Chebští soudci došli při projednávání běžného soudního sporu k závěru, že zákon, který musejí uplatnit, je nespravedlivý. "Napadené ustanovení porušuje podle názoru navrhovatele rovnost nájemce a pronajímatele v tom, že pro případ prodlení každého z nich stanoví jinou sankci," popsal mluvčí soudu Michal Spáčil.

Zatímco nájemníci musejí při zpoždění nájemného platit poplatek z prodlení, pronajimatelé například při opožděném vracení přeplatků doplácejí pouze úrok z prodlení. Poplatky jsou přitom několikanásobně vyšší, což podle chebského soudu "neospravedlnitelně finančně zatěžuje nájemce".

S tímto názorem Ústavní soud nesouhlasí. Podle něho má zákonodárce za určitých okolností právo zvolit ke dvěma stranám nájemního vztahu rozdílný přístup. Nesmí jít o projev libovůle, což však prý není tento případ.

Poplatek z prodlení navíc prý lze jen těžko srovnávat s úrokem z prodlení. Zatímco platit nájem je základní povinností nájemníka, vracení přeplatků je povinností vedlejší, která není základním prvkem nájemního vztahu.

Určitou nerovnost v sankcích navíc nezakotvuje sám občanský zákoník, ale nižší právní předpisy, které určují výši poplatků. A proti nařízení vlády, které je v tomto případě podzákonným právním předpisem, návrh chebského soudu nesměřoval.

Pojem poplatků z prodlení se do českého právního řádu dostal v roce 1964 jako součást občanského zákoníku. Je specifický právě pro oblast nájemního bydlení, jinak bývá uplatňován jen při nedodržení povinnosti vrátit půjčené věci.