"Pamatuju si na spoustu dehydratovaných dětí, které bojovaly o život," vzpomíná na třítýdenní záchrannou plavbu Činčurová. Podle ní každý, kdo se na akci podílí, nejprve doufá, že z lodí s migranty nevytáhne rovnou mrtvé.

"A pak doufáte, že přežijí ti lidé, které jste našli a vytáhli je na mateřskou loď," popisuje s tím, že špatný fyzický a psychický stav uprchlíků vede k tomu, že v rukou záchranářů ihned kolabují.

Činčurová si při plavbě vyslechla mnoho děsivých zkušeností uprchlíků, kteří podle ní často říkají, že kdyby tušili, co je na cestě čeká, nikdy by se na ni nevydali. Část z nich přitom do Evropy utíká z detenčních táborů v Libyi, kam je vrací libyjská pobřežní stráž, kterou mimo jiné zčásti financuje Evropská unie.

"Ženy tam bijí a znásilňují, často za takové věci, že si chtějí odskočit na WC. Děje se to tak, že jeden muž jim drží zbraň u hlavy, druhý je znásilňuje a třetí si to natáčí," přibližuje novinářka zkušenost uprchlic, které si v průběhu záchranné akce vyslechla.

Podle Činčurové je omyl myslet si, že většina migrantů mířících do Evropy z třetích zemí jsou muži. "Všechny mimovládní organizace potvrzují, že ženy a děti tvoří přibližně 40 procent z těch, co na moři zachrání. Není to tak, že zachráníme jednu ženu a pět set mužů," upozorňuje.

Jako hlavní důvod, proč česko-slovenská společnost většinově souhlasí s přijímáním uprchlíků z Ukrajiny, ale ne těch z Afriky nebo Blízkého východu, vidí novinářka rasismus. "Vůči lidem s jinou barvou pleti, vyznávajících jiné náboženství, máme pořád mnoho předsudků," dodává.

Celý rozhovor si můžete pustit v úvodním videu nebo si ho poslechnout ve své oblíbené podcastové aplikaci.