Poté, co se čeští skauti před 110 lety vrátili z prvního tábora a oddílů začalo přibývat, museli hledat místa, kde se během roku budou pravidelně scházet. Když bylo pěkné počasí, pořádali schůzky venku, když to nešlo, potkávali se v bytech svých vedoucích. Brzy však bylo jasné, že potřebují prostor, který bude jen jejich. Klubovnu. Právě jim se věnuje 2. díl prázdninového seriálu o skautech.
"Klubovna by měla být něco jako skautský domov. Místo, které děti přijmou za vlastní a mají k němu vztah. Podobný, jako mají ke svému pokojíku," vysvětluje Ivo Brzobohatý, garant pro nemovitosti organizace Junák - český skaut, největší skautské organizace v Česku, která od prvních táborníků z roku 1912 počítá svoji existenci.
Krátce před první světovou válkou začaly klubovny vznikat. Zásluhu na tom měl Čeněk Klika, pražský hlavní hygienik a první starosta Junáka, patřící k osobnostem zaštiťujícím nové hnutí. Vedle něj to byli třeba pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk, všestranný sportovec Josef Rössler-Ořovský nebo pokrokový sokolský činovník Josef Klenka, který jako první přeložil do češtiny pravidla fotbalu.
Skautskou centrálu nechal Klika zřídit v komplexu zvaném Stará rychta v ulici Na Můstku, kde pracoval. Zázemí poskytl také v podkroví svého domu na Ovocném trhu. Začal se tu scházet 4. oddíl vedený Klikovým synem Milošem, později zakladatelem české urologie a tvůrcem chlebíčkové aféry za druhé světové války. Právě on přišel s nápadem, aby protektorátní ministerský předseda Alois Eliáš otrávil jedovatými chlebíčky několik kolaborantských novinářů.
Prostory ke schůzkám poskytli skautům i další mecenáši. "Jeden bohatý tatínek vytvořil například klubovnu ve svém domě na Smíchově," říká o skautingu na tehdejším lidnatém průmyslovém předměstí Prahy skautský historik Roman Šantora.
Podobně jako se samotnou svojí existencí narážel český skauting i v otázce kluboven na silnou pozici Sokola. K čemu potřebujeme skautské oddíly a klubovny, když máme ve městě vybavenou sokolovnu, ptali se lidé. Převládající názor, že děti mohou cvičit v sokolovnách, místo aby jezdily do přírody a scházely se ke skautským hrám, odbourával Junák jen těžko.
Klubovny zprvu chyběly i v nově vzniklé Československé republice, kdy se skauting šířil mimo Prahu a velká města. Metropole se potýkala s bytovou krizí. Chudší lidé často bydleli ve vagonových koloniích, sklepech nebo i ve skalách. "Jaroslav Foglar popisuje, že při hledání klubovny na konci 20. let obešel 600 míst, než našel nějaké vhodné," říká Šantora. Tehdejší redaktor časopisu Mladý hlasatel a brzy slavný spisovatel Foglar se s oddílem scházel mimo jiné v pražské Petrské čtvrti, která mu posloužila jako jedna z inspirací pro tajemná Stínadla z románů o Rychlých šípech.
Klubovny tehdy vznikaly v kůlnách a sklepních bytech, i těch ale bylo málo. Rossler-Ořovský, zakladatel českých vodních skautů, nechal například postavit hausbót, se kterým připlul do Prahy. V zakotvené lodi se pak scházeli skauti.
Mimo Prahu bylo prostoru více a klubovny rostly na zelené louce. "V menších městech to byly často sruby inspirované americkou romantikou, indiány a divokým západem," říká o dobové módě Šantora. Jinde volili úspornější stavby. "Ve 20. letech si jeden oddíl postavil klubovnu ze dřevěných bedniček, ve kterých se vozilo máslo, vysypaných štěrkem," připomíná stavbu, kterou v komiksu o Rychlých šípech zpopularizoval i Foglar.
Těsně po druhé světové válce se zase začaly využívat opuštěné vojenské baráky. Skauti je často rozmontovali a převezli na svůj pozemek. Dlouho jim ale nezůstaly. Komunistický režim po únoru 1948 Junáka zakázal a klubovny zabavil. Krátce se skauting nadechl v reformním roce 1968, kdy byl na pár měsíců znovu povolený, pak ale musel skončit zase.
Ostrovy svobody v moři totality
Oddíly se přesunuly pod hlavičku jiných hnutí, táborníků, ochránců přírody nebo pionýrů, některé se dál scházely v ilegalitě. Jedním z nich byl 43. oddíl pražského střediska Maják, kam v 80. letech chodil nynější poslanec KDU-ČSL Hayato Josef Okamura.
Přestože byl skauting zakázaný, v oddíle se nosily skautské kroje a skládaly skautské sliby, ačkoli jen tajně. "Hluboce nás skautování v době komunistické diktatury ovlivnilo. Byl to ostrůvek svobody v moři nesvobody, kde jsme mohli vést otevřené rozhovory k nejrůznějším tématům," vzpomíná Hayato Okamura.
Klubovnu oddíl několikrát vyměnil, scházel se například v dřevěném zahradním domku, nebo ve sklepním bytě ve Strašnicích. "Jednu dobu jsme chodili do přízemí vily, kde bydlela rodina jednoho ze starších členů. Bylo tam vše, co do klubovny patří. Hráli jsme tam spoustu her, prováděli skautskou činnost," říká o časech, kdy bylo nutné dávat pozor, jestli se kolem nepohybuje někdo, kdo by mohl ilegální skauty nahlásit komunistické policii.
Nakonec se oddíl usadil ve Vysočanech, v prostorách Českého svazu ochránců přírody. "Skautské klubovny tam jsou dodnes. Navazují na náš podzemní oddíl," připomíná Hayato Okamura.
Aby nebyly nápadné, musely mnohé klubovny během komunistického režimu změnit výzdobu. Zmizela skautská symbolika, nástěnky i ozdoby. Místo toho se stylizovaly jinak - například do Divokého západu.
Po listopadu 1989 dostali některé klubovny skauti zpět - například vilu Tortuga v Nymburku nebo srub v Suchdole nad Odrou. Zvláštní je příběh chaty u Skryjských jezírek, kterou skauti používali od roku 1931. Později ji komunisté zabavili a jeden z funkcionářů se do ní nastěhoval. "Skauti se ho zpátky nedomohli, museli ho koupit poté, co ten komunista zemřel," vzpomíná Šantora.
Bytová krize doléhá i na skauty
Nouze o volné prostory je i dnes. Za posledních deset let se počet skautů zvýšil asi o polovinu na 73 tisíc, nemovitosti jsou ale drahé a volných pozemků málo. "Dnes nemáme šanci si nějaký pozemek koupit," říká Brzobohatý.
Problémy teď má například 97. skautský oddíl Paráda a Vlčáci z Prahy 13. Do loňského léta se scházel v pronajatém přízemí paneláku na Lukách. Komplikace přišly, když se jej radnice rozhodla zrekonstruovat. "Původně jsme byli dohodnutí, že se na místo vrátíme. Pak se ale z naší klubovny stal byt. Museli bychom tam platit přes 13 tisíc měsíčně," říká místonáčelník Junáka a člen oddílu Ladislav Pelcl s tím, že před rekonstrukcí to bylo o deset tisíc méně.
Dočasný azyl našli skauti u jiného oddílu a shání vlastní prostory. "Když někdo inzeruje nebytový prostor, chce tam mít většinou obchod, něco, co unese vyšší nájem," uvádí Pelcl.
V podobné situaci se před pár lety ocitlo také pražské 45. středisko Silmaril, které sídlí od roku 1995 v Domě dětí a mládeže v Letenské vodárenské věži. I ta šla do rekonstrukce. "Vedení Prahy 7 nám odmítlo dát záruku, že budeme moci pokračovat. Chtěli tam mít komerční prostory," říká hospodář střediska Jan Křivan.
Za zachování věže pro dětské oddíly vznikla petice, kterou podepsalo přes 2500 lidí. Radnice názor vyslyšela a skauti se i po rekonstrukci na místě schází dál.
Pomoci ze strany města se ale skautům dostane jen výjimečně, říká garant nemovitostí Brzobohatý. "V územním plánu se pozemky pro vzdělávání neposkytují. Jsou ale výjimky, jako například Vyškov, které nám poskytly pozemek s právem stavby, a dokonce ji částečně podpořily. V několika málo případech skautům klubovnu postavilo přímo město," připomíná, že na Praze 8 získali skauti prostor u mateřské školky po nefunkční sauně.
I dnes tak musí oddíly hledat nouzová řešení. Není výjimkou, že na menších městech mají klubovnu v jurtě nebo v maringotce, jako děčínské středisko Sojčáci nebo Bobři z Čechtic. Jinde se schází ve sklepních bytech nebo na farách. Ve věži evangelického kostela má své zázemí například oddíl z Klobouk u Brna.
Částečné řešení problému si Junák slibuje od projektu Moudré klubovny, který představil letos na jaře. Cílem je vyvinout typizovanou klubovnu složenou z několika modulů, kterou si skauti budou moct umístit na svůj pozemek podle velikostí oddílů a parcely. "Bylo by to řešení šetrné na stavební i provozní náklady a také ekologii," prohlašuje Brzobohatý.
