
Foto: DAZO/cechoslovacivgulagu.cz, Adam Hradilek, archiv M. Rjabiče
K takzvané druhé amnestii pro obyvatele Podkarpatské Rusi, Ukrajince a Slováky, kteří byli před rozdělením Československa jejími občany, se nakonec 20. listopadu 1942 podařilo dotlačit díky úsilí velitele čs. vojenské mise v Sovětském svazu plukovníka Heliodora Píky a jeho spolupracovníků.
Propuštění krajané se následně připojili k jejich předchůdcům a vytvořili základ čs. vojenské jednotky v SSSR. Ta byla brzy nasazená do těžkých bojů u Sokolova, o Kyjev a Bílou Cerekev, v Karpatech, na Dukle a při dalším osvobozování rodné země. Někteří z amnestovaných původem z Podkarpatské Rusi zemřeli na následky vyčerpání z gulagu ještě před příjezdem k jednotce, další pak padli na dlouhé bojové cestě do Prahy.
Další podrobnosti v rámci projektu Ústavu pro studium totalitních režimů.
Nemalá část bývalých vězňů ale všechny svízele přežila a jejich životy pokračovaly dál v obnoveném Československu, kde zůstali i po Sovětském záboru Podkarpatské Rusi. Jaké byly jejich osudy a jak je sovětský režim poznamenal, dokládají svědectví jejich příbuzných, kteří se historikům Ústavu pro studium totalitních režimů nedávno ozvali po publikování spisů NKVD na stránkách ústavu i Aktuálně.cz.
"Jakmile jsem na vašich stránkách uviděla fotku zatčeného a ostříhaného dědy, vyhrkly mi slzy do očí. Věděla jsem, co ho čeká, což on tehdy samozřejmě netušil," popisuje Lada Kampi svůj zážitek, když synovi, jenž na téma Čechoslováci v gulagu psal ročníkovou práci, pomáhala vyhledávat informace a ve spisech narazila na fotografii svého dědečka Michaila Kampij.
Pocházel z Podkarpatské vesnice Kolodná a do Sovětského svazu zamířil nejen kvůli Maďarům, kteří po rozpadu Československa zabrali nejvýchodnější část tehdejší republiky, ale i pod vlivem předválečné komunistické propagandy o zemi zaslíbené. Vystřízlivění přišlo brzy, po přechodu hranice byl zatčen a v říjnu 1940 odsouzen k tříletému trestu v pracovním táboře. Více než dva roky tak strávil v lágrovém komplexu Uchtižemlag.
Po propuštění na svobodu v lednu 1943 byl kost a kůže. Cestu do Buzuluku, kde se formovala čs. jednotka, absolvoval s dalšími amnestovanými. Vnučce později vyprávěl, jak se jim Rusové kvůli jejich fyzickému stavu smáli a posměšně na ně volali: "Takoví mrzáci budou vojáci?"
Podobně vzpomíná na svého otce i Ludmila Mihulková. Ivan Lavrišin se narodil v obci Ternovo do chudých poměrů. I on uvěřil propagandě o lepším životě v SSSR i o možnostech studia a v 16 letech přešel hranici. Záhy byl zatčen a v prosinci 1941 odsouzen za domnělou špionáž k pěti letům do gulagu. Od nejtěžší práce, většinou spojené s jistou smrtí, jej zachránila zručnost, kterou se naučil od svého otce dřevorubce - uměl brousit sekery a pily. Z lágru ho propustili na základě listopadové amnestie v prosinci 1942.
Ivan Lavrišin Foto: cechoslovacivgulagu.cz
Víceméně ten samý příběh lze slyšet i od dcery a vnuka Jiřího Plakoše, narozeného v Turja Polaně. "Děda pocházel z chudobné rolnické rodiny a do Ruska odešel ze strachu před Maďary a pod vlivem komunistické propagandy," popisuje vnuk David Soukup. Jiří Plakoš byl Sověty zatčen v srpnu 1940 a o půl roku později odsouzen ke třem letům v Sevvostlagu. "V gulagu ho zachránilo topení v táborové kuchyni," doplňuje jeho dcera Jana.
Osudy vězněných československých Rusínů jsou si v mnohém podobné. Ze svých domovů tehdy utíkaly tisíce převážně mladých mužů, ale i žen. Hlavním důvodem byly obavy z vojenské služby v maďarské armádě.
Svou roli v rozhodnutí odejít pak sehrála i komunistická propaganda, někdy však rozhodla i nešťastná náhoda či nevydařený osobní život. O náhodě lze mluvit v příběhu Pavla Derbala pocházejícího z obce Lazy u Volovce. Jako patnáctiletý kluk si přivydělával převáděním přes hranici. Při jedné takové akci byl v září 1940 sovětskými pohraničníky zatčen a po téměř ročním pobytu ve věznici ve Skole odsouzen ke třem rokům v pracovním táboře.
K odchodu do Sovětského svazu v dubnu 1940 se kvůli rodinným problémům rozhodla Marie Mohoritová. Odešla s přítelem Michalem Hrabem, jenž o dva roky později zemřel v Uchtižemlagu. Vězněna byla v Kargopollagu a propustili ji v prosinci 1942. "Matka pak vstoupila do čs. armády, pracovala ve vojenské pekárně, byla však nasazena i na odnášení raněných a mrtvých," upozorňuje její syn Miroslav Rjabič, narozený v roce 1947 v západočeském Broumově.
Tisíce vyšetřovacích spisů přivezených historiky ÚSTR z Ukrajiny pro něj mají minimálně dvojnásobný význam než pro ostatní - kromě matčina spisu v nich nalezl i spis otce Fedora Rjabiče, který byl rovněž vězněn v gulagu, a to v nechvalně proslulém Pečorlagu.
Uprchlíci z nejvýchodnější výspy rozbitého Československa většinou v Sovětském svazu sdíleli stejný osud. Rychlé zatčení, pobyt v přecpaných vězeňských celách, výslechy a soud bez možnosti obhajoby, odvolání, mnohdy i bez přítomnosti samotného obžalovaného. Běžence posílali do lágrů převážně za ilegální překročení hranice s tříletým trestem.
Stačilo však, aby vyslýchaný vzbudil u vyšetřovatele podezření třeba jen znalostí cizího jazyka nebo měl u sebe v době zatčení mapu či obyčejný zápisník, aby se v očích bdělého orgánu NKVD ihned proměnil ve špiona. Z tříletého pobytu v gulagu se tak rázem stal trest pětiletý nebo i vyšší. Po této soudní frašce následoval často strastiplný a několikatýdenní transport do určeného tábora, kde na odsouzence čekala otrocká práce a nelidské životní podmínky.
Na tento smutný fakt upozorňoval i poručík František Janda, kolega velitele Čs. vojenské mise v SSSR plukovníka Heliodora Píky, který sbíral informace o československých vězních v gulagu od již propuštěných vězňů, ve svém hlášení z února 1942:
O dva měsíce později, v dubnu 1942, Janda píše: "Životní podmínky v lágrech jsou neustále horší, lágry nejsou zásobovány produkty. Dávky chleba zmenšeny v tomto roce na 300 gramů denně, stává se stále častěji, že po několik dní chléb není vydán vůbec."
Amnestie proto nabídla vězněným Rusínům dlouho očekávané propuštění. To však bylo vykoupeno vstupem do armády. Většina z nich okamžitě zamířila k čs. jednotce, aby s nasazením života bojovali za tenkrát neexistující republiku. Nebýt Rusínů, bojeschopná čs. vojenská jednotka by v Sovětském svazu vznikala obtížně. Před nasazením na frontě čítala 3348 Čechoslováků, z toho 2210 vojáků pocházelo z Podkarpatské Rusi. A ti pak často své věznitele zaskočili statečností v boji.
Jejich morálku popsal v jednom ze svých hlášení exilové vládě v Londýně Heliodor Píka:
Posledními slovy plukovník Píka přesně odhadl sovětské záměry s poválečnou Podkarpatskou Rusí. Signály o úmyslech Moskvy ovšem nedostával jen z očividného nezájmu propouštět Rusíny už po amnestii z ledna 1942.
Píka popisuje sovětskou politiku vůči Podkarpatské Rusi v depeši do Londýna v březnu 1943 následovně: "Různé úkazy, jako průtahy s osvobozením Podkarpatských Rusů, úsilí našich komunistů a kominternistů, aby byli pokládáni za Ukrajince, dále zvláštní zájem sovětských orgánů NKVD, abychom se v jednotce nedotýkali národnostních otázek Podkarpatských Rusů, to vše vyvolává nejasný pocit, že v otázce Podkarpatské Rusi jsou určité tendence nebo úmysly, dosud nekonkretizované, eventuálně nároky na přivtělení Podkarpatské Rusi k sovětské Ukrajině."
Poválečný vývoj dal plukovníkovi za pravdu. Podkarpatská Rus se od roku 1945 stala s požehnáním prezidenta Edvarda Beneše, tehdejší čs. vlády a vydatné moskevské propagandy a po nátlaku Sovětského svazu jeho součástí.
Vraťme se na počátek roku 1942, kdy se Píka ozývá ohledně nadále vězněných Rusínů už pár týdnů po první amnestii a v únoru žádá sovětského zmocněnce pro formování čs. jednotek generála A. Panfilova o "osvobození všech čs. občanů se zvláštním důrazem na propuštění uvězněných uprchlíků z československého území okupovaného Maďarskem".
Obdobné žádosti a jednání se Sověty pokračovaly po dobu jedenácti měsíců, než náčelník čs. vojenské mise s podporou exilové vlády v Londýně dotlačil Moskvu k druhé amnestii.
Sovětský Státní výbor obrany nakonec přece jen vydal 20. listopadu 1942 rozhodnutí, podepsané vůdcem SSSR Josifem V. Stalinem, kde se v prvním bodě uvádí: "V souladu s nařízením Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR nařídil NKVD SSSR propustit Podkarpatorusy, Ukrajince a Slováky, kteří byli před rozdělením Československa československými občany a v současné době se nacházejí na sovětském území ve vězení jako odsouzení, vyšetřovaní nebo z jiných dostatečných důvodů internovaní kvůli narušení hranic z Maďarska."
Druhý bod pak přikazuje: "Všechny osoby v odvodovém věku způsobilé vojenské služby poslat do města Buzuluk k dispozici veliteli československé brigády."
Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Stanislav, Starobělsk, SevvostlagFedir Bobonič se narodil 15. března 1908 do rodiny rolníka v obci Siněvir u stejnojmenného jezera na Podkarpatské Rusi. V obecné škole získal základní vzdělání, poté pracoval na rodinné půdě stejně jako jeho otec a sourozenci, rovněž se živil i jako pekař. V té době se oženil a stal se otcem dvou synů. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi pracoval několik měsíců v lese. Ve snaze vyhnout se mobilizaci do maďarské armády utekl spolu s bratrem Vasilem (1914) a dalšími dvanácti muži ze Siněviru přes hranici do SSSR. Ihned po jejím překročení 22. května 1940 byla celá skupina zatčena sovětskými pohraničníky a odvezena do věznice ve městě Nadvirna, odkud byli posléze deportováni přes Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk) do tranzitního tábora ve Starobělsku. K samotnému odsouzení prozatím nedošlo, protože v červnu 1941 Německo zaútočilo na Sovětský svaz a značné množství vězňů, včetně neodsouzených, mezi nimiž byl i Fedir Bobonič, bylo hromadně deportováno do Sevvostlagu na Kolymě na nucené práce ve zlatých dolech. Teprve rozhodnutím Zvláštní porady NKVD Stanislavské oblasti z 25. listopadu 1942 byl Fedir Bobonič společně s dalšími odsouzen za ilegální přechod hranice ke třem rokům v nápravně pracovních táborech. Osvobozen byl 25. prosince 1942 na základě amnestie pro vězněné československé občany. V Buzuluku byl i s bratrem Vasilem odveden 5. srpna 1943 jako dobrovolník do čs. vojenské jednotky, v níž působil v různých bojových útvarech až do konce války. V roce 1945 se vrátil k rodině do Siněviru, kde nadále pracoval jako hajný. Soudní rehabilitace za své věznění v SSSR se dočkal v roce 1964. Fedir Bobonič zemřel v roce 2010 v rodné obci ve věku 102 let.
Vězněn v letech 1939–1942: Nadvirna, Stanislav, Romny, UchtižemlagVasil Coka se narodil 18. dubna 1923 v obci Dulovo na Podkarpatské Rusi. V roce 1927 se rodina odstěhovala do Francie, kde již několik let pracoval jeho otec Ivan. V Paříži Vasil absolvoval s velmi dobrým prospěchem šest let školní výuky. V roce 1935 se matka s dětmi vrátily zpět na Podkarpatskou Rus, kde Vasil následně studoval na gymnáziu v Chustu. Po maďarské okupaci v březnu 1939 mu bylo další studium znemožněno a hrozil mu i nucený vstup do maďarských militantních mládežnických oddílů Levente. Se dvěma přáteli Vasilem Orosem (1921) a Dmitrijem Simulikem (1922) se proto rozhodli k útěku do Sovětského svazu, kde hodlali pokračovat ve studiu. Hranici přešli 5. června 1940, u obce Rafajnovo je však zatkla sovětská hlídka a v nedaleké stanici byli podrobeni prvním výslechům. Po několika dnech je eskortovali do věznice v Nadvirně, následně do Stanislavi (dnes Ivano-Frankivsk) a nakonec do tranzitního tábora v Romnech. Odsouzeni byli dodatečně 18. října 1940 Zvláštní poradou NKVD Stanislavské oblasti za nelegální přechod hranice na tři roky nucených prací. Následoval transport do Kotlasu, odkud pokračovali až do oblasti lágrového komplexu Uchtižemlagu. Ve zdejších lagpunktech pracoval Vasil Coka déle než dva roky v lese nebo na výkopech plynového potrubí. Osvobozen byl až 4. ledna 1943 na základě amnestie pro československé občany. U čs. vojenské jednotky v Buzuluku byl odveden 17. února 1943 a po základním výcviku prošel poddůstojnickou školou. Poté se zúčastnil bojů o Kyjev, Bílou Cerekev a Rudu, v Lucku absolvoval pětiměsíční kurz pro důstojníky pěchoty. Na začátku roku 1945 působil jako instruktor u vznikající 4. československé samostatné brigády v SSSR, s níž se jako velitel roty zúčastnil bojů na západním Slovensku a východní Moravě. U Bystřice pod Hostýnem utrpěl v květnu 1945 průstřel plic a žaludku. Po dlouhém léčení pracoval ve Vojenské invalidovně na pražské Jenerálce. Hlásil se i na Vojenskou akademii v Hranicích, kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům však nebyl přijat a v červnu 1947 byl z téhož důvodu propuštěn z vojenské služby. Odstěhoval se do Krnova, kde jako účastník druhého odboje získal trafiku. Následující rok byl v rámci vyšetřování „ilegální organizace“, která měla údajně přepravovat osoby do zahraničí, vyslýchán krnovskými orgány Státní bezpečnosti. V důsledku toho byl v únoru 1949 degradován z hodnosti poručíka na vojína v záloze. Rehabilitace se dočkal v létě 1964, kdy byl povýšen na kapitána v záloze. Po znárodnění trafiky v roce 1950 pracoval jako lesní dělník, od léta 1953 v krnovské Kovoslužbě, kde v roce 1958 vstoupil do KSČ. Až do odchodu do penze pak působil ve vedoucích funkcích v několika restauračních a hotelových zařízeních na severu Moravy a ve Slezsku. V roce 1971 byl z KSČ vyloučen kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací. Za své věznění v SSSR byl rehabilitován v roce 1969. Vasil Coka zemřel v Příboře 9. ledna 2015.
Vězněn v letech 1939–1943: Nadvirna, Stanislav, Charkov, SevželdorlagIvan Čilipko (Čilipka) se narodil 20. ledna 1918 v obci Zaričovo na Podkarpatské Rusi. Díky svému výtvarnému talentu získal již v mladistvém věku stipendium a odešel studovat do Příbrami obor restaurátorství kamenných památek. Po vyučení pracoval několik let jako restaurátor v Praze. V září 1938 byl při všeobecné mobilizaci povolán do Československé armády, konkrétně do Velkého Meziříčí u Brna. Po uzavření mnichovské dohody se však musel stejně jako ostatní Rusíni okamžitě vrátit na Podkarpatskou Rus. Několik měsíců po maďarském záboru Podkarpatské Rusi v březnu 1939 narukoval do maďarské armády. Z výcvikového střediska se mu ale koncem října 1939 podařilo uprchnout s tím, že přejde hranice do Sovětského svazu. Při přechodu hranice 27. října 1939 u obce Voroněnko byl však sovětskými pohraničníky zatčen. Nejdříve se dostal do věznice v Nadvirně, pak do Stanislavi (dnes Ivano-Frankivsk). Zde byl Ivan Čilipko 9. července 1940 odsouzen Zvláštní poradou NKVD Stanislavské oblasti za ilegální překročení hranic na tři roky v nápravně pracovních táborech. Následoval transport do věznice v Charkově, po několika týdnech pak byli odsouzení vězni deportováni do táborů u řeky Pečory. Ivan Čilipko byl vězněn v táborech lágrového komplexu Sevželdorlag, kde nejdříve pracoval na stavbě železniční trati a poté jako pomocník táborové stráže. Propuštěn byl až 24. ledna 1943 na základě amnestie pro československé občany, u čs. vojenské jednotky v Buzuluku byl odveden 18. března 1943. Prodělal výcvik v tankové škole v Tambově a do konce války působil jako mechanik u 1. československé tankové brigády v SSSR. S několika dalšími Rusíny se po válce usadil v Karlovicích na Bruntálsku, kde zprvu provozoval autodopravu a samostatně hospodařil. V 50. letech byl však nucen vstoupit do JZD, kde pracoval až do odchodu do penze na různých pozicích. Soudně rehabilitován za své věznění v SSSR byl v dubnu 1991. Ivan Čilipko zemřel v Brně 5. listopadu 2012.
Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Stanislav, IvanovoMichal Lar se narodil 10. listopadu 1920 v obci Nižné Seliště na Podkarpatské Rusi. Otec byl malorolník, matka v domácnosti, rodiče měli ještě tři dcery a dva syny. Lar dokončil sedm tříd povinné školní docházky a ve 14 letech odešel pracovat do Čech jako pastevec. Za nějakou dobu se ale vrátil domů, aby pomáhal otci s hospodářstvím, na Podkarpatské Rusi se rovněž živil i jako lesní dělník u obce Bohdan. Ve snaze vyhnout se mobilizaci do maďarské armády a také ovlivněn sovětskou propagandou překročil spolu s přáteli Jurajem Balandou (1924) a Fedorem Gerbejem (1921) ve večerních hodinách 18. května roku 1941 ilegálně hranice do Sovětského svazu. Ihned za hranicemi byli běženci zadrženi sovětskými pohraničníky a postupně vězněni i vyslýcháni ve věznicích v Nadvirně a Stanislavi (dnes Ivano-Frankivsk). Teprve 18. dubna 1942 byl nad jejich skupinou vynesen rozsudek. Zvláštní porada NKVD Stanislavské oblasti je všechny odsoudila ke třem rokům v nápravně pracovních táborech. Trest si následně odpykávali v lágrovém komplexu Ivanovo v centrální části Ruska. Zde také došlo k jejich rozdělení, nikdy se již spolu neshledali. Michala Laru po čase převezli do Střední Asie, konkrétně do města Taraz v dnešním Kazachstánu, kde manuálně pracoval v zemědělství. Ani po vypršení trestu v r. 1945 ale nesměl několik let zdejší oblast opustit, byl nasazen na vojenské stavbě č. 97, kde se podílel na budování silnice. Propuštění a návratu domů se dočkal až v roce 1947. O rok později se Michal Lar oženil a narodila se mu dcera. Na Podkarpatské Rusi, která po válce připadla Sovětskému svazu, pracoval manuálně až do odchodu do penze. Soudní rehabilitace za věznění v SSSR mu byla přiznána teprve v lednu 1991.
Vězněn v letech 1939–1942: Skole, Poltava, PečlagIvan Solovka se narodil 6. září 1923 v obci Volové (dnes Mižhirja) na Podkarpatské Rusi. Po rozpadu Československa a vzhledem k hrozícímu nástupu do maďarských mládežnických vojenských oddílů Levente se rozhodl v rámci početné skupiny uprchnout do SSSR. Hranici překročili 23. října 1939, záhy však byla třicetičlenná skupina uprchlíků zadržena sovětskými pohraničníky. Solovka putoval přes věznici ve Skole a další místa až do věznice v Poltavě, kde byl 21. června 1940 odsouzen Zvláštní poradou Poltavské oblasti ke třem letům v nápravně pracovních táborech. Spolu s dalšími odsouzenci byl nejdříve deportován do Kotlasu, poté na lodích do jednoho z lágru Pečlagu. Zpočátku pracoval na výstavbě železniční trati mezi Pečorou a Vorkutou, ale zanedlouho si získal sympatie velitele tábora a byl přeřazen na privilegovanější místo – dávkování a výdej chleba. Na této „výhodné“ pozici se udržel až do svého propuštění koncem roku 1942. V Buzuluku byl odveden 27. února 1943 a po dokončení výcviku v Novochopersku se jako spojař 1. dělostřeleckého oddílu zúčastnil bojů u Kyjeva. U spojařů působil i během bojů na Ukrajině i v Karpatech, s touto jednotkou dorazil až do Prahy. Po válce zůstal v armádě v hodnosti rotmistra a zastával funkci velitele spojovací čety u 14. dělostřeleckého pluku ve Dvorech u Karlových Varů. Po absolvování jednoročního kurzu Vojenské akademie v Hranicích byl jmenován velitelem velitelské čety u 13. dělostřeleckého pluku. V prosinci 1952 se stal kandidátem KSČ a později členem strany, avšak v rámci stranických prověrek v létě 1970, kdy sloužil na velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře, byl ze strany vyškrtnut a na konci roku 1974 propuštěn jako „nevyhovující“ v hodnosti podplukovníka do zálohy. Následovaly problémy se sháněním zaměstnání, nakonec nastoupil na místo osvětlovače ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci, kde vydržel až do odchodu do penze. Soudně rehabilitován za své věznění v SSSR byl v dubnu 1990. Ivan Solovka zemřel v Olomouci 5. září 2018.
Vězněn v letech 1940–1943: Stanislav, Starobělsk, SevvostlagSamuel Friedmann se narodil 3. srpna 1913 v Užhorodu. Otec Jakob Friedmann pocházel z Rumunska, ale přestěhoval se do Užhorodu, kde potkal svou budoucí manželku Gizel Fajermonovou a kde si otevřel krámek. Otec i prarodiče chodili každou sobotu do synagogy, matka nepraktikovala. Samuel navštěvoval židovskou základní školu. Po střední škole se vyučil krejčím. V letech 1932–1933 pracoval v Košicích. Pak žil až do maďarské okupace v Užhorodu. Čtyři dny po maďarském záboru západní části Podkarpatské Rusi se rozhodl odejít do stále československého Chustu, jelikož Maďaři pozatýkali řadu jeho přátel. V Chustu však operovali ukrajinští nacionalisté a pro Židy tu nebylo bezpečno. Odjel proto dále na východ do Rachova a Jasini, kde jej zastihla okupace zbytku Podkarpatské Rusi. Na pesach v roce 1939 zajel do Užhorodu za matkou, to se ale již bál vycházet na ulici. Když dostal předvolání k nástupu do maďarské polovojenské mládežnické organizace Levente, o níž věděl, že jsou tam židé šikanováni, odhodlal se s kamarádem Zikmundem Grossmanem utéct do SSSR. Krátce po přechodu hranice je zadrželi pohraničníci a předali je NKVD. Po vyšetřování ve věznicích NKVD ve Stanislavi a Starobělsku byl odsouzen na tři roky těžké práce v gulagu a transportován na Kolymu. Pracoval nejprve v přístavu, poté na těžbě zlata a nakonec získal práci krejčího. I po vypršení trestu musel zůstat v táboře, kde pracoval jako civilní zaměstnanec. Propuštění se dočkal až v roce 1947. Z jeho rodiny přežil válku pouze bratr, který se přestěhoval do Izraele. Matka zemřela v roce 1943, otec s babičkou byli zavražděni v Osvětimi. Samuel se posléze přestěhoval do Vinohradova, kde se seznámil se svou budoucí ženou Helenou, která přežila Buchenwald a Osvětim. V roce 1950 se vzali a od místního sovchozu, kde Samuel pracoval, dostali byt. V roce 1951 se jim narodila dcera. Další dvě děti zemřely jen pár týdnů po narození. Rehabilitace za věznění v SSSR se dočkal v roce 1991.
Vězněn v letech 1940–1943: Skolje, KargopollagNarodil se 26. února 1916 do židovské dělnické rodiny ve vesnici Nankovo nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi. Ve 30. letech žil osm let v Brně, kde pracoval jako zámečník a řidič. V roce 1937 se stal členem Komunistické strany Československa. V letech 1938–1939 pak sloužil jako řadový letec a řidič v Československé armádě. Po nacistickém záboru Čech a Moravy Němci odešel nejdříve na Slovensko a následně na Podkarpatskou Rus, která byla již obsazena maďarskými vojsky. V dalších měsících pak žil a pracoval ve vesnici Vyšné Studené. Se svou manželkou Simou (nar. 1923) a její sestrou Fajgou Berkovičovou (nar. 1918) se pak 18. července 1940 v oblasti vesnice Lavočne pokusili ilegálně přejít hranice do SSSR. Chtěli tak následovat bratra obou sester Abrama, který přešel hranice do Sovětského svazu o šest měsíců dříve. Přechod se jim však nevydařil, protože byli sovětskou pohraniční hlídkou zadrženi necelý jeden kilometr od hranice. Perl měl v době zatčení při sobě mimo peněz, fotografií a dalších cenností i členskou knížku dělnické organizace. Při pozdějším výslechu Perl uvedl, že důvodem jeho útěku byla především obava z maďarského uvěznění kvůli svému členství v komunistické straně, zároveň doufal v lepší život a získání slušné práce v SSSR. V červenci 1940 obvinila NKVD ze Skolje všechny tři zadržené z trestného činu nelegálního přechodu hranice a dne 27. září 1940 je pak Zvláštní rada NKVD Dobrovyčské oblasti odsoudila na tři roky pobytu v nápravně pracovních táborech. Perl byl v říjnu 1940 převezen do Kargopollagu v Archandělské oblasti na severu Ruska, manželka se švagrovou do táborů Siblagu na jihozápadní Sibiři. Jejich další osud není znám. Herman Perl zemřel Kargopollagu 8. března 1943.
Vězněna v letech 1940–1943?: Nadvirna, KarlagNarodila se 27. února 1922 v Chustu na Podkarpatské Rusi, ale v dalších letech žila v Rachově. Její otec se živil jako tkadlec, Lea pak matce vypomáhala v domácnosti. V roce 1935 se stala členkou rachovské odnože mládežnické sionistické organizace Hašomer Hacair. Náplní její činnosti se stala propagace sionistické myšlenky mezi židovskými dělníky v Rachovském kraji a zajišťování dalších organizačních otázek. Tyto aktivity se ale staly po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi ilegální. V září 1940 se proto rozhodla se svým snoubencem Leibem Pollakem (nar. 1918), který se snažil vyhnout vojenské službě v maďarské armádě, Kálmánem Faikem (nar. 1919), vedoucím rachovské pobočky Hašomer Hacair, a dvěma dalšími židovskými dělníky, kteří zběhli z maďarské armády, odejít ilegálně do SSSR. Jeden z místních převaděčů je převedl z příhraniční obce Bohdan přes poloniny až k nejvyšší hoře Podkarpatské Rusi Hoverle, odkud již pokračovali v cestě sami. Maďarsko-sovětské hranice přešla pětičlenná skupina v noci a následující ráno došli do jedné z turistických chat u vesnice Vorochta. Zde je v dopoledních hodinách dne 21. září 1940 přistihli příslušníci sovětské pohraniční stráže. Zatčení uprchlíci byli vězněni nejdříve ve věznici v Nadvirně, kde byli také poprvé vyslýcháni. Lea sama při jednom z výslechů zdůvodňovala svůj odchod do SSSR tím, že chtěla utéci před ponížením, kterému byli vystaveni obyvatelé Podkarpatské Rusi ze strany Maďarů, a v SSSR toužila najít lepší podmínky k životu. I přesto, že se rachovská pobočka Hašomer Hacair rozpadla již v roce 1936, byl Faik donucen při výslechu přiznat, že po jejím faktickém rozpadu pokračovalo 7 členů v další činnosti a jeho prostřednictvím nadále udržovali spojení s budapešťskou centrálou této organizace. Kontakt na maďarskou organizaci vzbudil nedůvěru u sovětské tajné policie a ovlivnil výši rozsudků. Lea Moškovic byla nakonec 29. března 1941 odsouzena na tři roky pracovních táborů. Trest si odpykávala v jednom z táborů Karlagu ve východním Kazachstánu. Nad jejím snoubencem a dalšími dvěma kolegy pak byl vynesen trest 5 let v nápravně pracovních táborech, konkrétně v táborech Sevitlagu na severu Ruska v Komi SSSR. Dále je znám osud pouze jednoho z pěti uprchlíků: David Hellman (nar. 1902) zahynul 28. července 1942 v jednom z táborů Pečorlagu.
Vězněn v letech 1940–1943: Skole, UchtižemlagPocházel z bohaté rodiny statkáře z Kolodné, otec mu ale záhy zemřel. V dospívání byl ovlivněn levicovou propagandou o snadném životě v SSSR, kam proto odešel. Po zatčení 28. května 1940 strávil pět měsíců ve vězení ve Skole. Odsouzen byl za ilegální přechod hranice 4. října 1940 na tři roky. V Uchtižemlagu těžil dřevo, později se stal pomocníkem lékaře. Amnestován byl 4. ledna 1943, u čs. jednotky byl odveden 12. února 1943. Po zotavení z podvýživy v gulagu byl přiřazen k vojenské policii. Po válce několikrát navštívil příbuzné na Podkarpatské Rusi, ale jinak žil v Československu, kde se oženil a pokračoval v policejní kariéře u Sboru národní bezpečnosti a dosáhl hodnosti kapitána. Vstoupil do KSČ, což zdůvodňoval svým zaměstnáním. Když v roce 1974 odešel do důchodu, ze strany vystoupil. Neměl žádné kamarády, rád o samotě rybařil. O gulagu ale dceři i vnukům vyprávěl. Sovětskou justicí byl rehabilitován v roce 1989.
Vězněn v letech 1940–1943: Skole, SevvostlagNarodil se v Lazech do rodiny chudého rolníka. Hned za vesnicí vedla hranice se Sovětským svazem, jako patnáctiletý si k práci pastevce přivydělával jako převeděč běženců. Dne 23. září 1940 byl zatčen sovětskými pohraničníky. Odsoudili ho skoro až za rok (7. července 1941) na tři roky do pracovního tábora. Po amnestii byl 7. května 1943 odveden do československé jednotky. Po skončení války zůstal v Československu a s příbuznými na Podkarpatské Rusi udržoval kontakt. Pokračoval v armádní kariéře, studoval vojenské školy, od roku 1946 byl členem KSČ. V roce 1950 se oženil a jako voják působil v Příbrami, v Karlových Varech a v Praze, dotáhl to na plukovníka v generálním štábu. V té době byl soudcem z lidu, psal články do vojenských novin a časopisů, měl jít studovat na Vorošilovu akademii v Moskvě. V listopadu 1960 však tragicky zemřel. Ukrajinskou justicí byl rehabilitován v roce 1991.
Vězněn v letech 1940–1943: Skole, SevvostlagPocházel z rolnické rodiny z vesnice Turja Polana, matka mu záhy zemřela. Do Sovětského svazu odešel ze strachu před Maďary a pod vlivem komunistické propagandy. Byl zatčen 4. srpna 1940 a 17. května 1941 odsouzen za ilegální přechod hranice ke třem letům v trestném pracovním táboře. Od hladovění a těžké fyzické práce v Sevvostlagu ho zachránilo topení v táborové kuchyni. Propuštěn byl na základě listopadové amnestie teprve 17. března 1943, u čs. jednotky ho odvedli 5. srpna 1943. Během válečných bojů sloužil u dělostřelectva, na Dukle byl vážně zraněn do hlavy. Po válce odešel z armády, zůstal v Čechách, kde si dodělal střední školu. Na Podkarpatské Rusi už nikdy nebyl, dopisoval si pouze s bratrem Michailem. V roce 1948 se oženil, až do odchodu do penze pracoval v administrativní funkci v uranových dolech. V padesátých letech se stal členem KSČ, později i předsedou Svazu protifašistických bojovníků na Příbramsku a Kladensku. Jinak byl domácí typ, introvert bez kamarádů. O zážitcích ze Sovětského svazu a z gulagu začal hovořit až po roce 1989. Ukrajinská justice ho rehabilitovala v roce 1992.
Vězněn v letech 1940–1943: IvděllagVyrůstal v chudobné a početné rodině v Kolodné, matka mu zemřela, když mu byly dva roky, o pár let později i otec, živil se tesařskou prací. Do Sovětského svazu odešel ze strachu před Maďary. Zatčen byl 2. května 1940, odsouzen 25. října 1940 za ilegální přechod hranice ke třem rokům v Ivděllagu. Po amnestii byl propuštěn 12. ledna 1943 a o měsíc později odveden u čs. jednotky. Po válce navštěvoval příbuzné na Podkarpatské Rusi, ale žil v Československu. U armády zůstal až do roku 1949, kdy neprošel politickými prověrkami a byl vyhozen. Poté pracoval manuálně u různých podniků. V šedesátých letech vystudoval střední odbornou školu a stal se vedoucím technických služeb v Karlštejně, kde se už po válce seznámil s budoucí manželkou a v roce 1947 oženil. Podle syna Tomáše Hadžegy byl otec spíš samotář, který neměl kamarády a sporadicky se stýkal i s bývalými spolubojovníky. O gulagu ale mluvil bez zábran, často vzpomínal na omrzlé nohy, jež si balil do zelných listů. Dosud nebyl rehabilitován.
Vězněn v letech 1941–1942: Stanislav, Ivanov, KargopollagNarodil se v chudobné rodině dřevorubce v obci Ternovo. Rád se učil, a jelikož po maďarském záboru Podkarpatské Rusi nemohl dál studovat, uvěřil propagandě o lepším životě v Sovětském svazu i možnostech tamního studia. Po přechodu hranice byl zatčen 4. dubna 1941 a jako šestnáctiletý odsouzen za domnělou špionáž k pěti letům v Kargopollagu, kde těžil dřevo. Od nejtěžší práce ho zachránilo umění brousit sekyry a pily. Amnestován byl 22. prosince 1942 a poslední den toho roku byl odveden u čs. jednotky. V průběhu válečných bojů byl několikrát lehce zraněn, jednou těžce, když na Dukle utrpěl průstřel plic, což poznamenalo jeho zdravotní stav do konce života. Po válce se na Podkarpatskou Rus nevrátil, ale sourozence několikrát navštívil, později i se svými dětmi. Z armády odešel v červenci 1945 a jako železničář pracoval v Ostravě, kde se oženil. Rodina zpočátku bydlela v domě po Němcích ve Studénce, posléze se přestěhovali k rodičům manželky do Beskyd. Až do odchodu do penze byl zaměstnán u ČSD jako vlakvedoucí nákladních vlaků. V sedmdesátých letech vstoupil do KSČ, údajně kvůli zaměstnání. O gulagu nikdy nemluvil, neměl žádné kamarády, volný čas trávil prací na zvelebení domu. Za celý život se pouze jednou u slivovice svěřil příbuznému z manželčiny strany o svém pobytu v gulagu, od něj se to pak rodina dozvěděla. Ukrajinskou justicí byl rehabilitován v roce 1992.
Fotografie: DAZO/cechoslovacivgulagu.cz, repro z knihy Židé v Gulagu
Zmiňovaná druhá amnestie se týkala několika tisíc lidí, zejména podkarpatských Rusínů, včetně několika stovek židů. Počty Rusínů s československou státní příslušností nacházejících se tehdy v sovětských věznicích a lágrech se dnes odhadují na 5,5 až 6 tisíc osob.
Ne všichni ale byli z lágrů propuštěni. Pro mnohé přišla amnestie pozdě, neboť už byli mrtví. K některým se rozhodnutí sovětského Státního výboru obrany nedoneslo, další zůstali v táborech, kde je velitelé pod různými záminkami drželi dál jako otroky.
Příbuzní výše jmenovaných lidí, kteří krutost gulagu přežili, dočkali se svobody a přečkali i válečná strádání, se většinou shodli, že jejich otcové nebo dědové o svých životech v gulagu až na výjimky nemluvili nebo se k vyprávění odhodlali až po listopadu 1989. Na některé čekal opět komunistický kriminál, jako v případě Fedora Rjabiče, který byl v 50. letech vězněn za napomáhání kamarádovi z lágru i armády v útěku na Západ.
Na druhou stranu je pozoruhodné, že po zkušenostech se sovětským systémem někteří z nich po válce vstoupili do KSČ. U vojáků a policistů z povolání toto rozhodnutí podle všeho ovlivnily jejich profese. Ostatní je vysvětlovali obavami ze ztráty zaměstnání. Každopádně by bylo zajímavé vědět, co se jim všem honilo hlavami, když po únoru 1948 z komunistických médií slyšeli o "vlastizrádné a velezrádné činnosti" Heliodora Píky, díky němuž se dostali na svobodu a kterého komunisté po vykonstruovaném procesu nakonec popravili 21. června 1949.