Aktuálně.cz: Jaké změny ve vyhlášce navrhujete v povinném očkování proti devíti základním nemocem?
Roman Prymula: U hexavakcíny (proti dětské obrně, tetanu, záškrtu, černému kašli, žloutence B a onemocněním způsobeným Haemophillus influenzae b, pozn. red.) přecházíme ze schématu 3+1 na schéma 2+1. Bude tam úspora jedné dávky.
U MMR vakcíny (proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, pozn. red.) v evropském kontextu existuje poměrně variabilní podání druhé dávky. Podle toho, jaká byla v zemích epidemiologická situace. Druhá dávka není brána jako posilovací, ale takzvaná catch-up dávka, tedy záchytná. Kdyby jedinec neabsolvoval první dávku, proto je tam ta druhá. V podmínkách České republiky byla druhá dávka poměrně blízko po té první. Šlo o nejkratší interval, který je umožňován. První dávku jsme zpravidla aplikovali mezi 15. a 18. měsícem, za šest měsíců druhou. Teď bude tolerována spodní doporučená hranice, do osmnácti měsíců je okno, kdy je možno aplikovat první dávku, druhou dáme až v předškolním věku.
Kritikům změn, například Lize lidských práv nebo spolku Rozalio, ale stanovení maximální hranice pro podání první dávky vadí. Říkají například, že první dávka MMR vakcíny se většinou podává v patnáctém měsíci, takže když tam nově bude horní hranice osmnácti měsíců věku, okno pro nějakou flexibilitu, třeba v případě nemoci dítěte, bude jen tři měsíce. Není to málo?
Tři měsíce jsou poměrně velké okno na to, aby se dítě, které bude mít třeba nějaké onemocnění dýchacích cest, vyléčilo. Když bude nemocné třeba tři nebo čtyři měsíce, tak samozřejmě lze komunikovat s revizním lékařem pojišťovny a bude to akceptováno.
Podle Ligy lidských práv není ke změnám v očkování důvod. Proč k nim tedy přistupujete?
Fascinovalo mě, jak paní Candigliota (právnička Ligy lidských práv, pozn. red.) zcela nesmyslně analyzovala epidemiologickou situaci - že se vlastně nic neděje. Chtěl bych říct, že se děje. Největší problém jsou spalničky. Dva roky byly v podstatě klidné - bylo tu devět a sedm případů. Teď jich tady máme 130. Situace u spalniček je skutečně dramatická. Drahnou řádku let jsme tu měli dvě onemocnění na celou Českou republiku a rok. To, že je tu takto obrovský nárůst, není samozřejmě ideální stav.
Není to problém jen České republiky, ale celého světa, dominantně Evropy. Dochází k nárůstu onemocnění. Je to spojeno s klesající proočkovaností v těchto zemích. Šířily se různé zvěsti o tom, co vše je s MMR vakcínou špatně. Ačkoli byly naprosto nepodložené, a myslím si, že i regulérně vyvrácené, tak došlo k tomu, že proočkovanost v řadě zemí klesla. Situace vedla k tomu, že v některých zemích se paradoxně natvrdo zavedlo povinné očkování. Například v Itálii u dvanácti chorob, to je větší počet než u nás.
Jak je to s proočkovaností v Česku?
My ji máme poměrně slušnou, ale k mírnému poklesu dochází. Nemáme úplně přesná data, jaká je aktuální proočkovanost v daném roce. Metody, které se používají, jsou přibližné. Důvod, proč jsme posunuli druhou dávku, je zcela zřejmý. Snažíme se o to, abychom posunuli imunitní odpověď do vyššího věku. Chceme zabránit tomu, aby se vyskytovaly třeba případy příušnic ve věku 14 nebo 18 let.
Myslím si, že v řadě věcí vyhláška jde vstřícným směrem. Snížení počtu dávek je jednoznačně krokem k optimalizaci očkovacího kalendáře. Nikdo nás nemůže obviňovat, že je to nějaký zájem farmaceutických firem. Toto jde jednoznačně proti jejich zájmu. Potřebujeme, aby schéma mělo řád a smysl. Ne že to bude diskuse a dohoda s lidmi, kteří mají nějaký názor motivovaný spíše emočně a psychosociálně než fakticky. Tady ta diskuse opravdu nemá smysl.
Nemůže utahování šroubů v podobě striktních termínů očkování vést k tomu, že to odradí i rodiče, kteří neodmítají očkování jako takové, pouze chtějí individuální přístup? Nebojíte se, že to povede k dalšímu poklesu v proočkovanosti?
Nemyslím si, že by k tomu mohlo dojít, protože pak by měli rodiče problém se vstupem dítěte do školy. My jsme udělali maximum pro to, abychom jim vyšli vstříc a bylo to v souladu se současnými poznatky. Umožnili jsme schémata s menším počtem dávek, která jsou ale mnohem náročnější na včasnost a přesnost intervalů. Pokud je to takto, tak musíme trvat na nějakých mantinelech. Vždycky je to něco za něco a toto je prostě kompromis, ke kterému jsme dospěli.
V situaci, kdy budeme mít u MMR vakcíny v období prvních pěti let jednu jedinou dávku, si nemůžeme úplně dovolit, aby byla někam odsouvána. Proto je tu poměrně striktní interval, který jsme svrchu zavedli. Není to s prominutím nějaké nucení populace do něčeho. Pokud jsme přijali to, že očkování je povinné, tak by bylo nesmyslné, abychom nechali člověka očkovat třeba ve čtyřech letech a do té doby ho nechránili. To, že to dosud šlo, bylo myslím spíš chybou. Když budeme aplikovat antibiotikum u nějakého infekčního onemocnění, také si nemůžeme zvolit schéma, jaké nás napadne.
Někteří aktivisté říkají, že by se obecně mělo očkovat až po druhém roce věku, kdy je organismus zralejší a je nižší riziko nežádoucích účinků.
To je právě ten zásadní rozpor. A svým způsobem nesmysl. To bychom nemuseli očkovat vůbec. Nejohroženější je populace do jednoho roku věku. Když se podíváte třeba na úmrtí na pertusi (černý nebo také dávivý kašel, pozn. red.), tak je to nejčastěji právě v tomto období. Nepopírám, že když se očkuje ve vyšším věku, komplikací je méně. Třeba u klíšťové encefalitidy je očkování doporučeno až po druhém roce věku, protože riziko nákazy pro kojence či batolata je skutečně malé. Ale u klasických onemocnění bychom odsunem nepokryli první a druhý rok, což je naším dominantním zájmem. Přijmout argumentaci, že budu očkovat až tehdy, kdy to má mnohem menší důvod, jen proto, že budu mít o něco málo méně nežádoucích reakcí, se mi zdá úplně scestné. V ten moment bych nemusel očkovat vůbec.
V řadě zemí není očkování povinné, ale dobrovolné. Nevede místní přísnost a rigidnost k tomu, že někteří lidé tím spíš očkování odmítnou, protože nechtějí, aby jim stát tak zásadně zasahoval do života?
Já jsem svého času velice vážně uvažoval o tom, že bychom tu měli dobrovolné očkování. Ale když teď vidím, co se děje na různých sociálních sítích, jaké informace se tam šíří, tak si nemyslím, že je to dobře. Ukazuje se, že některé západní země v tuto chvíli naopak lehce přitvrzují a stanovují povinnost tam, kde dříve nebyla.
Když se podíváme na lokální epidemie spalniček po Evropě, šíří se nemoc hlavně mezi malými dětmi? Nejde spíš o dospělé, u nichž už imunita získaná očkováním vyvanula?
U dětí je šíření samozřejmě nejpravděpodobnější. Netvrdím, že je to exkluzivně otázka dětí. Není. U spalniček se může stát, že je sem případ importován ze zahraničí, kde se někdo nakazí a pak to šíří. U standardních onemocnění je dětská populace zpravidla tím, kdo přináší nákazu do rodiny. Pointa je taková, že čím je vyšší proočkovanost, tím menší je pravděpodobnost, že vznikne nějaká epidemie. U spalniček musí být proočkovanost opravdu vysoká, až 98 procent, aby onemocnění vůbec nevznikalo.
Součástí hexavakcíny je očkovací látka pro žloutenku typu B. Ta se ale šíří pohlavním stykem nebo krví - třeba při tetování, piercingu nebo ošetření v nemocnicích v zemích s nižšími hygienickými standardy. Proč je tedy nutné proti nemoci očkovat kojence?
Vede se polemika, jestli má být očkování proti virové hepatitidě B součástí toho nejnižšího věkového období, nebo ne. Rozvinuté země po celé zeměkouli jsou rozděleny prakticky napůl. V polovině se proti této nemoci očkuje v nejnižším věku, v polovině ne a používá se tam pětivalentní vakcína. Ale hepatitida B se potom doočkovává ve věku kolem 12 let. Důvody, proč se to tak dělá nebo nedělá, jsou samozřejmě zřetele hodné. Z hlediska usnadnění procesu je jednodušší aplikace šestivalentní vakcíny. Pokud nemáme žádný důkaz, že škodí zdraví. A já si myslím, že ho nemáme. Ten jediný antigen pro hepatitidu B je prostě kapkou v moři. Tvrdit, že zrovna ten nás nějak zdravotně poškodí, nemá jakékoli oprávnění.
Pokud bychom to takto nedělali, tak bychom museli očkovat celou populaci v těch deseti či dvanácti letech. Například i Němci používají hexavakcínu, a to dokonce ve schématu 3+1, my přecházíme na 2+1.
Ale zrovna Němci mají očkování dobrovolné.
To ano. Ale v německém parlamentu už se velice vážně hovořilo o tom, že by se zavedlo povinné očkování proti spalničkám. I tam epidemie proběhla, měli velice závažné případy, dokonce došlo k úmrtí. Zatím ale povinnost nevznikla.
Právě nedostatečná komunikace a osvěta je, zdá se, jádrem problému. Přestože souvislost mezi očkováním a autismem byla jednoznačně vyvrácena, tato informace mezi lidmi stále koluje. Nemělo by ministerstvo víc vysvětlovat, jak očkování funguje? Necítíte v tomto směru nějaký dluh?
Já osobně určitě cítím. Myslím si, že Česká republika trochu zaspala dobu. Když jsem byl v Lucemburku a řešily se tam například kampaně na očkování proti chřipce, tak Česká republika byla prakticky jedinou zemí, která neměla státní kampaň. Tady maximálně proběhne tisková konference na začátku chřipkové sezony a pak tu jsou komerční reklamy, které podle mě nejsou vhodné. Myslím si, že by to měla být veřejnoprávní záležitost bez konkrétních preparátů, kdy se vysvětlí závažnost onemocnění a důležitost prevence.
Dal jsem si za cíl, abychom v tomto směru něco udělali. Chtěli bychom udělat kampaň, která by to vysvětlovala. Je pravdou, že informací je tu málo. Chtěli bychom udělat i web, kde by byly ověřené informace nekomerčního rázu. Informace na sociálních sítích jsou leckdy naprosto zavádějící, a přesto je většina matek považuje za validní.
Ve funkci náměstka jste půl roku. Už jste se posunul z roviny úvah ke konkrétním krokům?
Musíme to vzít postupně. Navíc toto není oblast, která je v mé gesci. Na starost ji má hlavní hygienička. Nicméně připouštím, že dominantní rukopis na vyhlášce je můj. Teď se chystáme na podzimní období, kdy bychom chtěli udělat kampaň týkající se chřipky. A pak vymyslet model zvyšování informovanosti.
Mluvíte o chřipce, ale co ty dětské vakcíny?
Teď k vyhlášce uspořádáme poměrně velkou tiskovou konferenci, abychom vysvětlili, proč došlo k jednotlivým změnám. To je samozřejmě jednorázová záležitost, ale moje představa je taková, že tyto informace potom budou viset na webu ministerstva zdravotnictví, aby to bylo dostupné a ta diskuse tu byla.
Ale neměly by tyto informace zaznívat ve veřejném prostoru ještě víc, aby se k lidem skutečně dostaly?
Nikdy nestačí, když je to prezentováno jednorázově. S tímto problémem se setkávám celý život. Nevyhýbal jsem se diskusi ani se zavilými odpůrci. Diskutuje se kontinuálně. Bohužel musím říct, že někdy je to dialog slepých s hluchými. Mám velice pozitivní zkušenosti s některými maminkami, které přijdou naladěny velmi averzivně vůči očkování, a když si s nimi popovídáte, tak zjistíte, že mají nějaké výhrady, ale určitě nejsou militantní a dají se přesvědčit. Na druhou stranu je tu pár extremistů, se kterými můžete argumentovat, jak chcete, a prostě nenajdete společnou platformu.
Potkal jsem se i se zástupci Rozalia, kteří jsou v řadě věcí smysluplní a dá se s nimi hovořit. Teď jsem překvapen, že jim tak výrazně vadí ty nové intervaly ve vyhlášce. Ale ty tam z mého pohledu prostě být musí. Jinak nemusíme vyhlášku dělat vůbec a každý si bude očkovat, jak chce.
Když se vás zeptám jako předsedy vakcinologické společnosti, máte pocit, že odborníci informují veřejnost dostatečně?
Co se týká komunikace s rodiči, to je dominantně zodpovědnost praktických lékařů pro děti a dorost. Ale já jim rozumím v tom smyslu, že jsou poměrně vytížení a ne vždy mají čas hovořit s rodičem hodinu. Vnímám to tak, že když pediatr dá rodičům příbalový leták a řekne: tady si to přečtěte, tak je to špatně. Druhý extrém je, když přijde rodič, který má na dvaceti stránkách napsáno 153 otázek a chce je zodpovědět. To také nejde.
V jaké fázi je příprava vámi slibovaného státního fondu, ze kterého by se odškodňovaly děti s těžkými následky po očkování?
Stále je ve fázi diskuse o věcném záměru. Ten už byl zpracován. Finále přišlo v době, kdy už nešla změnit legislativa. To se mi také moc nelíbí. Já jsem netušil, že politický cyklus je takový, jaký je. To, co se nepodalo do března, vláda není schopná propasírovat parlamentem. Čeká se, až přijde další období. Ale aby se to nezdržovalo, chceme to mít přichystané v okamžiku, kdy tu bude nový parlament.
