Praha - Parodií na právo nazvali rozhodnutí Ústavního soudu o nemocenské premiér Mirek Topolánek a ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas.
Neuvedli pro to na tiskové konferenci vlády žádné argumenty, podle zjištění Aktuálně.cz je hlavním důvodem nejistota, jak dál nemocenskou vyplácet.
Tři měsíce, troje různé dávky
Dnes se první tři dny nevyplácí žádná nemocenská, od čtvrtého dne je sazba 60 procent z pojistného základu.
Do konce loňského roku se první tři dny vyplácela nemocenská ve výši 25 procent z pojistného základu, verdikt Ústavního soudu však znamená, že od července dostanou nemocní i během prvních tří dnů 60 procent.
Čtěte o rozhodnutí soudu:
Soudci zrušili neplacenou nemocenskou. Evropa ji zná
Stát ušetřil skoro miliardu. Soudci mu to zatrhli
Vláda se nepochybně pokusí zákon opět změnit, i v nejlepším případě se to ale do července nestihne. V červnu je ve druhém čtení ve sněmovně novela, která upravuje detaily zákona o nemocenské. Pokud k němu vládní poslanci "přilepí" nižší sazbu pro první tři dny a pokud rychle zareaguje Senát i prezident, může změna platit od srpna.
Argumenty Ústavního soudu
- 1) Vláda snížila dávky nemocenské, pojistné však vybírá se stejné výši.
- 2) Peníze vybrané navíc na pojistném, rozpouští vláda v rozpočtu.
- 3) Nemocní zaměstnanci zůstávají první tři dny bez prostředků. Přesto musí platit pojistné.
- 4) Stát by měl odhalit ty, kteří dávky zneužívají, a nesnižovat je poctivým zaměstnancům.
- 5) Nemocenskou by neměli schvalovat lékaři, kteří nemají zájem na úsporách sociálního systému.
- 6) Dokonce za první republiky se platila nemocenská od prvního dne nemoci, pokud pracovní neschopnost přesáhla tři dny.
Argumenty vlády
- 1) Dávky nemocenské se snížily letos, pojistné se sníží od příštího roku.
- 2) Podle zákona je pojistné příjmem státního rozpočtu a nemocenská dávky výdajem státního rozpočtu.
- 3) Nemocenská je pojistné, které stát platí čtvrtý den po pojistné události. Soukromé firmy platí obvykle až od desátého dne. Každý má nějaké úspory. Nemocní zaměstnanci neplatí pojistné.
- 4) Stát může těžko odhalit ty, kdo zneužívají dávky. Musel by mít možnost vstoupit do jejich bytů.
- 5) Spojit systém zdravotního pojištění a nemocenské záleží na politickém rozhodnutí, není to věcí Ústavního soudu.
- 6) Systém první republiky se zneužíval, protože se každý snažil marodit alespoň čtyři dny.
V důsledku by to znamenalo, že během tří měsíců se bude nemocenská vyplácet podle tří různých norem. Tím nebude postižena jen Česká správa sociálního pojištění, ale především zhruba 30 tisíc podniků. Ty dnes vyplácejí nemocenskou místo státu a budou muset dvakrát během několika týdnů měnit účetní software.
Firmy i sociální správa mají na přípravu dva měsíce a dosud nevědí, na jaké sazby se vlastně mají připravit.
Nemluví spolu
"Čekáme na písemné zdůvodnění," odložil reakci vlády na verdikt Ústavního soudu Nečas s tím, že publikace verdiktu na internetových stránkách Ústavního soudu nestačí. Ústavní soud však nemá povinnost vládě zdůvodnění posílat, zvláště když ani nebyla účastníkem řízení.
Nečasova glosa tak neslibuje řešení, ale je spíše dokladem, že komunikace mezi Ústavním soudem a vládou nefunguje ani v případech, kdy by fungovat měla.
Soudci si například vůbec nevyžádali od ministrů stanovisko k problémům nemocenské. Představitelé vlády dnes jen upozorňují, že nález Ústavního soudu není povedeným textem.
Mezi Gottwaldem a Masarykem
Ústavní soud dal v případu nemocenské za pravdu stížnosti 43 poslanců, které reprezentoval předseda KSČM Vojtěch Filip. Souhlas se stížností podle Nečase i vládních expertů dokazuje, že se v problematice sociálního pojištění neorientují.
Důkazem má být například věta z ústavního nálezu: "Převážná většina zaměstnanců zůstává po dobu prvých tří dnů pracovní neschopnosti bez jakýchkoliv prostředků, zatímco jejich povinnost platit pojistné zůstala nedotčena."
Nemocný občan ve skutečnosti žádné pojistné neplatí.
Filipovi se naopak podařilo zpochybnit tvrzení, že za první tři dny nemoci dávky neplatila ani Masarykova první republika a že je zavedla až Gottwaldova vláda po druhé světové válce. Zákon z roku 1920 však nařizoval platit dávky od počátku nemoci, pokud trvala déle než tři dny. Pouze při nemoci do tří dnů neměl zaměstnanec na dávky nárok.
Ovšem i tento systém byl za první republiky zneužíván, když se každý snažil zůstat doma alespoň čtyři dny.
