Jirkov u Chomutova - Tragický příběh se šťastným koncem. I tak by se dal shrnout životní příběh Michala Bláhy, rodáka z dvacetitisícového Jirkova.

"Postupně jsem přišel o ženu, děti, práci i o bydlení. Do toho jsem začal pít, zadlužil se, a než jsem se stačil vzpamatovat, byl jsem na ulici. Naštěstí jenom na necelé dva měsíce. V roce 2007 jsem se dostal na městskou ubytovnu," popisuje Michal Bláha, jak skončil bez přístřeší.

Během několika let se mu ale podařilo přes dobrovolnickou službu, dočasnou pracovní smlouvu a život v tréninkovém bytě vrátit zpět mezi "spořádané občany" s trvalou prací a vlastním bydlením.  

Ke šťastnému konci přitom Bláhovi nedopomohla pouze jeho vlastní píle. Zásluhu na něm má i experiment Agentury pro sociální začleňování se suchým názvem "prostupné zaměstnávání". Ten má umožnit dlouhodobě nezaměstnaným dostat se zpět na trh práce a zároveň dát potenciálním zaměstnavatelům jistotu, že nekupují zajíce v pytli.

Pokus provedla i jirkovská sociálka s Městským ústavem sociálních služeb (MÚSSJ), která se díky tříleté spolupráci s agenturou stala jednou z několika laboratoří prostupného zaměstnávání v České republice. Právě Bláha je živoucím důkazem, jak tento experiment při nastavení příznivých podmínek může v praxi fungovat.

Pracujte zadarmo, i když nechcete

Jak motivovat někoho, kdo nechce jít do práce, aby udělal přesný opak? Podobné otázky visely ve vzduchu jirkovské sociálky v roce 2006, kdy do své správy převzala místní městskou ubytovnu.

Hned zkraje proto stanovila pro všechny obyvatele ubytovny přísné podmínky. Mezi osmou hodinou ranní a šestou večerní musí všichni obyvatelé opustit nejen své pokoje, ale i budovu ubytovny.

Opatření má podle ředitelky ústavu Evy Šulcové prostý důvod. "Chceme lidi z ubytovny motivovat, aby začali pracovat. Každý, kdo má práci, ať již placenou nebo ne, se totiž může po uplynutí pracovní doby na ubytovnu vrátit před šestou hodinou," vysvětluje.

"Již při dobrovolnické činnosti si navíc lidé osvojují pracovní návyky, které jim pomohou získat placenou práci," dodává. 

Právě na vidinu brzkého návratu do tepla slyšel i Bláha. "Z ulice moc dobře vím, že není příjemné skončit bez přístřeší. Prakticky okamžitě po příchodu na ubytovnu jsem proto začal jako dobrovolník pracovat pro Městský ústav sociálních služeb," pokračuje s vyprávěním Bláha. 

Z dobrovolnické služby se Bláha postupně propracoval k pracovní smlouvě na dobu určitou a od letošního ledna pracuje pro MÚSSJ natrvalo. 

Práce na dobu neurčitou je mýtus

Alena Zieglerová z Agentury pro sociální začleňování ale připouští, že na cíl v podobě trvalého pracovního úvazku by se mělo rychle zapomenout. 

"Pracovní poměr na dobu neurčitou začíná být fikcí. Cílem prostupného zaměstnávání je sociálně znevýhodněného člověka dovést do standardního zaměstnání a přitom ukázat, že se nejedná rizikového zaměstnance," komentuje záměry systému Zieglerová.

V Jirkově šli na experiment s prostupným zaměstnáváním od lesa a přímo ho napojili na jiný experiment podobného názvu - "prostupné bydlení", který funguje na podobné bázi.

"V naprosté většině klienti, kteří prostupným zaměstnáváním v Jirkově prošli, bydlí, nebo bydleli, na naší ubytovně. Její součástí je i tréninkový byt, kam umisťujeme klienty, kteří mají největší potenciál a možnosti v blízké době se přestěhovat do vlastního bydlení," popisuje propojení dvou experimentů Šulcová.

Podle Zieglerové podobný princip funguje i v jiných českých městech, například v Bruntále, Plzni nebo v Brně. "Bydlení a zaměstnání je samozřejmě úzce svázáno. Propojení prostupného zaměstnávání a bydlení je tak vhodné, obzvláště v lokalitách, kde jsou lidé v ohrožení, že přijdou o byt, nebo už o něj přišli," vysvětluje Zieglerová.  

Ideální čísla

Nakolik je experiment "prostupné zaměstnávání" úspěšný, bude možné říct až později. 

V Jirkově se do něj už podařilo zapojit desítky lidí v hmotné nouzi. Přesto jde ale podobně úspěšné případy, jakým je pan Bláha, napočítat na prstech jedné ruky. Jak připomíná Zieglerová, celý proces by v ideálním případě navíc neměl trvat déle než dvanáct měsíců.

"Na vině je několik faktorů a výsledky se liší případ od případu. Nemáme totiž skoro žádné prostředky, jak lidi do práce nutit," vysvětluje Šulcová. "Navíc ústav má rozpočet šest milionů korun na rok a prostupné zaměstnávání není naším jediným ani hlavním zájmem činnosti. Bereme to spíš jako takovou třešničku na dortu," dodává.

Zieglerová připomíná, že od experimentu nelze očekávat žádná závratná pozitivní čísla. Většina lidí, na něž se systém zaměřuje, totiž žije alternativním způsobem života, kdy pobírají sociální dávky a zároveň vykonávají nelegální a pololegální práci.

Podle Zieglerové jim je třeba nabídnout něco atraktivnějšího, než mají dosud, aniž by se jejich současná situace zhoršila.

"Úspěchem je, když si po šesti měsících, kdy skončila zaměstnavateli podpora, udrží práci třicet čtyři procent lidí z různorodé skupiny. Tato čísla se nám daří naplňovat," přibližuje ideální stav Zieglerová.

"Pro srovnání - obdobná skupina přicházejících z úřadu práce má úspěšnost pouze čtyři procenta," dodává.