Praha - Bylo to oznámení prezidentské kandidatury v trochu filmovém stylu. Marek Hilšer nešetřil kroky, aby pevně stiskl ruku každému z podporovatelů, kteří do Lucerny na Václavském náměstí v Praze přišli. Před samotným proslovem přecházel osamoceně sem a tam, rovnal si v hlavě, co řekne. Nechyběla ani květina, polibek a poděkování pro manželku.
Přestože Hilšer patří mezi kandidáty, kteří dělají kampaň prakticky bez peněz a bez mediálního zájmu, který se soustřeďuje spíše na Michala Horáčka, Jiřího Drahoše a Miloše Zemana, sebevědomí mu nechybí. A když vysvětluje, proč je důležité, aby se lidé do politiky zapojovali, dívá se zpříma do očí.
Jste lékař, máte vedle prezidentské kandidatury ještě práci. Jak vlastně poslední týdny žijete, chodíte do zaměstnání?
Do práce na lékařské fakultě ještě chodím na plný úvazek, i když jsem poslední tři měsíce hodně jezdil po republice a v uplynulých týdnech jsem získával podporu od senátorů, jimž jsem se musel představit a přesvědčit je, protože to nejsou žádní mí kamarádi. Doma teď spíš jen přespávám, s manželkou se moc nevidíme. Také pracuje na plný úvazek jako lékařka.
Poměrně překvapivě jste nakonec oznámil získání podpory od senátorů, přestože jste do poslední chvíle sbírali podpisy na občanskou nominaci. Kdy jste si uvědomil, že ten sběr nemá potřebnou dynamiku?
Kolem 10. října. Kolem konce září jsem měl ke 30 tisícům podpisů, pokud za sebou nemáte velkou stranu nebo síť sběrných míst, není jednoduché těch 50 tisíc sehnat. Nejsem prostě jako pan Horáček - nic proti němu - v tom, že si nemohu dovolit dát třeba 700 tisíc měsíčně na stánky. Přišlo mi ale nevídané, jak se lidi vzchopili a ke konci mi posílali podpisy, od jedné rodiny jich přišlo 500. To je extrém, ale stejně je nevídaný čin, když se dneska někdo sám od sebe zvedne a sběrem podpisů se zapojí.
A není to, že jste těch 50 tisíc podpisů nezískal, signálem, že přece jen nejste natolik známý, abyste oslovil masy, potřebné ve volbách?
Tak to samozřejmě je, ale kdyby si to řekl každý, že není známý, tak se přece nemůže nic změnit. Před rokem a půl jsem byl naprosto neznámý, nestála za mnou žádná PR agentura, neměl jsem pozornost médií. Ale řekl jsem si, že je třeba dát příklad. Myslím, že jsem si to poctivě odpracoval a že lidé, až budeme v debatách, mohou zjistit, že by nebylo špatné mě podpořit.
Podle čeho jste vybíral, které senátory oslovíte s žádostí o podporu?
Cílil jsem především na nezávislé senátory, které vnímám jako osobnosti, oslovil jsem také kluby KDU-ČSL a ČSSD. Klub ODS ne, tam se většina senátorů upsala panu Kuberovi - a bylo to v době, kdy jsme všichni žili v přesvědčení, že senátor může podpořit jen jednoho kandidáta. Navíc Pavel Fischer v Senátu sbíral podpisy také. Oslovil jsem tedy ty, kteří se ještě nikomu nepodepsali, kteří jsou osobnostmi a kterých si vážím.
Na jaké voliče budete cílit, případně na čí typické voliče? Teď se v kampani budete muset trochu vymezit vůči soupeřům…
Chci říkat věci tak, jak je vnímám. Myslím, že by bylo dobré mít prezidenta, který bude podporovat občanský princip, vyvažovat tu tendenci čím dál větší privatizace politické moci. Právě na to jsou lidé naštvaní, na tu aroganci. Chtěl bych v masarykovském duchu podporovat občanské sebevědomí, že můžeme věci měnit. Že se nemusíme odevzdávat do rukou šéfů velkých firem, které to za nás vyřeší. Neviděl jsem nikdy v historii hodného oligarchu, který by to s lidmi myslel dobře.
Přemýšlíte, jak oslovit i voliče Miloše Zemana?
Ale kdo jsou voliči Miloše Zemana?
Chci být prezidentem slabých
Řekněme lidé z menších měst, chudší, ne úplně spokojení se životem, s tím, že nevidí perspektivu…
Myslím, že ve mně perspektivu vidět mohou. Mohou vidět mladého člověka s poměrně solidní zkušeností, který umí pochopit utrpení lidí - vystudoval jsem medicínu, věnuji se oboru, byl jsem na humanitární misi v Africe… Chci být prezidentem slabých, neprivilegovaných, protože silní si najdou cestu sami.
Před chvílí jste mluvil o návaznosti na odkaz T. G. Masaryka. Kde se vlastně formoval váš hodnotový svět, vaše vzory, řekněme ve věku kolem deseti, patnácti let?
Skaut tehdy ještě nebyl, byl jsem letecký modelář a jezdil jsem po soutěžích s partou dospělých chlapů. Takhle jsem strávil mládí. Formovala mě samozřejmě rodina, už za perestrojky jsem vnímal otcovy názory na ten režim. Pak jsme v červnu 1989 emigrovali.
To bylo těsně před revolucí. Jak se to stalo?
Jeli jsme přes Jugoslávii do Bulharska a z Jugoslávie jsme se dostali do Španělska za pomoci části rodiny, která emigrovala po invazi v osmašedesátém. Právě tam jsem viděl rozdíly mezi demokracií a totalitou, španělským školstvím a českým. V pubertě jsem to vnímal hodně intenzivně, i návrat domů, když jsme přejeli hranice a Československo vypadalo ve srovnání se Západem jako země po válce. Opadané omítky, vybydlené domy se zazděnými okny… To byl velký šok.
Nemáte v hlavě přece jen pragmatický zvonek, který by varoval, že liberálních kandidátů na prezidenta je poměrně hodně a že by se mohlo například stát, že žádný z nich neprojde do druhého kola voleb, protože se pobijí o stejné voliče?
Podle mě k demokracii patří, že se lidé hlásí do voleb, snaží se přispět k formování té obce. Já jsem z relevantních kandidátů vyhlásil úmysl kandidovat jako první, už v červenci 2016. Jak podpora lidí sílila, připadalo mi to jako dobrý nápad. Proč bych měl ustupovat, když až po mně nastoupili jiní, hodnotově podobní kandidáti? Navíc kandidáti dosud neprošli srovnáním v médiích, diskusemi, které by voliči viděli. Já se na ně těším. Vybírat jednoho kandidáta proti Miloši Zemanovi, to mi nepřijde jako správná cesta. Neměli bychom redukovat otázku, kdo by mohl být hlavou státu, jen na slušnost - to by na prezidenta stačilo strašně málo.
Přesto se mluví o scénáři, kdy se do boje vloží Tomio Okamura. Je otázka, jestli má Miloš Zeman takovou moc, aby mu to rozmluvil, Okamura už kandidoval v roce 2013.
Miloš Zeman má velkou moc. Je možné, že tam jsou spojky, které na Tomia Okamuru zatlačí, aby nekandidoval, protože by to Miloše Zemana mohlo ohrozit. Uvidíme ale, jak se Tomio Okamura rozhodne, on má nevyzpytatelnou povahu. Je možné, že na Miloše Zemana nebude brát ohled.
Jaká teď bude vaše další strategie co do získávání peněz? Zachováte si současný kurz kampaně, která je vedená s minimálními náklady, nebo zkusíte získávat více peněz? Přece jen, kampaň bez peněz se dělá obtížně.
To máte pravdu, možná je to jeden z důvodů, proč jsem nesehnal tolik podpisů. Nicméně, podívejte se na to takhle - já přicházím s vizí, že bych chtěl ve společnosti podpořit myšlenku občanského sponzorování politiky. Rozpolcenost a nespokojenost lidí navzdory fungující ekonomice vyplývá i z korupce a arogance, které jsme za posledních 20 let mohli sledovat. Že byli politici závislí na penězích různých lobbistů, vyměňovali si s nimi peníze na zakázkách… Já bych chtěl politiky učinit nezávislými. Dlouhodobá perspektiva je, že by si občané zvykli drobnými dary sponzorovat politiky, o nichž jsou přesvědčeni, že reprezentují jejich hodnoty a zájmy. Je to ale běh na dlouhou trať, bavíme se o změně mentality lidí.
Je to ale téma, které byste s patřičnou silou mohl akcentovat až jako prezident. Do té doby nebudete moc slyšet.
Ano. Ale už během kampaně mohu říkat - vidíte, jdu do toho, mám na účtu 250 tisíc a chci získat občanskou podporu. Když každý pošle podle svých možností pár set nebo tisíc, můžete mít milion nebo dva a s tím už se dá něco dělat. Pokud bude nějaký větší sponzor, tak přijmu částku nejvýš do 500 tisíc, to mi přijde jako suma, u které se ještě člověk nestává úplně závislým na dárci.
Zeptám se na hypotetický scénář: co když se ukáže, že jste neoslovil tolik lidí, kolik plánujete, že krátce před volbami bude vaše podpora malá? Uvažujete třeba o tom, že byste někoho v takovém případě podpořil?
Beru to tak, že šanci mám. A nejsem neřízená střela, chci, aby v téhle zemi byla zachována demokracie a svoboda, abychom se nemuseli bát, co říkáme v hospodách, v práci. To je důležitá věc. Bavme se o otázkách podpory před prvním či druhým kolem prezidentské volby. Uvidíme, třeba se ukáže, že tady budou jiní, kteří budou v pozici zralé na odstoupení.
