Že vlk, kterého v polovině ledna u Olšan u Prostějova srazilo auto, byl ve zdejším prostředí výjimečný, zjistili výzkumníci z jeho DNA. Ukázalo se, že jde teprve o druhého alpského vlka v Česku, ten první byl spatřen na Šumavě. "Jedná se o velkou vzácnost, alpští vlci se u nás vůbec nevyskytují," říká Jindřiška Jelínková z Agentury ochrany přírody a krajiny. Většina vlků žijících v české přírodě pochází ze středoevropské nížinné či karpatské populace.
Původ zvířete pomohla odhalit zejména mitochondriální DNA, tedy soubor genů předávaných po mateřské linii. "Další detaily o původu usmrceného vlka umožnila analýza mikrosatelitů a mezinárodní spolupráce," vysvětluje Pavel Hulva, molekulární ekolog z Univerzity Karlovy. Díky tomu se podařilo zjistit, že vlk během dvou měsíců ušel minimálně 600 kilometrů. Poprvé byl v listopadu zaznamenán v rakouských Alpách, následně byl spatřen v Tyrolsku a v Bavorsku, odkud nejspíše přešel do Česka.
O vlkovi se mluvilo jako o problémovém jedinci, kterého myslivci směli kvůli usmrcení několika ovcí a koz odstřelit. Po protestu odborníků však úřady povolení po třech dnech opět zrušily, protože se ukázalo, že vlk zabíjel špatně zabezpečená hospodářská zvířata. Na základě analýzy stěrů DNA z kořisti ulovené v Německu a Rakousku a vzorku trusů se prokázalo, že oním přejetým vlkem u Prostějova byl právě tento "známý jedinec".
To, že se dostal až do Česka, není ničím neobvyklým. Vlci se dokážou pohybovat až stovky kilometrů. "Většina vlků se oddělí od smečky svých rodičů kolem druhého roku a vydává se hledat vlastní teritorium a partnera, se kterým založí novou smečku," popisuje Jelínková.
Například v roce 2018 nedaleko Hamburku srazilo auto vlka pocházejícího ze Šumavy, z Německa pocházející vlk Alan se zase během šesti měsíců dostal ze Saska až do Běloruska, takže urazil vzdálenost větší než 1500 kilometrů. Slovinský vlk Slavic zvládl během 98 dnů urazit minimálně 1176 km, než se usadil v italských Alpách, kde následující rok založili smečku s alpskou vlčicí.
V chráněných krajinných oblastech a národních parcích sledují ochránci pohyb vlků pravidelně, využívají k tomu hlavně fotopasti. "Detailní sledování pohybu vlků by umožnily telemetrické obojky, které by vysílaly GPS souřadnice," říká Jelínková. Jenže ty se příliš nepoužívají, v Česku je mají zatím pouze tři samice žijící na Šumavě.
V Česku klesá počet útoků vlků na hospodářská zvířata
Populace vlků žijících v Česku se každoročně rozrůstá, jak zvířata objevují dosud volná teritoria. Přesto minulý rok nahlásili chovatelé hospodářských zvířat o 48 útoků vlků méně. "Chovatelé, kteří svá stáda zabezpečí a zavedou doporučená preventivní opatření, mají minimální či žádné škody," vysvětluje Jelínková.
Nejčastější obranou před útoky vlků je využití elektrických ohradníků, které by měl ideálně doplňovat i pastevecký pes. "Peníze z dotací lze ale čerpat také na výstavbu objektů, kam by se zvířata zaháněla na noc. Objekt musí být kvalitně zabezpečený, aby se vlk ke zvířatům nedostal," říká Jelínková. Od roku 2016 poskytlo ministerstvo životního prostředí chovatelům na preventivní opatření celkem 88 milionů korun.
V Česku ve volné přírodě začali ochránci pozorovat vlka od roku 2010. "Jejich návratu napomohlo zvýšení ochrany vlků v Polsku v 90. letech. Díky tomu se tam vlčí populace rozrostla a začala se stěhovat do Německa i českého pohraničí," uvádí Jelínková. Výjimečně lze spatřit vlky i ve vnitrozemí, a to převážně na Vysočině.
Ne všichni vlci, kteří jsou v Česku, však do země doputovali odjinud. První rozmnožování vlků v novodobé historii se uskutečnilo v roce 2014 v Ralsku. "Kolik přesně je zde nyní vlků, nedokážeme určit. Každá smečka je jinak velká, obvykle ji tvoří dva až osm jedinců," vysvětluje Jelínková, která odhaduje, že v české přírodě žije přes sto vlků.
Návrat vlků do volné přírody nelibě nesou někteří farmáři, proto se ochránci snaží skrze program, který schválilo v roce 2020 ministerstvo životního prostředí, chovatele odškodnit, pokud dojde ke ztrátě nebo usmrcení jejich zvířat. Systém kompenzací ale není jednotný. V některých krajích se vyplácí náhrada pouze za usmrcená zvířata, jinde i za ta zaběhlá. Systém dotací proto chtějí ochránci z Agentury ochrany přírody a krajiny sjednotit a zjednodušit.
"Připravuje se novela zákona o náhradách škod, která mimo jiné počítá se zahrnutím všech druhů hospodářských zvířat i zvířat v zájmovém chovu, za něž bude vyplácena náhrada," doplňuje Jelínková. Od dubna loňského roku přitom platí nová vyhláška, která chovatelům umožňuje čerpat finance i na léčbu zraněných zvířat.
Největší hrozbu představuje v současnosti pro vlka člověk. "Tím, že se vlci v přírodě desítky let nevyskytovali, nebyli chovatelé hospodářských zvířat zvyklí, že musí svá stáda zabezpečit a častěji kontrolovat," říká Jelínková a dodává, že se ochránci čas od času setkávají s odporem některých chovatelů, pro něž je zvýšená péče o chovaná stáda časově náročná.
