Mezi nejvýraznější československé ženy v zahraničním odboji patřila kapitánka Edita Zochovická, která působila na Středním východě. Slovenka židovského původu, rodným jménem Weinbergerová, vystudovala ve 30. letech v Novém Mestě nad Váhom obor zubní laborantka, kvůli potížím s hledáním zaměstnání však odešla do kibuců, židovských zemědělských komunit v britské Palestině.
Po vypuknutí 2. světové války pracovala pro britský cenzurní úřad, v Jeruzalémě posléze vstoupila do britských ženských pomocných sborů při pozemní armádě ATS (Auxiliary Territorial Service), kde za války působily desítky dalších československých občanek. Absolvovala výcvik pro řízení nákladních automobilů, následně byla s dalšími třemi Čechoslovačkami nasazena na africké frontě v Egyptě, kde Britové bojovali proti jednotkám německého Afrikakorpsu a italským expedičním sborům.
První československá důstojnice
Po roce ve službě se přihlásila na důstojnický kurz a stala se tak první ženou z Československa, která za druhé světové války dosáhla důstojnické hodnosti. Po absolvování kurzu byla jmenována velitelkou čety československých řidiček umístěných v Tel-el-Kebiru. Kurzem poté prošly tři další československé ženy, které se staly armádními důstojnicemi. Zochovická se stala velitelkou konvojových jízd zajišťujících transport materiálu mezi přístavy u Rudého moře a dosáhla až na hodnost kapitánky.
Po válce se vrátila do Československa, kde byla za své hrdinství vyznamenána několika medailemi a získala zaměstnání na ministerstvu zahraničí. Po únorovém převratu v roce 1948 byla však propuštěna, vykonávala vesměs podřadné práce a kvůli svému zahraničnímu působení i židovským kořenům se dostala pod drobnohled komunistické tajné policie StB a pod politický tlak. V roce 1968 pak využila otevření hranic a emigrovala do Švýcarska. Zemřela v roce 2007.
Významná vojenská lékařka
Důstojnické hodnosti dosáhla také vojenská lékařka Berta Golová původem z Ostravy. Vystudovala lékařskou fakultu a po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se kvůli rostoucím perzekucím vůči židovskému obyvatelstvu přestěhovala do Palestiny. Zde stejně jako Zochovická prošla nejprve výcvikem pro řízení nákladních automobilů, byla společně s ní nasazena na africké frontě a následovala ji i do důstojnického kurzu v palestinském Sarafandu.
Golová získala nejprve hodnost nadporučice, do konce války však také dosáhla hodnosti kapitánky. Roku 1944 se nechala na vlastní žádost jako zdravotnice převelet ke Královské lékařské armádní službě - Royal Army Medical Corps (RAMC). Jednou z jejích kolegyň tady byla další významná československá vojenská lékařka Marie Bergmanová.
Po válce se Golová vrátila přes československou diplomatickou misi do Československa, kde se věnovala překladům odborné válečné literatury z angličtiny.
Svoji každodenní službu v ATS (Auxiliary Territorial Service) přibližovala v časopise Československá žena Helena Polívková, která odešla do zahraničí v roce 1940. Skončila v Jeruzalémě a od roku 1943 působila v pomocných sborech především jako řidička.
"Já patřím do šestičlenné skupiny řidiček. Máme camp u moře, poblíže jednoho velkého egyptského města. Řítíme se boulevardy rychlostí 20 mil, protože nikdy nevíte, jestli se za vámi neřítí obávaní 'red caps', kteří se liší od normálních Angličanů tím, že místo tradičního oslovení 'Nice weather, isn't it?' navazují konverzaci méně tradičním 'What about your speed, Miss?' Jezdíme také v konvojích, jsou to nekonečné hodiny, kdy vidíte jen písek a černý pruh silnice," popisovala Polívková.
Podobných osudů československých žen přitom nebylo málo. Jen britskými armádními pomocnými sbory jich prošlo více než dvě stě. Uplatňovaly se v několika desítkách i úzce zaměřených pracovních odvětví - od kancelářských sil po technické kreslířky.
Chtěly přispět nebo vidět své muže, některé nevěděly, že jdou k Britům
Osudy československých válečných hrdinek se dlouhodobě zabývá výzkumnice Karolína Stegurová z Akademie věd. Napsala o nich knihu "I ženy chtěly bojovat. Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války".
Pro Aktuálně.cz popisuje, že za motivací žen vstoupit do pomocných sborů byla často touha přispět svým dílem ve válečném úsilí. "Ještě před tím, než vůbec do pomocných sborů mohly vstupovat, nahlásily se ženy československým úřadům ve Velké Británii," říká výzkumnice. Některé ženy však viděly za svou účastí i sociální zajištění. Ženy, které působily na Středním východě, se pak podle Stegurové ke vstupu do sborů často rozhodly, protože měly v armádě muže, bratry nebo přátele.
Některé ženy hlásící se ke sborům na Středním východě podle Stegurové ale nevěděly, že budou sloužit u britských, a nikoliv u československých jednotek.
"Československé vojenské instituce tady postupovaly trochu překvapivě, možná ne úplně v souladu s pokyny ministerstva národní obrany. Udělaly jednorázový, lehce vyděračský nábor žen, nedaly jim ale dostatečné informace, na přihláškách, které ženy dostaly k vyplnění, bylo nadepsané česky a pak i v angličtině: Skupina československé armády na Středním východě. Ženy si tak myslely, že budou přiřazeny k československé armádě na Středním východě," říká Stegurová.
A dodává, že ženy, které chtěly takto přistoupit k pomocným jednotkám, protože měly v československé armádě manžele, pak byly zklamány, že jsou přiřazeny k Britům. "Pak se i obracely na ministerstvo národní obrany i na prezidenta, aby jim pomohli se ze Středního východu dostat nebo aby je přiřadili k československé jednotce," říká autorka.
Tlumočnice RAF
Mnoho československých žen pracovalo za války také pro britské Ženské pomocné letecké sbory Královského letectva (Women's Auxiliary Air Force, zkráceně WAAF). V listopadu 1941 se ke sborům přihlásila například Hana Vogelová, která byla jako jedna z mála Čechoslovaček přidělena k československé 311. bombardovací peruti, kde pracovala jako úřednice, technická překladatelka a tlumočnice. Na čtyři roky tak spojila svůj život s válečnými osudy československých letců.
"Mnozí z nich po leteckých operacích zavítali do Haniny kanceláře na kávu, během které probírali různé situace a válečné události. Nejspíše i proto Hanu Voglovou později napadlo sešít dohromady několik kusů leteckého plátna a sbírat na něj podpisy jednotlivých letců. Za tři roky nasbírala přes 400 podpisů, řada z nich zůstala jedinou vzpomínkou na ty, kteří se již ze svých operačních letů nikdy nevrátili," popisuje Stegurová.
Mnoho československých žen pracovalo ve WAAF jako technická podpora při balení padáků, údržbě radarů a letadel, byly operátorkami telefonů a telegrafů.
Jednou z důstojnic byla například Dolores Šperková, provdaná Prchalová, která nejprve působila v Polsku, kde pracovala na československém konzulátu a podílela se na vydávání významného exilového periodika Čechoslovák. Poté odjela do Británie, kde absolvovala důstojnický kurz ve WAAF, stala se důstojnicí a usilovala o to, aby československé ženy měly svou vlastní jednotku. Také pracovala na Inspektorátu československého letectva.
Osudy československých hrdinek mapuje také web Ženy bojující, který čítá stovky ženských jmen a jejich zařazení od pradlen či švadlenek přes radiotelegrafistky, spojařky, zdravotnice, meteoroložky až po pracovnice u odposlechů či právě vojenské důstojnice. Popisuje i hrdinské činy mnohých z nich, jako je záchrana lidských životů nebo péče o těžce raněné. Mnohé z nich při službě utrpěly zdravotní újmu, zranění nebo dokonce ve válce padly.
Výzkumnice Stegurová poznamenává, že v začátcích nebyly ženy v pomocných sborech přijímány pozitivně. "Určitě tam od začátku byly spíš negativní reakce ze strany mužů, překvapení, co tam ty ženy dělají, náznaky, že do války nepatří. To se dělo napříč armádami, v britské, Rudé armádě i v československé," dodává.
