Vlasta Danielová se v roce 1925 narodila v obci Derfle, která nyní spadá pod Uherské Hradiště. Jako devatenáctiletou ji s celou její rodinou deportovali do koncentračního tábora v Osvětimi.
Tam ji společně s dalšími za štěkotu psů, kopanců a nadávek vyhnali z vagonu a seřadili. Dali je do baráku, v němž byla jen holá zem. Celou noc k nim přiváželi Romy z Polska, Německa a dalších zemí. Jejich řeči nerozuměli.
"Čtyři týdny byli v karanténě; jídlo jim nosili Židé, bylo mizerné a bylo ho málo. Neměli deky a nebyl tam záchod, jen bečky. Pak dostali vytetované táborové číslo. Jména přestala existovat, jak říká, od té chvíle byla už jen ‘Cvelfhundrtfynfuntfírcich’," stojí v abstraktu jejího svědectví na stránkách databáze.
Vlasta Danielová chodila v táboře kopat odtoková koryta, chodníky a silnici ke krematoriím. Později pracovala v kuchyni. Z jejích oken měla výhled na silnici vedoucí ke krematoriu a plynovým komorám. Často tak viděla, jak auta vozí lidi do krematoria a zpátky jezdí jen s oblečením.
V Osvětimi zažila smrt svých rodičů i sourozenců, samotnou ji ale zachránil převoz do jiného koncentračního tábora pro práceschopné. Domů se vrátila na konci května 1945, tři týdny po kapitulaci nacistického Německa. Svůj dům našla v poničeném stavu. Z rodiny se vrátila pouze její sestra a dva z bratrů, jeden z nich ale záhy zemřel na tuberkulózu.
Podrobně si příběh Vlasty Danielové lze přečíst v databázi, kde historici z Pražského fóra pro romské dějiny při Akademii věd zveřejnili přes sto jedinečných svědectví. V příštích dvou letech ji chtějí rozšířit o dalších sto padesát osudů přeživších genocidy.
Jako nejdrásavější popisuje Kateřina Čapková, vedoucí Pražského fóra pro romské dějiny, vyprávění těch, kteří přežili věznění v koncentračních táborech jako děti anebo byli svědky či přímo oběťmi mučení a pseudolékařských pokusů. "Šestnáctiletá Marie Ondrášová, vězněná v koncentračním táboře v Hodoníně u Kunštátu, se zachránila tím, že ji vybrali jako pomocnou sílu na ošetřovně. Jedním z prvních zákroků, u kterých asistovala, byl porod vlastní matky," popisuje Čapková jeden z publikovaných příběhů.
Za obzvláště cenná považuje vzpomínky těch, kterým se podařilo přežít díky pomoci okolního obyvatelstva nebo ukrývání. "Emilie Machálková a její rodina měly to štěstí, že se jich zastal starosta obce, díky čemuž je všechny netransportovali do Osvětimi," zmiňuje Čapková.
Podle historičky Renaty Berkyové je důležité připomínat si romskou válečnou zkušenost zejména proto, že Romové nebyli desítky let po válce uznání jako oběti rasového pronásledování během války. S tím podle ní souvisí opomíjené odškodnění obětí nebo pietní uctění míst spojených s jejich vězněním.
Jako příklad uvádí výstavbu památníku v místech bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku, kde stál donedávna vepřín. "Trvalo více než sedmdesát let, než byly vyslyšeny hlasy dnes už potomků přeživších Romů a Romek, aby byl vepřín odstraněn a navrátila se důstojnost všem obětem genocidy," říká Berkyová.
Čapková uvádí, že i když nacisté Romy vraždili z rasových důvodů, využívali dehonestujících názvů zastírajících pravý důvod genocidy. "V kartotéce z Osvětimi se u Romů objevují ponižující termíny jako asociál či práce se štítící. Oproti židovským obětem holocaustu si romské oběti z války nesou ještě tuto potupu," popisuje Čapková.
Databáze je dostupná v češtině i angličtině. I proto se o projekt zajímají zahraniční instituce včetně Muzea holocaustu ve Washingtonu či Středoevropské univerzity ve Vídni. Historici z Pražského fóra pro romské dějiny chtějí v budoucnu databázi rozšířit o další romská a sintská svědectví, a to i ze zahraničí. "Naší ambicí je postupně zpracovat všechna tištěná svědectví Romů a Sintů z nacisty okupované Evropy," tvrdí Čapková.
