K takzvané druhé amnestii pro obyvatele Podkarpatské Rusi, Ukrajince a Slováky, kteří byli před rozdělením Československa jejími občany, se nakonec 20. listopadu 1942 podařilo dotlačit díky úsilí velitele čs. vojenské mise v Sovětském svazu plukovníka Heliodora Píky a jeho spolupracovníků.

Propuštění krajané se následně připojili k jejich předchůdcům a vytvořili základ čs. vojenské jednotky v SSSR. Ta byla brzy nasazená do těžkých bojů u Sokolova, o Kyjev a Bílou Cerekev, v Karpatech, na Dukle a při dalším osvobozování rodné země. Někteří z amnestovaných původem z Podkarpatské Rusi zemřeli na následky vyčerpání z gulagu ještě před příjezdem k jednotce, další pak padli na dlouhé bojové cestě do Prahy.

Nemalá část bývalých vězňů ale všechny svízele přežila a jejich životy pokračovaly dál v obnoveném Československu, kde zůstali i po Sovětském záboru Podkarpatské Rusi. Jaké byly jejich osudy a jak je sovětský režim poznamenal, dokládají svědectví jejich příbuzných, kteří se historikům Ústavu pro studium totalitních režimů nedávno ozvali po publikování spisů NKVD na stránkách ústavu i Aktuálně.cz.

"Jakmile jsem na vašich stránkách uviděla fotku zatčeného a ostříhaného dědy, vyhrkly mi slzy do očí. Věděla jsem, co ho čeká, což on tehdy samozřejmě netušil," popisuje Lada Kampi svůj zážitek, když synovi, jenž na téma Čechoslováci v gulagu psal ročníkovou práci, pomáhala vyhledávat informace a ve spisech narazila na fotografii svého dědečka Michaila Kampij.

Pocházel z Podkarpatské vesnice Kolodná a do Sovětského svazu zamířil nejen kvůli Maďarům, kteří po rozpadu Československa zabrali nejvýchodnější část tehdejší republiky, ale i pod vlivem předválečné komunistické propagandy o zemi zaslíbené. Vystřízlivění přišlo brzy, po přechodu hranice byl zatčen a v říjnu 1940 odsouzen k tříletému trestu v pracovním táboře. Více než dva roky tak strávil v lágrovém komplexu Uchtižemlag.

Po propuštění na svobodu v lednu 1943 byl kost a kůže. Cestu do Buzuluku, kde se formovala čs. jednotka, absolvoval s dalšími amnestovanými. Vnučce později vyprávěl, jak se jim Rusové kvůli jejich fyzickému stavu smáli a posměšně na ně volali: "Takoví mrzáci budou vojáci?"

Do SSSR ho nalákaly lži o možnosti studovat

Podobně vzpomíná na svého otce i Ludmila Mihulková. Ivan Lavrišin se narodil v obci Ternovo do chudých poměrů. I on uvěřil propagandě o lepším životě v SSSR i o možnostech studia a v 16 letech přešel hranici. Záhy byl zatčen a v prosinci 1941 odsouzen za domnělou špionáž k pěti letům do gulagu. Od nejtěžší práce, většinou spojené s jistou smrtí, jej zachránila zručnost, kterou se naučil od svého otce dřevorubce - uměl brousit sekery a pily. Z lágru ho propustili na základě listopadové amnestie v prosinci 1942.

Víceméně ten samý příběh lze slyšet i od dcery a vnuka Jiřího Plakoše, narozeného v Turja Polaně. "Děda pocházel z chudobné rolnické rodiny a do Ruska odešel ze strachu před Maďary a pod vlivem komunistické propagandy," popisuje vnuk David Soukup. Jiří Plakoš byl Sověty zatčen v srpnu 1940 a o půl roku později odsouzen ke třem letům v Sevvostlagu. "V gulagu ho zachránilo topení v táborové kuchyni," doplňuje jeho dcera Jana.

Osudy vězněných československých Rusínů jsou si v mnohém podobné. Ze svých domovů tehdy utíkaly tisíce převážně mladých mužů, ale i žen. Hlavním důvodem byly obavy z vojenské služby v maďarské armádě.

Svou roli v rozhodnutí odejít pak sehrála i komunistická propaganda, někdy však rozhodla i nešťastná náhoda či nevydařený osobní život. O náhodě lze mluvit v příběhu Pavla Derbala pocházejícího z obce Lazy u Volovce. Jako patnáctiletý kluk si přivydělával převáděním přes hranici. Při jedné takové akci byl v září 1940 sovětskými pohraničníky zatčen a po téměř ročním pobytu ve věznici ve Skole odsouzen ke třem rokům v pracovním táboře.

K odchodu do Sovětského svazu v dubnu 1940 se kvůli rodinným problémům rozhodla Marie Mohoritová. Odešla s přítelem Michalem Hrabem, jenž o dva roky později zemřel v Uchtižemlagu. Vězněna byla v Kargopollagu a propustili ji v prosinci 1942. "Matka pak vstoupila do čs. armády, pracovala ve vojenské pekárně, byla však nasazena i na odnášení raněných a mrtvých," upozorňuje její syn Miroslav Rjabič, narozený v roce 1947 v západočeském Broumově.

Tisíce vyšetřovacích spisů přivezených historiky ÚSTR z Ukrajiny pro něj mají minimálně dvojnásobný význam než pro ostatní - kromě matčina spisu v nich nalezl i spis otce Fedora Rjabiče, který byl rovněž vězněn v gulagu, a to v nechvalně proslulém Pečorlagu.

Píka tušil, že chtějí Sověti "ukrást" část republiky

Uprchlíci z nejvýchodnější výspy rozbitého Československa většinou v Sovětském svazu sdíleli stejný osud. Rychlé zatčení, pobyt v přecpaných vězeňských celách, výslechy a soud bez možnosti obhajoby, odvolání, mnohdy i bez přítomnosti samotného obžalovaného. Běžence posílali do lágrů převážně za ilegální překročení hranice s tříletým trestem.

Stačilo však, aby vyslýchaný vzbudil u vyšetřovatele podezření třeba jen znalostí cizího jazyka nebo měl u sebe v době zatčení mapu či obyčejný zápisník, aby se v očích bdělého orgánu NKVD ihned proměnil ve špiona. Z tříletého pobytu v gulagu se tak rázem stal trest pětiletý nebo i vyšší. Po této soudní frašce následoval často strastiplný a několikatýdenní transport do určeného tábora, kde na odsouzence čekala otrocká práce a nelidské životní podmínky.

Na tento smutný fakt upozorňoval i poručík František Janda, kolega velitele Čs. vojenské mise v SSSR plukovníka Heliodora Píky, který sbíral informace o československých vězních v gulagu od již propuštěných vězňů, ve svém hlášení z února 1942:

O dva měsíce později, v dubnu 1942, Janda píše: "Životní podmínky v lágrech jsou neustále horší, lágry nejsou zásobovány produkty. Dávky chleba zmenšeny v tomto roce na 300 gramů denně, stává se stále častěji, že po několik dní chléb není vydán vůbec."

Amnestie proto nabídla vězněným Rusínům dlouho očekávané propuštění. To však bylo vykoupeno vstupem do armády. Většina z nich okamžitě zamířila k čs. jednotce, aby s nasazením života bojovali za tenkrát neexistující republiku. Nebýt Rusínů, bojeschopná čs. vojenská jednotka by v Sovětském svazu vznikala obtížně. Před nasazením na frontě čítala 3348 Čechoslováků, z toho 2210 vojáků pocházelo z Podkarpatské Rusi. A ti pak často své věznitele zaskočili statečností v boji.

Jejich morálku popsal v jednom ze svých hlášení exilové vládě v Londýně Heliodor Píka:

Posledními slovy plukovník Píka přesně odhadl sovětské záměry s poválečnou Podkarpatskou Rusí. Signály o úmyslech Moskvy ovšem nedostával jen z očividného nezájmu propouštět Rusíny už po amnestii z ledna 1942.

Píka popisuje sovětskou politiku vůči Podkarpatské Rusi v depeši do Londýna v březnu 1943 následovně: "Různé úkazy, jako průtahy s osvobozením Podkarpatských Rusů, úsilí našich komunistů a kominternistů, aby byli pokládáni za Ukrajince, dále zvláštní zájem sovětských orgánů NKVD, abychom se v jednotce nedotýkali národnostních otázek Podkarpatských Rusů, to vše vyvolává nejasný pocit, že v otázce Podkarpatské Rusi jsou určité tendence nebo úmysly, dosud nekonkretizované, eventuálně nároky na přivtělení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině."

Poválečný vývoj dal plukovníkovi za pravdu. Podkarpatská Rus se od roku 1945 stala s požehnáním prezidenta Edvarda Beneše, tehdejší čs. vlády a vydatné moskevské propagandy a po nátlaku Sovětského svazu jeho součástí.

V lágrech otročilo až šest tisíc Rusínů z Československa

Vraťme se na počátek roku 1942, kdy se Píka ozývá ohledně nadále vězněných Rusínů už pár týdnů po první amnestii a v únoru žádá sovětského zmocněnce pro formování čs. jednotek generála A. Panfilova o "osvobození všech čs. občanů se zvláštním důrazem na propuštění uvězněných uprchlíků z československého území okupovaného Maďarskem".

Obdobné žádosti a jednání se Sověty pokračovaly po dobu jedenácti měsíců, než náčelník čs. vojenské mise s podporou exilové vlády v Londýně dotlačil Moskvu k druhé amnestii.

Sovětský Státní výbor obrany nakonec přece jen vydal 20. listopadu 1942 rozhodnutí, podepsané vůdcem SSSR Josifem V. Stalinem, kde se v prvním bodě uvádí: "V souladu s nařízením Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR nařídil NKVD SSSR propustit Podkarpatorusy, Ukrajince a Slováky, kteří byli před rozdělením Československa československými občany a v současné době se nacházejí na sovětském území ve vězení jako odsouzení, vyšetřovaní nebo z jiných dostatečných důvodů internovaní kvůli narušení hranic z Maďarska."

Druhý bod pak přikazuje: "Všechny osoby v odvodovém věku způsobilé vojenské služby poslat do města Buzuluk k dispozici veliteli československé brigády."

Zmiňovaná druhá amnestie se týkala několika tisíc lidí, zejména podkarpatských Rusínů, včetně několika stovek židů. Počty Rusínů s československou státní příslušností nacházejících se tehdy v sovětských věznicích a lágrech se dnes odhadují na 5,5 až 6 tisíc osob.

Ne všichni ale byli z lágrů propuštěni. Pro mnohé přišla amnestie pozdě, neboť už byli mrtví. K některým se rozhodnutí sovětského Státního výboru obrany nedoneslo, další zůstali v táborech, kde je velitelé pod různými záminkami drželi dál jako otroky.

Příbuzní výše jmenovaných lidí, kteří krutost gulagu přežili, dočkali se svobody a přečkali i válečná strádání, se většinou shodli, že jejich otcové nebo dědové o svých životech v gulagu až na výjimky nemluvili nebo se k vyprávění odhodlali až po listopadu 1989. Na některé čekal opět komunistický kriminál, jako v případě Fedora Rjabiče, který byl v 50. letech vězněn za napomáhání kamarádovi z lágru i armády v útěku na Západ.

Na druhou stranu je pozoruhodné, že po zkušenostech se sovětským systémem někteří z nich po válce vstoupili do KSČ. U vojáků a policistů z povolání toto rozhodnutí podle všeho ovlivnily jejich profese. Ostatní je vysvětlovali obavami ze ztráty zaměstnání. Každopádně by bylo zajímavé vědět, co se jim všem honilo hlavami, když po únoru 1948 z komunistických médií slyšeli o "vlastizrádné a velezrádné činnosti" Heliodora Píky, díky němuž se dostali na svobodu a kterého komunisté po vykonstruovaném procesu nakonec popravili 21. června 1949.

Přechozí díly