Na rozvoj vaší gynekologicko-porodnické kliniky jste založil nadační fond Proni. Na jeho webu píšete, že i když Česko patří ke světové špičce a péči stále zlepšuje, "propast neporozumění" mezi nemocnicemi a společností se zvětšuje - čím si to vysvětlujete?
Myslel jsem tím to, že v nemocnici jsou sledovány určité statistické ukazatele, ve kterých jsme na špičkové úrovni a péče se v tomto ohledu vyrovnala západním zemím. Jsou ale další parametry, které jsou mimo statistiku. U nás v Česku se nesledují, ale na západ od nás ano. Je to například spokojenost rodičky a vůbec hodnocení jednotlivých procesů, které ústí ve spokojenost a dobrý pocit.
Pro většinu rodiček je dnes už důležité nejen to, aby bylo medicínsky vše v pořádku, ale aby si odnášely i pozitivní zážitek z porodu. Experti ve zdravotnických zařízeních všechno vidí jen po medicínské stránce, společnost od nás ale čeká i něco jiného. V tom se instituce porodnic od společnosti vzdalují.
Kdo je Vít Weinberger
Vít Weinberger se stal v lednu 2020 přednostou gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Brno. Ve své funkci se rozhodl pro rozsáhlejší reformu kliniky, jejíž součástí bylo také založení nadační fondu Proni. S jeho pomocí lépe identifikuje potíže uvnitř kliniky a zároveň podporuje projekty, na které finance nemocnice nestačí. V současné době pod Weinbergerovým vedením vzniká druhé centrum porodní asistence v Česku, které se otevírá 1. října.
Je tedy chyba, že se nesleduje spokojenost?
Spíše to ukazuje na absenci procesů v nemocnicích a to, že se málo klade důraz na práci se samotnými zaměstnanci. Pokud by o ně bylo dobře postaráno a bylo jim umožněno se komplexně a týmově rozvíjet, tak si myslím, že přirozeným výsledkem bude dopad i na klienta, o kterého se staráme. To tady ale není. Máme špičkové přístroje, jsou tu perfektně nastaveny procesy, jako jsou příjmy, operace, medikace či propuštění, ale vůbec tu nejsou správně a tak, jak by měly v 21. století být, nastaveny procesy péče o zaměstnance. Neumíme se zkrátka starat o lidi, kteří to dělají.
Naše rodičky mají mezi očekáváními, logicky a oprávněně, požadavky na spokojenost a dobrý pocit z porodu. Zdravotníci k tomu ale nemají nastaveny podmínky tak, aby mohli všechna tato očekávání naplnit. Nikdo s nimi systematicky nepracuje a výsledek je, že potom záleží na každém zvlášť, jak to zvládá. To vede k známé hlášce "záleží, na koho narazíš".
Nadační fond jste založil proto, abyste tyto procesy, o kterých mluvíte, změnil či nově nastavil?
Fond byl založen pro podporu celé gynekologicko-porodnické kliniky. Nyní v první fázi, kdy budeme slavnostně 1. října otevírat centrum porodní asistence, je hlavní pozornost zaměřena právě na pomoc segmentu porodnictví. Zlepšit procesy péče o zaměstnance, jako je další vzdělávání či HR podpora, je tak jen jedním z úkolů nadačního fondu. Na to se ale musí najít peníze a běžný provoz nemocnic tohle nepokryje. Hlavním účelem fondu tedy především je, aby identifikoval potíže a problémy uvnitř kliniky, a to, na co se nám nedostává peněz od nemocnice a od zdravotních pojišťoven, dokázal podpořit.
Co z péče o zaměstnance českému zdravotnictví nejvíce chybí?
Hrozně chybí právě ta HR podpora. Je to obecně velký dluh v českém zdravotnictví. Není vybudovaná jakási "třetí noha" řízení nemocnic - střední management, který není zdravotnický, ale zdravotnickému personálu pomáhá. Dnes je v jednu chvíli lékař zároveň manažer, učitel pro studenty a mladé kolegy, výzkumník a vědec, chvilku dělá něco od zdravotní sestry a potom má reportovat na poradě vizi, jak bude rozvíjet svoji kliniku - to vše v jedné osobě.
Na co iniciativy, které se snaží o větší pružnost a osvěžení zdravotního systému, nejvíce naráží? Jsou to právě finance nebo i nějaká nevole?
Je to všechno, protože jakýkoliv "refresh" vyvolá vychýlení z jakési dlouhodobě ustanovené rovnováhy. Pro zdravotníky je kvůli tomu, vedle jejich už tak vyčerpávající práce, velmi náročné zvykat si na nové způsoby řízení. Není divu, v tomto systému pracují často celý život. Proto chceme nejprve vytvořit strategii pro změnu, aby vůbec mohla nastat a abychom to v první fázi zvládli primárně vykomunikovat dovnitř. Komunikace ven - směrem k rodičkám a pacientkám - je až fáze druhá. Celé to je ale uzavřená nádoba, a pokud se nám to nepovede uvnitř se zaměstnanci, nebude z toho nic ani navenek, a tím pádem podle mě nebudeme schopni poskytnout takovou službu, jakou bychom měli být ve 21. století schopni poskytnout.
Těhotná žena je pro nás partnerka
Česká gynekologická společnost vydala příručku doporučení, jež pobouřila mnoho lidí, včetně politiků - v jedné pasáži přirovnává ženy k dětem na škole v přírodě a lékaře k jejich rodičům. Reflektuje to podle vás realitu současného systému, že jsou těhotné ženy brány jako nesvéprávné?
Já doufám, že ne. Chci věřit tomu, že ne. Je to samozřejmě velmi nešťastná příhoda, která se stala. Jedna věc je doporučený medicínský postup, na kterém není nic špatného, ten je v pohodě. Co ale není v pohodě je to, co k tomu vzniklo za dovysvětlující příběh, který s tím postupem nemá nic společného a který skutečně neodpovídá 21. století a tomu, jak bychom měli naše metodické pokyny komunikovat s veřejností. To je úplně špatně. Těhotná žena, stejně jako pacientka, je pro nás partnerka a takto k ní musíme přistupovat.
Vy nyní budujete centrum porodní asistence, druhé v Česku - co si pod tím představit?
Je to koncept péče. My chceme do našeho stávajícího provozu především implementovat filozofii fungování center porodní asistence. Slibujeme si od toho zlepšení uvnitř našeho kolektivu, progres ve vzdělání porodních asistentek a zároveň posílení jejich vztahu vůči lékařům. To znamená, že budou s lékaři na stejné úrovni a o bezrizikové rodičky se po celou dobu budou plně starat pouze asistentky. Na stejnou úroveň jsme porodní asistentky dali vedle lékařů i co se týče rozhodování. Na důležitých porodnických rozhodnutích a změnách na klinice jsou tak lékaři a porodní asistentky jako dvě stejně důležité profese. Jeden, aby zajistil maximální možnou přirozenost, druhý maximální možnou bezpečnost.
V diskusích o kvalitě porodnické péče v Česku je jedním z častých protiargumentů vysoká míra a někdy i zbytečné provádění nástřihu hráze. Vidíte to také jako problém a něco, co kvalitu péče snižuje?
Dříve se nástřih hráze dělal standardně, nikdo se nikoho na nic neptal, prostě se udělal nástřih a bylo to. To je určitě špatně a určitě to neodpovídá tomu, co bychom chtěli dělat teď. U nás na klinice se tento zákrok nedělá standardně a aniž bychom se zeptali nebo se na tom domluvili s rodičkou. Procento nástřihů se snižuje a ustálilo se u nějakých 20 procent ze všech porodů. V indikovaných případech tam zkrátka má svoji roli. Celý problém dle mého není o nástřihu, ale o jeho komunikaci. O tom, do jaké míry si dvě strany předají informace, co by od porodu čekaly, co by chtěly, na čem by za určitých okolností trvaly a co je vůbec možné. Určitě ale není žádoucí a chtěné, abychom někomu něco dělali bez jeho vědomí a bez jeho souhlasu. To je zbytečné.
Reaguje vaše nemocnice nějak na tuto zvýšenou potřebu komunikace?
Ano, i proto jsme založili centrum porodní asistence a zřídili ambulanci, kde se asistentka stará o ženu už před porodem. Během téhle doby mají ženy možnost si s asistentkou popovídat, konzultovat svůj porodní plán a eventuálně si i vybrat svoji porodní asistentku. To je vždy velká výhoda, pokud se obě strany znají a vědí o sobě, dokážou před porodem vykomunikovat spoustu věcí, které mohou nastat, a navíc mezi nimi vznikne důvěrný vztah.
I v Česku se jednou bude rodit doma bezpečně
Porodní asistence se řeší i ve vztahu k domácím porodům. Před necelými deseti lety Česká lékařská společnost vydala stále platné stanovisko, které domácí porody nedoporučuje legislativně podporovat. Může se s novými alternativními směry v porodnictví začít měnit názor odborné veřejnosti i na toto téma?
Domácí porod je velké téma. Myslím si, že je špatně domácí porody a ženy, které je chtějí, anebo porodní asistentky, které u nich pomáhají, kriminalizovat. To si myslím, že je zcela špatně. My totiž kriminalizujeme něco, co tady vždycky bylo a bude. Myslím si, že jsme natolik uvědomělá a bohatá společnost, že bychom se spíše měli zamyslet nad tím, jak s nimi můžeme pomoci a jak zabezpečit tyto porody tak, abychom předešli případnému medicínskému problému. Nad tím by se měla vést diskuse, dát tomu nějaký rámec a pravidla. Pokud by se tomu dala pravidla, stane se z toho bezpečnější věc, než jakou je to teď. Odstrkávat to někam bokem a říkat: "To není téma, to je kriminální čin," je úplně špatně a je to přežitek.
Jakou by ta pravidla mohla mít podobu?
Jde především o to, jak zajistit, aby byl celý domácí porod bezpečný. Aby tam byla erudovaná porodní asistentka, aby se o tom třeba i vědělo, že někdo rodí doma se zkušenou porodní asistentkou a aby na to zařízení, do kterého by bylo nutné v případě nějaké komplikace jet, bylo připravené a nikdo se tomu nedivil. Žena se rozhodla rodit doma, tak my udělejme všechno pro to, aby to bylo bezpečné. To samozřejmě celou debatu posune úplně někam jinam.
Je tedy k bezpečným domácím porodům ještě dlouhá cesta?
Myslím, že to jsou přesně ty momenty a témata, které ukazují, do jaké míry je společnost vyspělá, liberální a tolerantní. Jak dokáže odpružit tyhle, i třeba pro běžného člověka, extrémy. Tak to prostě ale je. Vždy tu bude nějaká skupina lidí, která to vidí a chce jinak, a my si musíme říci, jak k tomu jako společnost budeme přistupovat. Všechny je zavřeme, protože je to kriminální? To je přeci úplná absurdní blbost.
Pojďme si říct, že tady takové procento rodiček je. Když se navíc podíváme na průřez, co je to za ženy, tak vidíme, že to jsou často vysokoškolačky, nejsou to žádné nevzdělané rodičky, které by neměly dostatek informací. Udělají si okolo toho většinou velký průzkum, hodně si toho načtou a jdou do toho s plným vědomím a zodpovědností. Proč to tedy už nevytáhnout na stůl a nepobavit se o tom? To myslím, že by mělo nastat, ale nevím, jestli to bude brzy. Je to třaskavé téma na všech frontách, ale jsem si stoprocentně jistý, že v Česku jednou nastane doba, kdy se bude rodit doma za bezpečných podmínek.
