Praha - Případ právnické fakulty plzeňské univerzity odhalil, že se v Česku dá získat vysokoškolský titul i za několik měsíců, ale i to, jak nepříjemné je pro vysoké školy, když mají nechat veřejnost nahlédnout do svého zákulisí.

Dokazuje to zkušenost týmu, který se pokoušel zjistit názory akademických hodnostářů na případ plzeňské právnické fakulty.

Ve spolupráci s agenturou MOOG &Partner položil tým čtyři anketní otázky 260 českým akademikům. Odpověděla ani ne desetina. Jednoznačné odmítnutí přišlo ze sekretariátu Fakulty humanitních studií zlínské univerzity (k Plzni se prý již vyjádřili), ostatní raději mlčeli.

Na odpovědi záleží

Několik případů ukázalo, v čem může být problém.

Nejdůležitějším kritériem při rozhodování, zda zveřejnit své odpovědi nebo ne, nebyla věcná snaha o otevřenost, nýbrž taktické uvažování. Je lepší mlčet, anebo něco říct? A když říct, tak co?

Dotazovaní akademičtí funkcionáři často přemýšleli nahlas: co tomu řekne akreditační komise? Co ministryně? Co kolegové?

V případě jedné z fakult zažili tazatelé scénu jako z komediálního filmu: Děkan slíbil odpovědět. Pak zavolal proděkan, že v žádném případě. Není to pro školu taktické. Načež se ozvala proděkanka. Nebojte, ještě proděkana přemluvíme.

A výsledek? Děkan si vyžádal "více času" na interní domluvu. Šlo o čtyři anketní otázky... Jak asi vypadá fakultní komunikace o věcech skutečně složitých?

Je patrné, že hodnostáři chtějí hájit akademickou půdu před přílišným zasahováním státu a "vnějšího světa" vůbec.

Unikát, nebo problém systému?

Některé odpovědi plzeňský případ bagatelizují, většina jej označuje za zcela ojedinělý

Ačkoli se někteří akademici snaží vyvolat dojem, že unikátnost plzeňských praktik nemá zobecnění, jiné to inspiruje k zamyšlení nad celým vysokoškolským systémem.

"Stát by měl mít i jiné kontrolní mechanismy než jen akreditační komisi," říká docentka Alena Hošpesová, děkanka Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity. "Komise hlídá odbornou úroveň, ale protože jde o skupinu osobností, které samy učí, publikují a bádají, těžko mohou vykonávat kontrolu fungování univerzit."

Profesor Ivo Barteček, děkan Filozofické fakulty UP v Olomouci, reflektuje odpovědnosti plzeňské akademické obce (a ruku na srdce, fungují senáty ostatních škol výrazně lépe?): "Selhání vnímám jako selhání fakultního celku, včetně kontrolních mechanismů, jakým je nezávislý akademický senát. Pokud by akademický senát na tato selhávání upozornil, nemohl by je děkan (či proděkani) obejít."

Problém soukromých škol?

Docent Milan Žemlička, děkan Farmaceutické fakulty VFU Brno, míní, že plzeňský "exces nebude ojedinělý".

Tyto případy se ale podle něj budou týkat jen některých oborů. "Pravděpodobnost výskytu," píše docent Žemlička, "bude větší u soukromých škol".

Paralelu mezi pojmy "soukromá škola" a "podezřelá škola" lze najít u více respondentů.

Zato profesor Zdeněk Bittnar, děkan fakulty stavební ČVUT, si s řešením hlavu neláme: Je třeba zvýšit autoritu dobrých vysokých škol tím, že se rozdělí podle úrovně. "Když dojde k podvodu na špatné škole," píše profesor Bittnar, "zase se tak moc neděje."

Z kola ven

Důvodů, proč by neměly ani vysoké školy, které se cítí být "čisté", plzeňský případ podceňovat (třeba mlčením o něm), je víc.

"Jde o otázku prestiže, dobrého jména, spolehlivé adresy univerzit a fakult," říká Petr Kučera, děkan Zahradnické fakulty v Lednici.

"Všichni si uvědomujeme cenu těchto hodnot, a kdo ne, patří Z KOLA VEN!"

Možná ještě důležitější postřeh nabízí olomoucký děkan Barteček: "Studenti se nemohou stát rukojmími. Ti studenti, kteří řádně naplňovali a naplňují své povinnosti a svá práva. Tito studenti nemohou být a nesmějí být dotčeni nepořádky, které se týkaly jejich méně zdatných (nezdatných) "kolegů"."

Co platí o studentech, platí i o fakultách a celých univerzitách.