reklama
 
 

Ukázali jste servilitu, vy Češi, říká sovětský generál

17. 11. 2010 17:55
Exkluzivní rozhovor Aktuálně.cz s bývalým vrchním velitelem Střední skupiny vojsk

Okupace 1968

Okupace 1968

  • V noci z 20. na 21. srpna 1968 obsadila území Československa vojska Varšavské smlouvy v čele s armádou SSSR. Operace se nazývala Dunaj.
  • Byla obsazena většina důležitých měst a letišť. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, sama však ničeho nezmohla. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání.
  • Sověti vjeli do československých ulic s přibližně 6 300 tanky. V počátku okupace tu bylo až půl milionu cizích vojáků.
  • Při okupaci a po ní zemřelo 108 Čechů a Slováků, Sověti oznámili 98 obětí mezi svými vojáky.

Moskva /Od našeho spolupracovníka/ - Generál Eduard Vorobjov byl v listopadu 1989 velitelem sovětských vojsk, která tou dobou už 21 let okupovala Československo. Na tehdejší dobu vzpomíná rád - dokonce si uschoval několik fotografií, které mu roky strávené ve střední Evropě připomínají.

Přečtěte si druhou část rozhovoru Aktuálně.cz, v němž generál líčí svůj pohled na okupaci Československa. (první část ZDE)

A.cz: Pane generále, jak jste se do Československa vůbec dostal? Sloužil jste zde před svým jmenováním?

Poprvé jsem se do Československa dostal v roce 1968. Jako kapitán jsem se zúčastnil srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy do vaší země.

A.cz: Přímo jste se podílel na první vlně invaze?

Ano, i když shodou náhod. V tu dobu jsem sloužil v divizi, která byla rozmístěna nedaleko tehdy východoněmeckého Lipska. Úspěšně jsem absolvoval přijímací zkoušku na Vojenskou akademii Frunze, 20. srpna 1968 jsme měli s ženou odjet do Moskvy, kde mě čekalo tříleté studium.

Oznámil jsem veliteli, že jsem byl přijat do vojenské akademie. Ten mi na to však řekl: „Eduarde, dnes musíte být připraveni na noční poplach." A skutečně ve dvě v noci jsme dostali rozkaz rozmístit se v lese pod Karl-Marx-Stadtem, dnešním Chemnitzem.

V polovině srpna se situace zlepšila a mě dovolili odjet do Moskvy. Už jsem měl zabalené věci, včetně vojenské uniformy. Všechno ale bylo jinak. Noc před odjezdem mě znovu povolali k pluku

A.cz: Jak probíhala samotná invaze?

Na československé území jsme vstoupili v prostoru Černý Potok (obec v Ústeckém kraji). Byla noc, podél cesty svítily lampy, naše nervy byly napjaté, a tu stojí místní obyvatelé a vítají nás s květinami.

Všichni si ještě živě pamatovali maďarské události, po prvních kilometrech na československém území z nás však všechno napětí spadlo a já jsem si dokonce všiml, že řidič mého obrněného vozu po tom nervovém vypětí začal usínat.

A.cz: Vaše jednotka zůstala v Černém Potoku nebo pokračovala dál?

Úkol našeho pluku, a tedy i mé roty, které jsem velel, byl projet severozápadní Čechy a dosáhnout prostoru Domažlice. Tam jsme měli zaujmout obranné postavení, pro případ, kdyby Spolková republika Německo chtěla podniknout nějaké kroky.

Česká pohraniční stáž zůstala na svém místě a my jsme měli jistit jejich týl.

A.cz: Všichni vaši vojáci souhlasili s invazí?

Do posledního okamžiku u všech byla nálada nevstupovat do Československa. Nebylo to spojeno s nějakou obavou. Spíše s tím, že jsme bratrské národy. My jsme opravdu milovali Československo a vše co se v Československu vyrábělo. Pivem počínaje a sklem konče, vše jsme cenili. 

A.cz: A českoslovenští vojáci a občané, jak reagovali? Když si uvědomili, proč tu jste, asi vás už květinami nevítali…

Přímo po vstupu vojsk jsme se s vašimi vojáky nesetkali. V Domažlicích se nacházel československý pluk, který měl přikázáno zůstat během srpnových událostí v kasárnách. Podle mého názoru však československá armáda vnímala invazi negativně.

 

Obyvatelstvo naší přítomnost také vnímalo negativně. Například si pamatuji, že když naši zásobovači jednou jeli pro vodu, u studně stála starší žena s rozepnutou košilí. Když k ní přijela naše cisterna, ona si stoupla před studnu, zakryla ji svým tělem a pořád dokola opakovala jedno slovo: „Bij!" Nedaleko této scény stálo několik lidí s fotoaparátem připravených vyfotit, jak sovětský voják bije stařenu.

I po srpnových událostech jsme s československým obyvatelstvem vedli hodně rozhovorů. Stále nám říkali: „Jak je to možné? Proč se nám nic neřeklo? No dobře, přijeli jste, ale proč jste s sebou vzali Skopčáky?"

A.cz: A od konce pražského jara jste zůstal v Československu, kde se Vám podařilo po kariérním žebříčku vyšplhat až na samý vrchol?

Ne, náš pluk se po podepsání smlouvy o dočasném pobytu vojsk vrátil zpět do Německa. A já, v prosinci 1968, jsem z Československa odjel do Moskvy studovat.

Do Československa jsem se vrátil až za dvacet let po pražském jaru. Po absolvování akademie jsem byl mimořádně povýšen do majora a jmenován zástupcem velitele pluku v jihozápadní Ukrajině. Za nějakou dobu mě převeleli do Arménie. V roce 1982 jsem absolvoval akademii generálního štábu a znovu se vrátil na Ukrajinu. Poté, v roce 1986, jsem už jako generál sloužil na postu prvního zástupce velitele Turkestánského vojenského okruhu, kde jsem odpovídal za bojovou přípravu našich vojsk pro boj v Afghánistánu. Dva roky na to mě jmenovali velitelem Střední skupiny vojsk v Československu.

A.cz: Vy jste působil jako velitel sovětské armády, která byla páteří Varšavské smlouvy. Jak jste vnímal připojení se ČR k Severoatlantické alianci, k hlavnímu studenoválečnému protivníkovi?

Zahraniční politika je záležitost každého státu Proto nemohu odsuzovat vstup Česka do Aliance.  Je to jiný stát a on má právo dělat co uzná za vhodné.

Na druhou stranu, mně se, jako vojákovi, zdálo, že Praha měla zaujmout tvrdší pozici. A ne kam vítr, tam plášť - všechny státy jdou na Západ, tak i Česko je následuje. Moudré politické vedení by nespěchalo do NATO a své rozhodnutí by zvážilo.

Česká republika se stala členem Aliance, to je teď možné přežít. Ale že souhlasila s umístěním amerického radaru, to je daleko horší.

A.cz: Jakou reakci u vás vyvolal záměr české vlády umístit na našem území americkou protiraketovou obranu?

Mně se zdá, že jste se v tomto případě ne přímo zřekli samostatnosti, ale ukázali jste jistou servilitu. A já bych si přál, aby Česká republika byla tvrdým, samostatným, konec konců hrdým, státem. Je takové přísloví: Jsem chudý, ale hrdý.

Kocáb mi daroval tričko (přečtěte si první část rozhovoru s generálem vorobjovem o tom, co se dělo 17. listopadu 1989 a v měsících, které následovaly - ZDE

autor: Jiří Just | 17. 11. 2010 17:55

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama