Jak hledíte na současnou praxi, kdy některé obce prostřednictvím takzvané bezdoplatkové zóny stanovují oblasti, kde nově přistěhovaní ztrácí nárok na doplatek na bydlení? Je to účinný nástroj proti obchodníkům s chudobou, nebo to jen problém vytlačuje do jiných lokalit, jak upozorňují některé lidskoprávní organizace?

Stanislav Křeček: Jako na zoufalý pokus řešit situaci, se kterou si nevíme rady. S chudobou to nikterak nesouvisí, pouze s chováním lidí. Jde o neúčinný nástroj, který skutečně jen vede k přesunu problému jinam.  

Jan Matys odmítl vyjma poslední otázky odpovědět. Jeho vyjádření přinášíme na poslední stránce.

Vít Alexander Schorm: Tady obce nepochybně čelí složitým problémům. Právě z toho důvodu nemají tyto problémy jednoduché řešení. Nejlepší by zajisté bylo, kdyby nikdo nemusel vyhledávat služby oněch "obchodníků s chudobou", tedy kdyby potřební lidé dosáhli na sociální byty a podporu sociálních pracovníků.

Navíc tento obchod s chudobou obnáší nabídku nedůstojného bydlení. Často v médiích vidím záběry z ubytoven a ptám se, zda jsou podmínky v nich panující z pohledu hygienických stanic a stavebních úřadů v pořádku a zda se i úřady práce zajímají o to, kam jsou dávky na bydlení vypláceny.

Bezdoplatkové zóny však vnímám jako administrativní opatření, které neřeší podstatu problému, ale "odklízí" ho jinam. Přesouvají se jak sociálně-patologické jevy, jejichž výskytem se vyhlašování zón odůvodňuje, tak nejspíš i samotné ubytovny, které mohou bez velkých potíží vzniknout jinde.

S těmito jevy nezbývá než bojovat každodenním úsilím, mravenčí prací spíše než mávnutím kouzelného proutku, které může představovat vyhlášení bezdoplatkové zóny. Klasický recept dobře známý z praxe místních samospráv spočívá v posílení hlídek městské policie, nasazení asistenta prevence kriminality, posílení terénní sociální práce a zapojení samotných lidí z problémové lokality do řešení problémů, k čemuž je často třeba najít mezi nimi prostředníka pro jednání s úřady. Dovedu si eventuálně představit, že by vyhlášení zóny mohlo být opatřením omezeného rozsahu, které podpoří účinek jiných kroků, ale takové kroky nemůže nahradit.

Ústavní soud již více než dva roky přezkoumává právní úpravu, jež vyhlašování takových zón umožňuje. Podobnou problematikou se v minulosti zabýval i Evropský soud pro lidská práva na podkladě jednoho případu z nizozemského Rotterdamu. Dospěl sice k závěru, že tamní opatření neporušuje svobodu pohybu, ale poukázal na různé meze a možnosti výjimek a soudního přezkumu, které u nás zakotveny nejsou. Nepřekvapilo by mě tudíž, kdyby institut bezdoplatkových zón narazil na ústavní pořádek jednoduše kvůli nedotaženosti právní úpravy.