Strach Anděly W.
Anděle Wallové se za dva měsíce narodí dítě. Má ale strach. Bojí se, že jí ho stát vezme. Sama poznala, jak málo stačí, aby úředníci zasáhli. Před šesti lety ji i se sourozenci sebrali rodičům. Podle Evropského soudu pro lidská práva ale neselhali oni, nýbrž stát. Místo pomoci rozvrátil fungující rodinu.
Tehdy bylo pošmourné ráno. Psal se 16. listopad roku 2000. "Měli jsme hrozně rádi domácí hranolky... Už ráno jsme začali škrábat brambory, abychom si je udělali," vzpomíná dnes osmnáctiletá Anděla. "Pak ale zavolal táta, že prý u něj v práci byla sociálka a že si pro nás jedou."
Emilie Wallová neváhala, rychle oblékla čtyři děti a vyrazila zadními dveřmi schovat se ve vysoké trávě za domem.
Infobox
- Zoufalý boj manželů Wallových trvá šestým rokem.
- Dvě děti se vrátili z dětského domova před necelým rokem, nejstarší se vrátil automaticky po dovršení zletilosti.
- O dvě nejmladší stále bojují.
- Přestože Evropský soud konstatoval, že státní úředníci selhali a neměli děti odebrat, a maželům Wallovým uznali odškodnění 10 tisíc eur, Jaromíra a Marii stát dosud nevydal.
- Důvodem odebrání dětí byla především dočasná bytová tíseň Wallových.
"Nejmladší Maruška začala brečet, tak jsem se vrátila pro dudlík. Oni tam už byli. Utekla jsem oknem a schovala se do chlívku k rohatému kozlovi, kterého se báli," líčí Anděla. "Když jsem myslela, že odešli, vyběhla jsem zpátky k mámě."
Přetahovaná
Sociální pracovníci doprovázeni justiční stráží však tehdy dvanáctiletou dívku přelstili. Pozorovali, kam jde, a nechali se dovést k místu, kde byl zbytek rodiny schovaný.
"Křičela jsem. Ne. Řvala jsem na ně, že jestli se mých dětí dotknou, tak je zabiju. Jedna sociálka se dokonce schovávala za moji dceru," vzpomíná dnes paní Wallová a ruce se jí i po šesti letech třesou. "Řekli mi, že jestli jim děti nedám, vezmou mi je násilím a už je nikdy neuvidím."
Po půl hodině drama končí, výhrůžka zafungovala. Děti jsou naloženy do aut a rozvezeny do dětských domovů. Starší, mladší -každý do jiného.
"Řekli, že jedem na výlet a že se k mámě zase vrátíme," vzpomíná Anděla. Netušili, že domů se vrátí za pět let a dva nejmladší budou "mámo" říkat cizí paní.
Volání o pomoc
Důvod? Podle sociálních pracovníků a českých soudů nestabilní bytová a ekonomická situace rodiny.
V době, kdy pracovníci sociálního odboru děti odebírali, žili Wallovi v kancelářích výkupny sběrných surovin. Soudce konstatoval, že šlo o vyhovující bydlení, v místnosti bylo teplo, děti byly čistě oblečené a rodiče doložili, že se snaží situaci řešit.
Manželé Wallovi své děti netýrali, nikdy netrpěly hlady, nebyly špinavé ani zanedbané. Měli jen smůlu, že se znelíbili sociálce, která měla pocit, že Wallovi nedokázali dostatečně rychle sehnat pro svoji sedmičlennou rodinu byt.
"Bydleli jsme v Děčíně, kde jsme nikdy neměli se sociálkou problémy, ale dcera měla astma, doktor nám doporučil, abychom šli do jižních Čech," říká paní Wallová. "Tak jsme se nastěhovali k rodičům nedaleko Tábora, ale pohádali jsme se, tak jsme si zařídili bydlení u manžela v práci."
Usilovně hledali jiné bydlení, několik žádostí o byt zaslali i na městský úřad v Táboře. Ten však než by Wallovým přidělil sociální byt, rozhodl o odebrání dětí. "Jsme přesvědčeni, že stávající prostředí je pro zdraví a vývoj dětí ohrožující," uvádí se ve spise příslušného útvaru.
Soud jejich žádosti vyhověl.
Nešťastní Wallovi začali psát o pomoc na všechny strany: Červený kříž, Fond ohrožených dětí, městský úřad. Nikdo nepomohl.
Nakonec si sami našli podnájem. "V domě jsou tři ložnice. Dvě zařízené pro děti s palandami, oblečením a hračkami, třetí nejmenší byla ložnice rodičů," uvedli po neohlášené návštěvě lidé od ombudsmana, který se případem začal zabývat. "Sociální zařízení s teplou vodou a splachovací toaletou, pračka, kuchyně... všude bylo uklizeno a zatopeno."
Ani to nepomohlo a soud opět na návrh táborského odboru sociálněprávní ochrany dětí rozhodl ponechat děti v dětských domovech. Ba co víc: Dovolil, aby bez souhlasu rodičů byly dvě nejmladší děti dány do pěstounské péče.
"Byla jsem zoufalá, tak jsem si našla adresu Evropského soudu, vzala kus papíru a napsala, co se nám stalo," vzpomíná paní Wallová. Se stížností se také obrátila na ombudsmana.
Když sociálka selže
Závěr Veřejného ochránce práv je jednoznačný. Ten, kdo v tomto případě selhal, jsou sociální pracovníci v Táboře.
"Konstatuji, že OSPOD (orgán sociálněprávní ochrany dětí) od počátku celé kauzy nevykonával potřebnou sociální práci s rodinou," uvádí se v závěrečné zprávě ombudsmana. "Ze záznamů nevyplývá, že by bylo přistoupeno k pomoci se zajištěním odpovídajícího a finančně únosného bydlení či nabídky asistenčních služeb."
Manželé několikrát žádali o puštění dětí domů na prázdniny či Vánoce. Dětský domov však po domluvě se sociálními pracovníky žádosti zamítal. Jednou dokonce poslal děti - místo k rodičům - k pěstounům mladších sourozenců.
"Bylo to tam příjemné, byli na nás hodní," vzpomíná Anděla. "Ale nechápu, proč tam je ségra s bráchou, když mají vlastní mámu, která je má ráda. Vždyť je tolik dětí, které nemají rodiče."
Programoví smolaři
Tou dobou doléhá na Wallovy další rána. Emilie Wallová musí kvůli rakovině podstoupit operaci a odchází do invalidního důchodu.
Bojovat o své děti však nepřestává. Odvolává se k Ústavnímu soudu.
Ten jejich stížnost zamítá se slovy: "Na jejich základní problém se 'nabalovaly' problémy další, takže lze jen obtížně konstatovat, zda se jedná o nezodpovědné rodiče, nebo o programové smolaře, kterým se přes veškerou snahu nedaří uspět."
Právník jako na zavolanou
V tu chvíli přichází na scénu právník František Musil. "Dával jsem zrovna nějaký podnik do konkurzu a na dvoře mě zastavil pán ve špinavých montérkách. Poprosil mě, zda bych mu nepomohl," vzpomíná právník. "Rovnou řekl, že nemá peníze. Ale byl přesvědčivý, tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu."
Právník v důchodu to vzal nejen jako zajímavý případ, ale i jako boj za spravedlnost. "Baví mě rozkrývat, když se někde stala nespravedlnost a špína," říká Musil. "Wallovi mně dali dvě igelitky papírů a sdělili mi, že mě nahlásili jako svého advokáta k Evropskému soudu."
Pan Musil se do případu položil se vší vervou. Studoval předpisy Evropského soudu a stejně tak poctivě se pustil i do přípravy na české soudy. Dokázal je přesvědčit, že musí děti vrátit rodičům.
Přestože se sociální pracovníci pod vedením Vlastimila Bejdla proti rozhodnutí opět odvolali, tentokrát je soud nevyslyšel. Anděla s Rosťou se tak v březnu loňského roku - po pěti letech - mohli vrátit domů.
10 tisíc eur odškodného
Letos v říjnu Wallovi uspěli i před Evropským soudem pro lidská práva.
Ten uznal, že sociální pracovníci neměli přistoupit k tak drastickému zásahu do rodiny. Místo toho měli: "...poradit, co udělat pro zlepšení situace, a pomoci jim najít řešení jejich problému. Nic z toho neudělali," píše se v rozhodnutí soudu.
Jako odškodnění přiznal soud rodině 10 tisíc eur.
Evropští soudci také upozornili, že sociální pracovníci nejen že rodině nepomohli, ale ani neměli snahu vrátit děti zpět k rodičům.
Zvůle státní moci
"To, co se stalo, je svinstvo," říká na adresu státu právník Musil. "Doslova jim byly ukradeny děti na základě nespravedlivých obvinění. Jenom proto, že jsou nemajetní a mají minimální vzdělání, tak si na ně došlápli."
Podle Musila jde o zvůli státní moci. "Z pozice silnějšího chtěli dokázat svoji užitečnost," říká. "Největší zlo ale je, že nejmladší děti dali k pěstounům. Úplně zpřetrhali vazby v samém počátku a jen těžko se to teď bude napravovat."
Jaromír, který letos nastoupil do školy, viděl svoji matku naposledy, když mu byly tři roky. Nejmladší Marušku vzali matce v jejich pěti měsících. "To je zvěrstvo," rozčiluje se Musil. "Kdyby byla feťačka, zanedbávala je, nechávala je samotné! Ale nic z toho. Paní Wallová má své děti ráda, doktor potvrdil, že nikdy nebyly zanedbané nebo hladové, a přesto jim stát zničil život."
Vztek a strach
Nejstarší syn Honza se z domova vrátil, až když mu bylo osmnáct. Dnes žije s přítelkyní v Soběslavi a každý den chodí za rodiči.
"Byla to hrozná doba," vzpomíná. "Jeden čas jsem nechtěl potkat sociálku, protože nevím, jestli bych se udržel a něco jim neudělal. Ale teď už si jich nevšímám."
Mladší Anděla s Rosťou se k rodičům vrátili letos v březnu. Všichni žijí pohromadě v Soběslavi. Anděla je těhotná a s přítelem shání vlastní byt. "Bojím se, že sociálky budou hledat cokoliv, aby mně dítě vzaly," říká dívka s křehkými rysy v obličeji. "Tak doufám, že když budeme mít byt, tak na nás nebudou moci."
Nejmladší Rosťa je teď rozmazlovaným miláčkem rodiny. Pořád se tulí k mámě a každý den chodí za tátou do práce v kovošrotu na okraji města
Vzpomínky na stesk
Na dětský domov vzpomíná nerad, stýskalo se mu po rodičích. Dokonce tak, že se jednou rozhodl za nimi utéct a s kamarádem vyrazil na dvacetikilometrovou pouť.
"Chtěl jsem za mámou, stýskalo se mi," říká Rosťa. "Kamarád mi slíbil, že když s ním dojdu k nim domů, že mě pak táta odveze k našim."
Starší bratr Honza však Rosťu dohnal a přesvědčil ho, že utíkat nemá cenu, že by ho stejně chytili. Dobře věděl, o čem mluví. Za to, že utekl, musel Honza ve slipech v zimě věšet ozdoby na stromy a několik dní strávil na izolaci.
Děti v dětském domově vymýšlely různé fígle, jak být s rodiči. "Vždycky když jsme šli na vycházku nebo na výlet, tak jsem rodičům zavolala a tajně jsme se potkali," líčí Anděla. "Třeba jsme řekli vychovatelům, že jdeme do krámu, a tam byli rodiče."
Dnes se tomu už smějí, všichni jsou ale stále velmi ostražití. "I kdybychom měli sebevětší problémy, na sociálku se nikdy neobrátíme," říká paní Wallová.
Tu teď kromě další operace čeká 18. prosince i další soud o nejmladší Marušku a Jaromíra. "Dala jsem Anděle plnou moc, aby - kdyby mně to nevyšlo - je mohla získat do své péče."
Zničili nám život: Bejdl, Komorousová
Sociální pracovníci, kteří do osudu rodiny Wallových radikálně zasáhli, se dnes schovávají za hradbu mlčení.
"Nebudu se s vámi o tom bavit," opakuje neúnavně dokola šéf odboru sociálněprávní ochrany dětí v Táboře Vlastimil Bejdl, přestože s ním měla redakce Aktuálně.cz předem domluvenou schůzku. Do Tábora jsme vyrazili vybaveni potvrzením od Wallových, že s námi může o jejich případu hovořit. "Na otázky vám odpoví tajemník."
Ten však v úřadu nebyl - po telefonu pouze uvedl, že vydá tiskovou zprávu.
Stejně tak své kroky odmítá vysvětlit i sociální pracovnice Iveta Komorousová. "Nemám čas se s vámi bavit," říká. Zavírá dveře kanceláře a odchází na oběd. Také později do telefonu odmítá cokoliv říci.
"Tito dva lidé nám zničili život," říká na jejich adresu paní Wallová. "Ale už k nim necítím takovou nenávist jako dřív. Jen chci, aby nás už nechali na pokoji."
Právník Musil chce ještě celý případ postoupit velké porotě Evropského soudu. "Chci, aby znovu přezkoumal a rozhodl, jakou cenu má, když vám stát zničí život tím, že ukradne děti."
