápisem: "Michal Kocáb za 100 let."
Pak mě jednou dokonce pozval do zákulisí, abych si poslechl koncert jeho skupiny.
A.cz: A jste s Kocábem stále v kontaktu?
Ne, kontakt spolu teď už neudržujeme. Naposledy jsme se viděli, když asi před šesti lety přijel do Moskvy.
A.cz: Jak vůbec vzpomínáte na službu v Československu?
Na svou službu mám pouze dobré vzpomínky. Dobré je slabé slovo. Rád vzpomínám na československé vojáky, se kterými jsme spolupracovali, ale také na československý lid.
A.cz: Ale po listopadu 1989 se tyto vztahy určitě změnily, ne? Padl režim, díky kterému jste mohl v Československu být...
Vztahy s polistopadovou vládou byly neutrální. My jsme spolu jednali pouze v případě, kdy se dané téma týkalo i nás: například při odvolání ministra obrany Vacka v roce 1990.
Já jsem tehdy novinářům řekl: "Sovětská armáda v žádném případě nikdy nebude zasahovat do procesů, které se na československém území odehrávají. Je to vaše země, vy jste její páni."
A.cz: To znamená, že žádný rozkaz, například zasáhnout v listopadu 1989 a pokusit se zvrátit vývoj situace, jste nedostal?
Ne, ne, to rozhodně ne.
Okupace 1968
- V noci z 20. na 21. srpna 1968 vojsk obsadila území Československa vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou SSSR. Operace se vojensky nazývala Dunaj.
- Byla obsazena většina důležitých měst a letišť. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, sama však ničeho nezmohla. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání.
- Sověti vjeli do československých ulic s přibližně 6 300 tanky. V počátku okupace tu bylo až půl milionu cizích vojáků.
- Při okupaci a po ní zemřelo 108 Čechů a Slováků, Sověti oznámili 98 obětí mezi svými vojáky.
A.cz: V červnu 1991 opustil naší republiku poslední sovětský voják. Je zajímavé, že oproti Polsku nebo Východnímu Německu byl odsun vašich vojsk uskutečněn relativně rychle, za jeden a půl roku. Čím to?
Musím říci takovou věc. Československá delegace velmi tvrdě vyjednávala. Její pozice byla taková: za jeden den jste k nám přišli, za jeden den i odejděte. Naopak, my jsme předpokládali, že odsun vojsk bude delší. Podle prvního předpokladu sovětské delegace, který se veřejně neohlašoval, mělo k stažení vojsk dojít v průběhu nejméně pěti let.
A.cz: Proč tak dlouho?
Bezmála polovina důstojníků sloužících v Československu neměla v Sovětském svazu kde bydlet. Těch pět let bylo potřeba, aby pro ně vůbec mohli postavit domy. Při jednání jsme však vždy oficiálně mluvili o třech letech.
Československá delegace i tuto dobu považovala za příliš dlouhou a nesouhlasila s ní. Po dalších kolech jednání se tento termín postupně snižoval z dvou a půl let až do dvou roků.
Jednou se mě předseda naší delegace Ivan Aboimov zeptal, za jakou dobu mohou naše vojska opustit Československo. On byl toho názoru, že ve lhůtě, na které trvala československá delegace, není možné stáhnout vojska. Já jsem mu odpověděl: "Za rok, klidně, se organizovaně stáhneme." Nejvíce času nezabral totiž odjezd vojáků, ale spíše předání vojenských objektů a jejich rekultivace.
A.cz: V Československu zpráva o odsunu vašich vojsk byla přijata s neskrývanou radostí. Jak jste to vnímal?
Poté, co sovětské vedení oznámilo, že okupace byla chyba a naše vojska budou stažena, žili jsme v Československu jako nezvaní hosté. Negativní projevy, ať už v médiích nebo na demonstracích, jsem chápal. Vždyť z vašeho území odcházela cizí vojska. Nicméně bylo velmi těžké potlačit i emoce mých spoluobčanů, kteří ještě nedávno byli obránci socialismu na jeho přední linii, a nyní se z nich náhle stali okupanti.
My sami jsme se za okupanty nepovažovali. Invaze vojsk bylo rozhodnutí politického vedení obou zemí. Vojáci vykonávali pouze jejich vůli.
A.cz: Navštívil jste ještě po odsunu Československo nebo Českou republiku?
Rok po odsunu vojsk, v létě 1992, jsem byl do Československa pozván, ale nepřijel jsem. Znovu hovořit o tom, co při odjezdu? Nebo se jen podívat se na Prahu, kterou jsem si týden před návratem do své vlasti celou prošel? Stále jsem na duši cítil hořkost a neviděl jsem v mé návštěvě smysl.
Na páté výročí stažení sil mě znovu oficiálně pozvali do České republiky, kam jsem měl přijet na 10 dnů. Byl jsem připraven jet, když najednou z Česka přišla zpráva o katastrofických povodních. Já jsem se poradil se známými, sám jsem přemýšlel, nakolik je za takové situace má návštěva vhodná. Všichni měli plné ruce práce, nevěděli, kde jim hlava stojí, a já bych tam přijel na dovolenou? Tak jsem pozvání odmítl. Poté mě už nikdo nezval.
Co dělal generál Vorobjov 21. srpna 1968?
Přečtěte si vzpomínky vrchního okupanta na noc, kdy Československo ztratilo na dlouhých 21 let svobodu - pokračování rozhovoru ZDE
