I infantilní incident se může díky zvědavosti změnit v atraktivní předvolební téma. Onačejší otázku klade Mackova osm let stará předpověď, že smluvní svazek mezi ČSSD a ODS sociální demokracii historicky znemožní.

Odpověď, proč se Macek stal špatným prorokem, lze rozvádět na sto způsobů. Třeba s pomocí titulků v novinách: Levice hravě porážela Klausova veta - Zákoník práce chválen hlasy ČSSD a KSČM.

Právě tyto věty vypovídají o jedné jediné dějinné skutečnosti: reálný socialismus nezanikl v antikomunistické či antisocialistické revoluci neboli v totálním zániku jednoho z aktérů moderních dějin, ale v historickém kompromisu mezi kapitálem a prací.

Špatný prorok Miroslav Macek

Miroslav Macek se stal špatným prorokem, protože tuto pravdu povinně - jako sebevědomý restaurátor "panství kapitálu" - potlačil. Proto mu stejně nutně uniklo, že už kompromis zašifrovaný v nesrozumitelném jméně Smlouva o stabilitě politického prostředí musel zničit sen ultraradikální pravice o absolutní politické hegemonii. Srážel do jednoho houfu všechny síly kartelovou dohodou ohrožené a navíc pumpoval kyslík do žil anachronické KSČM.

Tak se stalo, že "socani" mohli ukázat dva husarské kousky v jednom tahu: v čele se Zemanem se předvedli veřejnosti jako strana schopná fungovat i ve Strakovce, aniž se zboří svět, a se Špidlou v čele trojbarevné vlády pak dokázali, že mohou vládnout demokratičtěji, než jak si to naplánovali Zeman s Klausem (nikoli na posledním místě tím, že českou demokracii provázali s demokracií evropskou).

Příběhu parlamentních voleb v roce 2006 lze porozumět jen na tomto pozadí: na pozadí dlouhodobého - a stále ještě nerozhodnutého - sváru mezi cestou k uzavřenému politickému systému společnosti a riskantní cestou ke společnosti politicky otevřené.

Jiří Paroubek se nestal hrdinou tohoto sváru především proto, že vyšel vstříc expředsedovi Zemanovi, ale především proto, že hlavní dědictví Špidlovy trojbarevné vlády nezavrhl. Naopak: vybavil je ještě riskantnějším, tvořivějším a dynamičtějším pojetím politické stability.

Modré vítězství - politická stagnace

Vypadá to složitě, ale je to jednodušší než se zdá. Dobře to ilustruje rétorické figura o hrozbě modré diktatury. S chutí se jí může vysmát každý, kdo se slova "diktatura" chopí v jeho obvyklém významu. Jenže jádro Paroubkovy floskule netkví v koloritu slova, nýbrž ve věci samé: v tom, že svorníkem mocenských kót, které drží modří (od senátu, krajů, největších radnic až Ústavní soud a Bankovní radu), je prezident, jehož nezřízeně expanzivní politický styl dozrál způsobem, o němž se jemu samému před třemi roky nemohlo ani zdát.

Je nabíledni, že obsazení Sněmovny i vlády modrými by mocně posílilo trend k politické stagnaci. Očividně menším zlem je proto menšinová vláda ČSSD tolerovaná KSČM.

Ale i menší zlo se může vyjevit jako povážlivá volba. V tomto případě by se nejmenovala rudá diktatura, ale návrat k systému dvou dominantních stran. Byť i na jiné úrovni. Ti, kdo v minulosti horovali pro změnu volebního systému, jenž by politickou scénu stabilizoval ve zpátečnickém duchu, nevymizeli ani v ČSSD. Jedno je proto jisté: jestli něco tyto spády neposiluje, pak je to vstup Strany zelených do Sněmovny. Naopak: český politický systém dynamizuje v demokratickém smyslu.