V Česku pískový, v Rakousku rudý, v Mexiku zelený. Skautský kroj dal světu kraťasy

Skauti z Tábora na Středoevropském jamboree.
Kroje jsou ale stále podstatnou součástí slavnostních událostí a rituálů. Neobejde se bez nich například táborové věšení vlajky...
Košile byly různé barvy - od současné pískové po zelenou.
Například Rakušané ale chodí v červené.
V Ugandě.
Foto: Petr Kalousek
Tomáš Klézl Tomáš Klézl
26. 8. 2022 19:10
Košile pískové barvy, odznaky, šátek. Už více než sto let chodí po Česku skauti a jejich kroje se za tu dobu staly tak ikonickými, že je pozná snad každý. Ve svých počátcích měly napodobit vojenské uniformy a smazat sociální rozdíly mezi dětmi. Dnes slouží spíše jako "výstavní skříň" toho, co každý skaut dokázal. Aktuálně.cz přináší poslední díl seriálu Do další stovky pod junáckou vlajkou.

Když čeští skauti pobývali před 110 lety na svém vůbec prvním táboře, z většiny zažívali podobná dobrodružství jako ti dnešní. Jedna zásadní věc ale chyběla. Na fotografiích není památky po tradičním skautském kroji, hoši čas na táboře trávili v prostých bílých košilích.

Zakladatel českého skauta Antonín Benjamin Svojsík původně neplánoval, že by junáci převzali uniformy svých britských vzorů. "Měl představu, že vytvoří kroj podobný tomu, který nosili Chodové. Inspiroval se jimi, bral je jako vzor pro Junáka. Dokonce se i oblékal podobně jako oni, na prvním táboře nosil kárované podkolenky a podobně," říká skautský historik Roman Šantora. To ale tehdejší chlapce nezaujalo. Toužili po podobných košilích a kloboucích, jaké znali z fotografií britských skautů.

Zakladatel hnutí Robert Baden-Powell se při sestavování kroje inspiroval zejména vybavením, které znal ze svého působení v armádě. Tvořila jej tedy košile v pískové či zelené barvě, krátké kalhoty, šátek kolem krku a široký klobouk. Takový, který v předválečném období používali vojáci například v Africe.

V té době šlo o praktické oblečení do přírody. "Děti v tom chodily i na několikadenní výpravy. Tehdy neexistovaly trička, která by byla pohodlnější, jako je tomu nyní," vysvětluje Šantora. Uniformy navíc měly i svou výchovnou funkci. Byly poměrně levné a jejich nošením se v rámci oddílu smazaly sociální rozdíly mezi jednotlivými dětmi.

"Baden-Powellovi se podařilo vytvořit kroj, který tehdejší kluky opravdu zaujal. Chlapci tehdy chtěli být jako vojáci, ale kroj zároveň připomínal oblečení, které nosili američtí zálesáci. Přímo tedy voněl dobrodružstvím," hodnotí Šantora.

Protlačit do českého skauta vzor Chodů se tak Svojsíkovi nepodařilo. Už v roce 1913 se mezi oddíly ustálilo nošení uniforem anglického vzoru. A to i díky obchodu na Václavském náměstí, ve kterém se začalo prodávat skautské oblečení přivezené z Británie.

Velká část skautů tehdy pocházela ze zámožných rodin, pořídit si vybavení jim tedy nedělalo problém. Časem se ale začalo hnutí rozšiřovat i mimo Prahu a připojovaly se k němu sociálně slabší děti, které by si na kroj našetřily jen těžko. Uniformu si tedy tvořily samy z vlastního oblečení. "Košile si děti vybarvovaly, klobouky si tvarovaly jinými klobouky," říká Šantora.

Kroje se významněji rozšířily po vzniku samostatného Československa, kdy se začaly v tuzemsku nejen více prodávat, ale i šít. Také se ustálila jejich podoba a přibyly i další doplňky. Jednotné nosili skauti i opasky, píšťalky nebo ponožky. Košile mohly být v pískové barvě, ale i hnědé, zelené nebo žluté. S vodními skauty se už tehdy nesla výhradně modrá.

Od začátků kroj slouží mimo jiné jako jakási "výstavní skříň" každého skauta. Jeho podstatnou součástí jsou různé nášivky - domovenka, stupně zdatnosti nebo odznaky získané plněním odborek. "Člověka potkáte a hned o něm strašně moc věcí víte: odkud je, co má za odborky, zda složil slib. Pro dítě je to důkaz hrdosti. Může ukázat, co dokázalo," říká Šantora.

Kraťasová revoluce

Příchod skautských uniforem nastartoval velkou změnu v tom, jak veřejnost pohlížela na nošení kraťasů. Do té doby šlo o kus oblečení, které nosily výhradně děti do deseti let. Zvláště chlapci ve skautském věku už obvykle chtěli nosit dlouhé kalhoty, aby se podobali dospělým. 

To se ale s příchodem skautů změnilo. Nošení kraťasů začalo být běžné mezi staršími dětmi a později díky vedoucím také mezi dospělými. Jejich velkým propagátorem byl jak zakladatel Baden-Powell, tak Svojsík a později ve 30. letech také spisovatel a skautský vůdce Jaroslav Foglar.

Napřed ovšem nebyli skauti jen v nošení kraťasů. Ve 30. a 40. letech přišla velká změna, kdy vlčata a světlušky, tedy skauti v mladším školním věku, začaly nosit na výpravy i trička, kterým se v té době říkalo jersey. Ta byla v té době podobně jako kraťasy považována za oblečení pro mladé chlapce a více se začala nosit až v 50. letech.

V utajení

Za druhé světové války skauting zakázali nacisté, poté mezi lety 1950 až 1968 a opět 1970 až 1989 komunisté. Některé oddíly začaly působit pod hlavičkou jiných organizací, jiné fungovaly dál, ovšem v utajení. Užívání jakékoli symboliky spojené s hnutím bylo protizákonné a tomu se musely přizpůsobit i skautské kroje. 

V ilegalitě fungoval například 43. oddíl pražského střediska Maják, kam koncem 70. a v 80. letech chodil nynější poslanec KDU-ČSL Hayato Josef Okamura. Kroje a symboly jeho členové i přes nebezpečí odhalení používali pro slavnostní příležitosti, ovšem za speciálních opatření.

"Používali jsme takzvaný filcunk. To byl obdélník z filcové látky opatřený čtyřmi patentkami a na něm jsme měli připnuté všechny symboly. Ty jsme si dávali na košili jen potmě, v ústraní a v přírodě, když jsme si byli jistí, že nás nepozoruje nikdo, kdo by nás nebo naše vedoucí udal. Když se nám někdy zdálo, že se blíží nějaký neznámý člověk, tak jsme si je radši sundali," vypráví Okamura.

Rudá, modrá i zelená

Ačkoli se kroje nosí méně než za dob první republiky, stále jde o podstatnou součást slavnostních příležitostí a skautských rituálů. Výčet povinných součástí se ale po obnovení po sametové revoluci zúžil. "Samozřejmě to souvisí s tím, jak se móda rozvolnila. Vojáci už také nejsou pro děti takovými vzory jako dříve, takže děti už netouží po kompletní uniformě," míní historik Šantora.

Jednotné ponožky nebo klobouky šly bokem, mezi povinnostmi zůstalo jen to nejpodstatnější - pískové košile a šátky. Ten může mít každý oddíl zbarvený podle svých představ. Na výlet se často vyráží v trikách, k tomu mají některé oddíly vlastní čepice. Některé oddíly ovšem stále dodržují tradice a chodí na túry v plných krojích. "Jsou také dívčí oddíly, které si šijí společné sukně. Ale těchto oddílů je mnohem méně," říká Šantora.

Od zavedení předpisů o krojích v roce 2000 už v Česku s výjimkou těch vodních nenarazíte na skauty v jiné než pískové košili. Podobné nosí i ti britští nebo američtí. Jiné země ale z této tradice vybočují a skauti oblékají zcela jiné barvy, často inspirované vlajkou daného národa.

Na mezinárodních skautských setkáních tak lze narazit na Rakušany, Švýcary nebo Španěly v červené, Švédy v modré nebo Mexičany v zelené. "V některých zemích, jako je Německo, je zase skautských organizací více a každá má svou vlastní barvu uniformy, takže je to ještě pestřejší," upozorňuje Šantora.

 

Právě se děje

Další zprávy