Kateřina si začala ubližovat ve 13 letech. "Když mi bylo psychicky špatně, zkusila jsem se pořezat. Hned jsem cítila úlevu. Fyzická bolest mi pomohla necítit tu duševní," svěřuje se a přiznává, že se násilí na sobě stále dopouští. "Obvykle se řežu nebo pálím. Dříve jsem si také škrábala nehty kůži na nohou, dokud mi netekla krev," popisuje osmnáctiletá dívka, jejíž identitu redakce zná, respektuje ale její přání zůstat v anonymitě.
Se svým trápením není sama. Počet lidí, kteří se záměrně fyzicky zraňují, v poslední době roste, říká psychiatr Pavel Mohr z Národního ústavu duševního zdraví. "Týká se především dospívajících a mladých žen, u nichž jsou v popředí osobnostní problémy," vysvětluje. Skokový nárůst potvrzuje také psycholožka Marie Funke, ředitelka kliniky Adicare.
"U mladých dospělých se toto chování objevuje více, než jsme byli zvyklí vídat ještě před několika málo lety," připojuje svoji zkušenost psychiatr Jakub Šimek, který kromě klinické praxe učí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. "Zaznamenal jsem také vyšší výskyt sebepoškozování u mužů," upozorňuje.
Poslední měsíce jsou náročné pro Linku bezpečí, která pomáhá trpícím dětem a mladistvým. "Loni u nás volající řešili sebepoškozování v průměru 211krát za měsíc, letos je to už 240 klientů za měsíc," popisuje mluvčí Regina Jandová. Dodává, že ještě před deseti na lince o sebepoškozování téměř neslýchali. "K nárůstu přispěl stres z covidu a války na Ukrajině," prohlašuje.
Kolik je v Česku lidí, kteří zmíněným problémem trpí, není možné říct - přesné statistiky k dispozici nejsou. Organizace Nevypusť duši věnující se prevenci v oblasti duševního zdraví odhaduje, že se v průběhu života sebepoškozovalo zhruba 10 procent lidí.
Nárůst přiměl ministerstvo zdravotnictví k reakci. Společně s Národním úřadem duševního zdraví spustí letos na podzim web věnovaný sebepoškozování a sebevražednému jednání. "Bude zdrojem ověřených a praktických dat nejen pro veřejnost, ale i pro lidi z praxe, kteří se s tím mohou setkat. Tedy lékaři, učitelé nebo sociální pracovníci," uvádí mluvčí ministerstva Ondřej Jakob.
Bolest jako útěk z duševních nesnází
Co vlastně člověk, který sám sebe zraní, pocítí? Mozek vylučuje při fyzické bolesti hormony, které se vyplaví do krve a při zranění fungují jako opiáty s euforizujícími účinky. Pokud si člověk ubližuje pravidelně, reakce na fyzickou bolest sílí a dochází tak ke vzniku závislosti.
"Nejčastěji si ubližují mladiství od 13 do 18 let. Toto chování se však objevuje i u mladších dětí nebo u dospělých," popisuje psycholožka Dominika Šinaľová z organizace Nevypusť duši. Upozorňuje, že jde o nebezpečnou a návykovou strategii, pomocí které se postižení vyrovnávají s emocemi, jako je smutek, bezmoc, úzkost nebo vztek.
V některých případech může být ale sebepoškozování předzvěstí či průvodním jevem závažnějších duševních potíží. Je proto důležité, aby rodiče chování dítěte neignorovali a vyhledali radu odborníka.
"Když se teenager nezvládá vyrovnat s emocemi, hledá různé způsoby úlevy. Jakmile nefungují, přistoupí k tomu, co vidí třeba u kamaráda nebo na internetu," vysvětluje Šinaľová, jakou roli hrají vrstevníci a sociální sítě, kde si uživatelé předávají zkušenosti a sdílejí fotografie svých poranění. Ačkoli se weby snaží podobný obsah blokovat, jeho šíření často nezabrání včas.
Zásadní je otevřeně mluvit
U Kateřiny byly sklony k sebepoškozování projevem hraniční poruchy osobnosti, kterou jí lékaři diagnostikovali až letos. "Už na prvním stupni základní školy jsem měla sebevražedné sklony. Když jsem se svěřila doma, rodiče mi řekli, že jsem spratek, a zbili mě. Nedovolila jsem si proto přemýšlet nad tím, že by moje chování mohlo být způsobené duševní nemocí," přiznává dívka.
Naráží tím na to, jak důležité je mít se kde svěřit a kde hledat podporu. Otevřená komunikace je podle Šinaľové zásadní. "Je důležité, aby dítě cítilo důvěru svých blízkých," zdůrazňuje psycholožka. Připouští ale, že i v rodinách se správně nastavenými vztahy si dospívající může začít ubližovat.
Rozšířený je také předsudek, že to mladiství dělají z trucu nebo kvůli tomu, aby si vynutili pozornost. I takový důvod je však důležitým signálem, že dítě potřebuje vyslechnout. "Když si tohle rodiče myslí, často se rozhodnou chování svých dětí ignorovat," varuje před nebezpečím Šinaľová.
Dlouhodobé sebepoškozování může navíc vést k vážným zraněním a také k závislosti. Odborníci mohou poradit, co dělat ve chvíli, kdy trpící cítí potřebu se zranit. Existují k tomu mentální i fyzická cvičení. "Neustále je trénuji doma, abych si pamatovala, co dělat v nouzi. Nejvíce mi pomáhá, když pracuji s dechem," dává příklad Kateřina.
Snahu přestat může podpořit i mobilní aplikace Nepanikař, která slouží jako první psychologická pomoc v krizi. "Nejužitečnější jsou tipy, co dělat místo toho, aby si člověk ublížil," vysvětluje její zakladatelka Veronika Kamenská s tím, že rady vycházejí z odborné literatury, terapeutické praxe i z tipů veřejnosti. Aplikace uživateli například radí, aby si místo řezání maloval červenou fixou po těle nebo přejížděl kostkou ledu po kůži.
Společný postup s evropskými zeměmi
Vzhledem k tomu, že je sebepoškozování celosvětový problém, neřeší ho Česko samo. Společně s dalšími 21 zeměmi Evropské unie se vláda od letošního roku rozhodla zapojit do akce ImpleMENTAL, zaměřené na jeho prevenci a také na prevenci sebevražd. Rozpočet programu je 6,75 milionu eur, tedy 167 miliard korun. Česko získá 255 tisíc eur, v přepočtu přes 6,3 milionu korun.
K dispozici zatím není mnoho specializovaných odborných studií. Jednu z dosud největších publikoval americký časopis Journal of Child Psychology and Psychiatry. Výzkumu se zúčastnilo 30 477 teenagerů z Austrálie, Belgie, Anglie, Maďarska, Irska, Nizozemska a Norska. Zkušenost s násilím na sobě samém přiznalo 13,5 procenta dívek a 4,3 procenta chlapců.
