Byla to velká sláva, když Tomáš Garrigue Masaryk dorazil 24. června 1924 do Moravské Ostravy. Tisíce a tisíce lidí vyšly do ulic, aby se podívaly na prezidenta Osvoboditele, jak mává z elegantní černé limuzíny Praga Grand. Nebyl první hlavou státu, která průmyslové srdce země navštívila. Byl ale první, kdo přijel do velkoměsta.
Tím se Ostrava, tehdy ještě nesoucí přídomek Moravská, stala 1. ledna téhož roku. Sedm měst a obcí ležících v klínu mezi řekami Ostravice a Odra se spojilo v jedno. Na moravské straně hranic se Slezskem se objevila stotisícová Velká Ostrava, třetí největší město a nejvýznamnější průmyslové centrum země.
O necelý měsíc později pak vzniklo nové město i v praxi, když usedl do čela správní komise starosta a poslanec Jan Prokeš. Ostatně to byl on, kdo prezidenta na náměstí příhodně pojmenovaném Masarykovo vítal. Podobně jako se Masaryk zasloužil o stát, Prokeš se zasloužil o vznik Velké Ostravy, když se mu po letech jednání podařilo spojit soupeřící města.
"Byl hnacím motorem projektu. Už předtím o tom uvažovalo mnoho německých komunálních politiků, ale až jemu se povedlo dovést myšlenku téměř do konce," říká historik Martin Jemelka z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd.
Průmyslové Vítkovice a dopravní uzel Přívoz
O vzniku Velké Ostravy se mluvilo od přelomu 19. a 20. století. Už tehdy zde byla rozsáhlá průmyslová aglomerace se dvěma centry - Moravskou Ostravou na jedné straně a Karvinou na druhé.
"Dnešní stereotypy Ostravy jako drsného, průmyslového města mají kořeny právě v této době," vysvětluje Jemelka. "Byl to středobod těžkého průmyslu Rakouska-Uherska i Československa. Fungoval tady těžký, stavební, ale i potravinářský průmysl. Těžilo se zde uhlí, zpracovávalo železo. Ekologická zátěž byla už tehdy enormní," popisuje historik.
Aglomerace významem rychle přerostla tradiční moravsko-slezská správní centra, jako byl Nový Jičín, Místek, Opava nebo Těšín. A propojení ji mohlo posunout ještě dál. "Bylo jasné, že to přinese lepší rozdělování daní a investiční podmínky nebo také snadnější překonávání katastrálních bariér při budování infrastruktury," říká Jemelka.
Každá obec navíc nabízela něco jiného. Zatímco Vítkovice byly se svými železárnami hlavní průmyslovou oblastí, Přívoz byl od poloviny 19. století významným dopravním uzlem. Vlaky sem po Severní dráze císaře Ferdinanda přijížděly na stanici, která je dnes ostravským hlavním nádražím. Přirozené centrum pak tvořila Moravská Ostrava.
Jenže jakékoli myšlenky na propojení dlouho selhávaly. V některých městech bylo více Čechů, jinde převládali Němci. Rozdíly ještě podpořila řevnivost jednotlivých velkých podnikatelů, kteří sídlili v různých částech budoucí Ostravy.
Cestu otevřelo až osamostatnění Československa v roce 1918. Do čela Moravské Ostravy se dostal Jan Prokeš, Vítkovice měl na dohled jeho pozdější nástupce v křesle starosty Velké Ostravy Josef Chalupník a starostou Přívozu byl Josef Marsín. Všichni tři byli sociální demokraté a dobře se znali. Jejich strana byla navíc nejsilnější v parlamentu a právě Velká Ostrava měla být jejím velkým politickým projektem. O pár let dříve ostatně vznikla Velká Praha (1922) nebo Velké Brno a Velká Olomouc (1919).
I tak se ale ze začátku bránily spojení Vítkovice, které se bály, že ztratí svůj význam a pravomoci. Starosta Chalupník dokonce začal samostatně pracovat na připojení Zábřehu nad Odrou a Hrabůvky, čímž měly vzniknout Velké Vítkovice.
Přesto se Prokešovi nakonec povedlo prosadit myšlenku Velké Ostravy. Kromě Moravské Ostravy, Přívozu a Vítkovic se připojila i Hrabůvka, Vítkovice, Mariánské Hory, Nová Ves a Zábřeh.
Prokeš byl ceněný pro své vyjednávací schopnosti a pověst "muže kompromisu". Jenže kompromisem byla do jisté míry i samotná Velká Ostrava. Oproti původně zamýšlenému projektu se nepovedlo překonat řeku Ostravici a připojit i části na slezské straně.
Přitom právě Slezská Ostrava, do roku 1919 zvaná Polská Ostrava, byla v té době největším hornickým městem v Československu. Prosperujícím místem byl v té době i dnes už téměř neexistující Hrušov, multikulturní městys a výstavná část tehdejší aglomerace. Začaly se tedy rodit úvahy o vytvoření konkurenčního velkoměsta na slezské straně, nikdy k tomu už ale nedošlo.
Nejpokrokovější i nejzadluženější město
Ostrava se nestala velkou pouze názvem a rozlohou, ale také vzezřením. "Prokešova administrativa velmi výrazně investovala do veřejného prostoru, infrastruktury a budov. Ostrava, jak ji známe dnes, se vytvořila právě ve 20. a 30. letech 20. století," popisuje Jemelka.
Vznikla tak známá budova Nové radnice s 86 metrů vysokou věží, ředitelství Báňské a hutní společnosti na dnešním Prokešově náměstí, obchodní domy Brouk a Babka a Bachner či Dům umění. Otevřela se také kavárna Elektra. Na svou dobu měla Ostrava i velmi rozvinutý systém kanalizace a elektrických rozvodů.
Nebylo to ale zadarmo, Ostrava se záhy stala nejzadluženějším městem země. "Je to také město, které velmi postihne velká hospodářská krize, která vyžene nezaměstnanost vysoko. Ale nedá se říct, že by tady byl život těžší než v jiných městech. Ostrava třeba na rozdíl od Prahy vůbec neznala fenomén nouzových kolonií," dodává Jemelka.
Prokeš zemřel v roce 1935. Moravskou Ostravu s tou Slezskou už propojit nestihl. "Jako v mnoha jiných oblastech byla tou, kdo bouchl do stolu a Ostravu opravdu propojil, až protektorátní správa v roce 1941," říká historik. O pět let se pak Moravská Ostrava i na cedulích stává jen Ostravou.
