Zatímco v případě osvobozování Prahy jsou zásluhy Rudé armády minimální, v bitvě o Brno sehrálo sovětské vojsko spolu s Rumunskou královskou armádou podle historika Tomáše Řepy význačnější roli.

Operace se zúčastnil 2. ukrajinský front, v jehož řadách nebyli ti nejlepší vojáci. „Takřka všechny elitní jednotky byly nasazené hlavně v Berlíně, tam se totiž očekával nejzuřivější odpor, což se také následně potvrdilo. Tady tak už nebylo moc z čeho brát, proto se u některých příslušníků frontu objevovaly problémy s kázní. Koneckonců do něj byli zařazeni i trestanci či vojáci, kteří nebyli považováni za nejstatečnější a nejspolehlivější, což bylo někdy i poznat,“ popisuje historik Řepa.

Důležitou roli ale sehrála také Rumunská královská armáda, která ještě do srpna 1944 byla spolehlivým spojencem nacistického Německa a v roce 1943 se účastnila například i bitvy o Stalingrad. Po státním převratu se však Rumunsko přidalo na stranu spojenců a podílelo se právě i na osvobození Československa. „Tohle byla pro ně čerstvá role, přesto se jich do bojů na jižní Moravě zapojilo hodně,“ říká Řepa.

Velitel 2. ukrajinského frontu maršál Rodion Malinovskij měl k dispozici přes 350 tisíc mužů včetně tanků, samohybných děl, raketometů, minometů či letectva. Na nacistické straně pak stálo čtvrtmilionové vojsko, rovněž dobře vyzbrojené těžkou technikou.

Těžké boje si pak vyžádaly nejméně 10 tisíc obětí na straně sovětských vojáků, rumunská armáda přišla zhruba o dva tisíce mužů. Němci ztratili odhadem sedm tisíc životů.

„Že by se tady stavěly barikády a místní se zapojovali do bitvy, tak to ne,“ odpovídá historik Řepa. Místní však tušili, že Němci prohrávají války, zvlášť když pak v listopadu 1944 začali Spojenci bombardovat klíčová průmyslová místa v Brně.

Těsně před příchodem fronty se navíc začaly budovat protitankové zákopy a jiné překážky, k jejichž stavbě Němci nutili i zdejší obyvatele. Z toho již bylo zřejmé, že se blíží konec. „I nasazené počty Sovětů a Rumunů vypovídaly o tom, že bitva skončí a je to jenom otázka času. Nikdo nepochyboval o tom, že konec války je blízko. I mezi místními docházelo ke ztrátám, ale to byly spíše nešťastné momenty, kdy se někdo nachomýtl někde, kde třeba ještě působil německý ostřelovač nebo kolem proletěla kulometná dávka,“ vysvětluje Řepa.

Osvobozené Brno na některých místech připomínalo spíše hromadu sutin. Odhaduje se, že až polovina všech domů byla poškozena a více než tisícovka zcela zničena. „V některých případech byla pouliční zástavba velice poškozena a až někdy do 50. let jste poznali, že Brno bylo frontovým městem a že se o něj poměrně intenzivně bojovalo,“ popisuje historik Řepa.

Svůj vliv na to mělo už bombardování Američanů, které začalo v listopadu 1944. Brno totiž bylo významnou průmyslovou základnou, ve zdejší zbrojovce se vyráběly nejrůznější druhy zbraní podle toho, co zrovna Třetí říše potřebovala. „Byla tady i spousta dalších provozů. Dříve se Brnu přezdívalo moravský Manchester, čili hlavně textilní provozy, ale i ty se v průběhu války částečně měnily na zbrojní výrobu nebo prostě na to, co se zrovna hodilo pro každodenní provoz armády,“ vysvětluje Řepa.

Ačkoliv Američané cílili na tyto průmyslové areály, ne vždy se to podařilo. „Bombardovací svazy v mnoha případech omylem trefily i civilní zástavbu. Dokonce i některé domy na centrálním náměstí Svobody dostaly přímý zásah,“ popisuje historik Řepa.

Další intenzivní a několikadenní bombardování začalo 8. dubna a skončilo fakticky až 26. dubna, kdy došlo k osvobození Brna. Tentokrát ho měla na svědomí Rudá armáda, která se snažila vyřadit strategická místa Němců ještě před příchodem svých pozemních sil. A ani Rusové se nevyhnuli omylům a zásahům civilních budov.

Brněnské přehradě skutečně hrozilo na konci války nebezpečí. Nacisté ji totiž měli v plánu podminovat tak, aby k výbuchu došlo v době, kdy přes ni budou projíždět sovětské tanky. Nedošlo k tomu jen díky obětavosti a hrdinství pracovníků přehrady, zejména pak hrázného Františka Šikuly, který za svůj čin později dostal Československý válečný kříž 1939, a nyní je v místě pamětní deska, která jeho počínání připomíná.

Ačkoliv se Němcům jejich původní plán nepodařilo naplnit kvůli sabotáži pracovníků přehrady, přece jenom nalezli jiný způsob, jak znemožnit přejezd přes řeku, když dali pod dlažbu silnice protitankové miny. „Kdyby po hrázi bez varování začaly projíždět sovětské tanky, nejspíš by se udála další tragédie, která by přinesla obrovské materiální škody a kdoví kolik by si vzala lidských životů,“ popisuje historik Řepa.

Právě díky hráznému Šikulovi se podařilo Sověty o pasti včas informovat, ačkoliv samotného Šikulu při snaze dostat se k osvoboditelům Němci vážně postřelili.

Historik Řepa upozorňuje, že součástí 2. ukrajinského frontu, který Brno osvobodil, nebyli ti nejlepší vojáci, naopak řada z nich měla problém s disciplínou, však také někteří byli trestanci. Po osvobození moravského města se tak někteří dopouštěli násilí vůči zdejšímu obyvatelstvu. „Měli větší sklony k takovým excesům, ale je pravda, že sovětští důstojníci se to snažili držet v přijatelných mezích. Svým vojákům kladli na srdce, že jsme spřízněný národ, že nás osvobozují a my nejsme jejich nepřátelé. Apelovali rovněž – dnes nám to může přijít jako klišé – na slovanskou vzájemnost,“ popisuje Řepa.

I přes snahu sovětských důstojníků však k některým případům násilí docházelo, zvlášť když se vojáci posilnili alkoholem. „A oni se napili rádi. Přestože tu ve většině případů zůstali jen několik málo dnů, tak jsou známé případy, kdy Češi vyčlenili svoje lidi, aby hlídali nějaký byt, kde shromáždili místní ženy. Hrozilo totiž, že kdyby na ně sovětští vojáci narazili, tak je znásilní. Bohužel to někdy bylo více než pravděpodobné,“ říká historik.

Mnohem běžnější než násilnosti byly však krádeže. „Už tradičně kradli hodinky, protože to bylo něco, co sami nemívali. Byla to pro ně rarita a cennost. Po místních je často chtěli a lidé se s nimi nechtěli dohadovat, tak jim je dali. Samozřejmě to nepůsobí dobře, když vás někdo zachrání a osvobodí a následně vás okrade o hodinky, ale většina lidí to nebrala jako nějaké trauma,“ popisuje historik.

V Brně žilo před válkou více než 40 tisíc lidí, kteří se hlásili k německé národnosti a tvořili tak zhruba třetinu zdejších obyvatel. Tak jako všude jinde se část z nich hlásila k nacistické ideologii, další část z nich byla ostře proti.

Podle historika Řepy však nejde přesně určit, jak velký podíl tvořily jednotlivé skupiny. „Přesnou statistiku nikdy nedostaneme. Do bezprostředního poválečného odsunu šla polovina z nich, tedy 20 tisíc. To už vypovídá o tom, jak jejich jednání vnímali Češi,“ říká Řepa a upozorňuje, že někteří Němci si za okupace například kupovali lístky na popravy českých vlastenců v Kounicových kolejích, což ještě více prohlubovalo nenávist vůči Němcům.

„Ale samozřejmě tady byli lidé německé národnosti, kteří s ničím z toho, co dělali nacisté, nesouhlasili a brali to tak, že jsou házeni do jednoho pytle. Ti na tom prodělali nejvíce,“ dodává Řepa.

Místní Němci se pak zapojovali i do obrany Brna během osvobozování jako součást jednotky Volksturm, tedy lidové domobrany. Jakýmsi symbolem byl pak Německý dům na Moravském náměstí, který se stal baštou nejoddanějších přívrženců Třetí říše. Tvrdé boje se na samotné stavbě podepsaly, během nich dům vyhořel. „Řadě z odsunutých Němců dávali lidé do rukou zbytky cihel z tohoto domu, aby jim tím dali najevo, že je tady už nechtějí,“ vysvětluje historik Řepa.

Osvobození Brna velel na sovětské straně maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij, který byl vyznamenaným veteránem první světové války, když se účastnil bojů na francouzském území. Ve druhé světové válce se pak jako velitel zapojil například do bitvy o Stalingrad či do útoku na Rumunsko. Několik let po skončení války se stal vrchním velitelem sovětských pozemních vojsk a od roku 1957 až do roku 1967, kdy zemřel, byl ministrem obrany.

Podle historika Řepy nebyl tak kontroverzní osobou jako maršál Stěpanovič Koněv, který vedl sovětské vojsko do Prahy. Kvůli Koněvově roli například při krvavém potlačení maďarského povstání v roce 1956 či invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 se radnice Prahy 6 rozhodla loni odstranit jeho pomník z náměstí Interbrigády.

„Malinovského role není tak kontroverzní jako u Koněva. Byl sice brán jako loajální politický kádr, ale nebyl u tak kontroverzních akcí jako Koněv. Jedno z náměstí máme v Brně po něm pojmenované a myslím si, že si tato osoba připomínku zaslouží,“ myslí si historik Řepa, podle kterého lze mít k Malinovskému vyloženě neutrální postoj.