Všechno bylo nové, neokoukané a moderní. Tábory v lese, kluci v krátkých kalhotách, vaření na ohni i sport. Rakousko-Uhersko se blížilo k první světové válce a čerstvě založené skautské oddíly vyrážely v létě pod stan. Otcové prvních skautů tábořících v létě 1912 u Lipnice nad Sázavou znali spořádané sokolské vycházky, posezení v zahradních restauracích a cvičení v tělocvičně, jejich synové si vařili na ohni, stavěli vlastní loď, lezli na stromy, věnovali se atletice a plavání.
"Měli s sebou i tenisové rakety a zkoušeli také šerm," popisuje skautský historik Roman Šantora první tábor. Jeho vedoucí Antonín Svojsík byl středoškolský tělocvikář a při vymýšlení programu vycházel z toho, co dobře znal. Tradiční sokolskou tělovýchovu doplnil atraktivními moderními sporty a přizpůsobil ji pobytu v přírodě. Místo šplhu na laně lezli skauti na stromy, jako hrazdy a oštěpy použili větve.
Brzy začaly přibývat další aktivity. Ze sportů se dlouhodobě uchytily především ty, které se hodily do přírody, jako cyklistika a lyžování. "S příchodem Josefa Rösslera-Ořovského také vodáctví," jmenuje Šantora zásluhu všestranného sportovce, jednoho ze zakladatelů organizace Junák - český skaut a spolutvůrce Českého olympijského výboru.
Na prvních táborech šlo především o to ověřit, zda děti dlouhodobý pobyt v přírodě s primitivním vybavením zvládnou. A co všechno při tom mohou dělat. Jakmile se myšlenka osvědčila, nastal čas rozvíjet výchovný systém českého skautingu dál.
Už na začátku první světové války, kdy kromě kluků začaly fungovat i skautské oddíly děvčat, získaly první děti odznaky za složení odborných zkoušek zvaných odborky. Dostávají je dodnes, když prokážou znalost nebo dovednost v určité disciplíně. "Smyslem je, aby se děti začaly zajímat o nějaký obor a aby se v něm zdokonalovaly," říká Šantora.
Přestože se těmto zkouškám říká obvykle bobříci, upozorňuje Šantora, že je to označení nepřesné. Vymyslel ho skautský vedoucí a spisovatel Jaroslav Foglar, když za první republiky jako redaktor časopisu Mladý hlasatel chystal program pro děti, které v oddílech nebyly. Odborky upravil a vytvořil z nich bobříky. Aby je dítě získalo, muselo se něco naučit nebo dokázat. Například nesmělo den mluvit - od toho je známý "bobřík mlčení".
Svůj systém Foglar zpopularizoval v knize Hoši od Bobří řeky. "Známost bobříků podpořili i překladatelé animovaných seriálů, kde skauti vystupují. Těžko hledali český ekvivalent anglického výrazu 'merit', použili tedy Foglarův termín bobříci," vysvětluje Šantora.
Od táboření ke smartphonu a červům
Některé z odborek plní skauti už více než sto let, k nejoblíbenějším patří táborník, zdravotník nebo cyklista. Populární bývala i odborka lyžař. Mezi prvními ji splnil syn prvorepublikového ministra financí Aloise Rašína Ladislav. Ten se později také angažoval v politice, za druhé světové války byl jako odpůrce nacistického režimu zatčen a zemřel ve vězení.
Ještě za Rakouska-Uherska vznikla i nejznámější skautská zkouška Tři orlí pera. Děti starší 13 let při ní postupně tráví 24 hodin mlčení, hladu a samoty. "Rozšířila se během 20. let a stala se oficiální odborkou," říká Šantora. Plnění Orlích per je příkladem toho, jak si jednotlivé oddíly zkoušky upravují a rozvíjejí podle svých potřeb. Někde se mlčení a hlad spojuje dohromady, jinde je součástí samoty povinné putování krajinou.
Češi mají také obdobu prestižního amerického titulu Orlí skaut, známého i z hollywoodských filmů. Říká se jí Lví skaut a je také určena starším dětem. Získat ji znamená splnit několik různých zkoušek - tábornických, zdravotnických, přírodovědeckých i společenskovědních. Ročně se to podaří jen pár lidem. "Byla to pro mě výzva zkusit něco jiného, jen plnění odborek mě už moc nebralo," uvedla Markéta Dračková z moravského Jakubova v časopise Skaut. Lvího skauta plnila 1,5 roku.
Kromě tradičních odborek přibylo i mnoho takových, které před sto lety existovat nemohly. Třeba grafický designér, ajťák nebo hacker. Vznikly během velké aktualizace v roce 2017. "Po pádu komunistického režimu obnovený skauting dlouho pracoval s pravidly z roku 1968. Děti to přestalo bavit," říká Martina Hanyková, vedoucí týmu, který měl aktualizaci na starost.
Skauti si teď mohou vybrat třeba odborku smartphonista. "Jde o to, aby se naučili telefon brát nejen jako k nástroj na hry, ale aby jej uměli využívat. Často umí napsat kamarádovi, ale najít si mapu nebo dopravní spoj už jim dělá problém," uvádí Hanyková. Součástí je i duševní hygiena - aby dítě odborku splnilo, musí vydržet dva týdny bez mobilu.
Oddíly a střediska si také vytvářejí vlastní zkoušky, nezávisle na odborkách. V Městci Králové si například vymysleli sadu "tvrďáren". Skauti při nich plavou poslepu, jedí červy nebo s pomocí instruktora chodí po žhavých uhlících. "Chtěli jsme přijít s něčím novým, aby to děti posunulo dál. Jde o vystoupení z komfortní zóny, překonání sama sebe," říká vedoucí Michaela Špačková s tím, že všechny úkoly jsou pro děti dobrovolné.
Foglarův Alvaréz i famfrpál Harryho Pottera
Podobným vývojem jako odborky prošly i celotáborové hry. Ty propojují denní program a z tábora dělají ucelené dobrodružství. Jde o příběhy z historie, knih, cestování, počítačových her nebo filmů. Vůbec první pro svůj oddíl vymyslel spisovatel Jaroslav Foglar. Skauti pátrali po pokladu Aztéků a využívali rad conquistadora Alvaréze, podle něhož hru pojmenoval.
V poválečné době a především po krátkém obnovení českého skautingu v roce 1968 se etapové hry inspirovaly hlavně americkým Divokým západem, středověkými rytíři nebo starořeckými bájemi. A začaly se na táborech objevovat pravidelně. "V roce 1984 jsme hráli hru o letcích RAF. V době totality se o nich nesmělo mluvit," vzpomíná historik Šantora na dobu, kdy byl skauting zakázaný a oddíly fungovaly pod hlavičkami jiných organizací.
I dnes se celotáborové hry točí kolem příběhů, které děti dobře znají. Není výjimkou, že hrají hru famfrpál známou ze série o Harrym Potterovi, staví nestvůry po vzoru Zaklínače nebo se starají o "krychlová" zvířata z počítačové hry Minecraft.
Cílem přitom není jen zábava, ale i to, aby se děti něco nového naučily. "Celotáborové hry jsou i na komerčních táborech, skauting se ale vždy snaží o výchovný podtext," říká Šantora.
Příkladem může být letošní hra oddílu Medvědů z Kašperských Hor. Na jejím začátku historik zjistí, že se v šumavském muzeu skrývá kousek tajné zbraně zakladatelů skautingu. "Ukázalo se ale, že touto 'zbraní' je skautská myšlenka," popisuje vůdce oddílu Zdeněk Kůs.
Oheň bez sirek a hluboko v noci
Stodesetiletou tradici mají skautské rituály, které si jednotlivé oddíly postupně budují a chrání. Ty nejstarší už od předválečných dob, další od roku 1968, ostatní z posledních tří dekád. Společný je táborový denní řád, který byl už na Svojsíkově průkopnické Lipnici postavený velmi podobně jako dnes. Ranní budíček, rozcvička, program, polední klid, program, večer povídání u ohně a v noci hlídky.
Zvláštní místo má slavnostní oheň, u kterého členové oddílů skládají skautský slib. Zavazují se při něm, že budou žít podle zásad v něm obsažených a také podle skautských zákonů. "Složení slibu skautovi nikdo nepřikazuje. On ale přesto slíbí, že se bude snažit, bude na sobě pracovat a zlepšovat se. To je základní princip skauta," říká Šantora.
Skautský slib
"Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe:
sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době,
plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské,
duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním."
Slib lze doplnit dobrovolným dodatkem: "K tomu mi pomáhej Bůh."
Znění slibu je velmi podobné u skautů na celém světě a v jednotlivých zemích se liší jen v detailech. Český slib se v průběhu let měnil, původně se v prvním bodu slibovala věrnost československé republice.
Některé oddíly dělají slibový oheň hluboko v noci a mohou k němu jen ti, kdo už slib složili. Jinde si slibující oheň sám postaví, musí před ním strávit den a noc rozjímáním mimo tábor nebo celý oddíl na místo putuje. Často se také zpívá určitá píseň nebo recituje báseň. Oheň se obvykle zapaluje ze čtyř světových stran, v mnoha oddílech bez sirek, s pomocí křesadla či indiánských třecích dřívek. Odříkává se tradiční formule, například: "Zapaluji oheň krásy, jehož zákony zní: Buď čistý, silný a vždy ochraňuj přírodu."
O jeden zvyk navíc měl v 70. a 80. letech ilegální 43. oddíl pražského střediska Maják. Protože byl skauting komunistickými úřady zakázaný, hrozilo, že se k ohni přiblíží někdo cizí a akci nahlásí na policii. "Slibový oheň jsme proto zapalovali až za úplné tmy. Ještě předtím obešli starší členové okolí, abychom měli jistotu, že nás nikdo nepozoruje," vzpomíná Osamu Okamura, děkan Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci, který do oddílu chodil a slib skládal ve druhé polovině 80. let.
Dnešní skauti se prozrazení policii obávat nemusí, rituály ale zůstávají. "Spousta z nich se neustále upevňuje. Je to věc, která je v oddílech běžná a zůstává tam," vysvětluje tradici skautského hnutí historik Šantora.
