Praha - "Budeme i nadále loajálními sociálními demokraty, kteří ctí programové zásady a sliby, které jsme dali voličům," nebo "ve Sněmovně budeme podporovat všechny kroky, které budou v souladu s programem a volebními závazky ČSSD".
Hned dvojnásobný potenciální "polibek smrti" budoucím politickým snahám předsedy sociální demokracie Bohuslava Sobotky obsahoval páteční rezignační projev Michala Haška a Jeronýma Tejce na funkce ve vedení strany.
Historie totiž už několikrát ukázala, jak se právě "bohulibá" snaha vybraných straníků (často nedobrovolně odstavených od moci) dodržet program může stát pro šéfa vládnoucí partaje osudnou.
Koaliční vládnutí totiž vyžaduje ústupky a kompromisy - a že se dá této snahy využít k "sestřelení" politického protivníka, se už přesvědčil třeba Vladimír Špidla nebo Mirek Topolánek.
A většina čtenářů má jistě stále ještě v paměti, že podobné "ideologické" prozření málem stálo křeslo i expremiéra Petra Nečase (to, že o několik měsíců později o něj stejně přišel, je už jiný příběh).
Případ první: Vladimír Špidla
Před devíti lety čelil tlaku ze strany některých svých spolustraníků tehdejší premiér Vladimír Špidla (později eurokomisař a donedávna stínový ministr životního prostředí a člen "Sobotkova" křídla v ČSSD).
V únoru 2004 tento tlak vyvrcholil dopisem několik poslanců ČSSD, mezi nimiž byli tehdejší velcí Špidlovi kritici Jan Kavan a Vladimír Laštůvka. "Kdyby byl odklon od programu ČSSD příliš drastický, můžeme se zabývat tím, co dál. Teď je to předčasné," řekl tehdy (za křehké stojedničkové většiny ve Sněmovně) deníku MF DNES k možnosti odchodu z poslaneckého klubu Kavan.
Následná jednání sice Špidla ještě ustál, ale ne nadlouho - smetl ho neúspěch strany ve volbách do Evropského parlamentu.
Případ druhý: Mirek Topolánek
A jako se Špidla potýkal se spolustraníky sympatizujícími tehdy s Milošem Zemanem, čelil podobným potížím o dva roky později Mirek Topolánek. Odstavením z postu ministra financí (v koaliční druhé Topolánkově vládě ho nahradil Miroslav Kalousek) si z něho premiér vytvořil svého soustavného kritika. Ani v jeho případě přitom nechyběl apel na dodržování programu.
"Skupina poslanců ODS deklaruje vznik reformní parlamentní platformy, která si klade za cíl v co největším rozsahu prosazovat a realizovat program ODS. Cílem není štěpení ODS, ale naopak návrat k principiální ekonomické politice ODS," citujeme z deklarace parlamentní platformy ODS, za jejímž vznikem stál právě Tlustý.
Tlustý tehdy dlouhodobě kritizoval zejména ústupky ODS od svého původního ekonomického programu. Tlustého v jeho snahách podporoval také poslanec Jan Schwippel, který v září 2008 opustil poslanecký klub ODS.
"...Ctím dané slovo, a proto budu dál hájit a prosazovat volební program ODS. Svůj mandát budu v souladu s poslaneckým slibem vykonávat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Předpokládám, že mi to umožní, tak jako v minulosti, podpořit drtivou většinu koaličních návrhů...," citujeme z jeho rezignačního dopisu.
Jejich tažení proti Topolánkovi vyvrcholilo v březnu 2009, kdy (spolu s původně zelenými poslankyněmi Olgou Zubovou a Věrou Jakubkovou) Tlustý a Schwippel podpořili pátý (a úspěšný) návrh na vyslovení nedůvěry Topolánkově kabinetu.
Případ třetí: Petr Nečas
Dalším předsedou vlády z řad občanských demokratů, který čelil snahám svých spolustraníků "hlasovat v souladu s programem strany" byl Petr Nečas, který nakonec - za cenu, jejíž legitimitu šetří policie - tyto požadavky svých poslanců ustál.
Pověstným kamenem úrazu se stalo hlasování o takzvaném daňovém balíčku, jehož součástí bylo zvyšování DPH.
"Balíček považuji za špatný. Zvyšování daní jako lék na krizi nefunguje a navíc je v rozporu s dlouhodobým programem a volebními sliby ODS. O tom, jak budu hlasovat, se rozhodnu až na základě rozhovorů, které průběžně vedu se členy a poslanci ODS," zaznělo loni v srpnu od jednoho z pěti "rebelů" Petra Tluchoře.
"Vládnutí není cíl - je to prostředek jak prosazovat naše vize, naše cíle a náš program. Náš odpor ke zvýšení daní není směšný, jak tu někteří naznačují," obhajoval později na kongresu ODS postoj vzbouřené skupinky jeho kolega Marek Šnajdr.
Po neúspěchu skupinky na brněnském kongresu došlo nakonec k dohodě - dva z poslanců ODS Jan Florián a Radim Fiala nakonec pomohli balíčku projít Sněmovnou, zbývající trojice "idealistů" ve složení Tluchoř, Šnajdr a Ivan Fuksa se nakonec 7. listopadu, před hlasováním o daňovém balíčku, vzdala poslaneckých mandátů. Jejich náhradníci návrh bez problémů podpořili.
