Totalitní KSČ si dělala důkladné průzkumy veřejného mínění, ale jen pro svou potřebu. Nechtěla, aby lidé dostali oficiálně potvrzeno, že stále více přibývá těch, kterým totalitní režim vadí a touží po svobodě.
Ústav pro výzkum veřejného mínění (ÚVVM) například v analýze z roku 1982 potvrdil, co naznačovaly už stejné studie z předchozích let: Poslouchání západních rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky je mezi lidmi stále rozšířenější.
"Česky nebo slovensky vysílající západní rozhlasové stanice poslouchá často 24 procent našich občanů. Ve srovnání s rokem 1978 to je o 14 bodů více," stojí v závěrečném shrnutí výsledků. "Porovnání s údaji z roku 1978 ukazuje zvýšení frekvence poslechovosti, což fakticky znamená i vyšší pravidelnost poslechu," pokračuje zpráva.
Obě věty jsou pro zdůraznění podtržené. A v záhlaví titulní strany je na nepřehlédnutelném místě uvedeno: "Důvěrné, nepublikovat".
"Tehdy se skutečně z té zprávy nedostalo ven nic," potvrzuje Jan Herzmann, který na vyhotovení studie spolupracoval.
Hlas Ameriky v plánu pětiletky
Vládnoucí komunisté věděli, že lidem nestačí pouze oficiální noviny, rozhlas a televize. Velkou část zpravodajství zabíraly zprávy o jednáních politiků a jeden z průzkumů ÚVVM mezi více než dvěma tisíci respondenty ukázal, že lidé takovou porci politických informací považují za nadbytečnou.#reklama
U předkládaných zpráv lidé sice oceňovali jejich "srozumitelnost", ale při hodnocení "konkrétnosti" byla více než polovina dotázaných lidí nespokojená. Deficit lidé doháněli sledováním zahraničních televizí a rozhlasových stanic. V roce 1988 to potvrdil detailní průzkum mezi čtenáři Rudého práva.
Již od začátku sedmdesátých let se komunistický ústřední výbor snažil dozvědět, komu lidé v Československu naslouchají. Analytikům ÚVVM tedy opakovaně zadával, aby zjistili, zda lidé poslouchají západní rozhlas a co si o něm myslí. Úkoly měly stejnou frekvenci jako plánování národního hospodářství. Ankety o Hlasu Ameriky, Svobodné Evropě, BBC či rakouských a německých televizích se pořádaly každou pětiletku.
V archivech jsou k dispozici průzkumy z roku 1973, 1978 i 1982. Pak četnost otázek na "ideologickou diverzi" ještě stoupla. ÚVVM se lidí na hodnocení sdělovacích prostředků a srovnání se Západem ptalo i v letech 1984, 1985 a 1988.
Posluchačů přibývá
Hlavní větu ze závěrečného hodnocení mohli analytici kopírovat. Sdělení "Západní stanice poslouchá stále více lidí" nechybělo v drobných obměnách v žádném dokumentu. Jak informoval oficiální rozhlas. UKÁZKY si poslechněte ZDE
V roce 1973 se k tomu v celém Československu přiznalo 17 procent lidí, v roce 1978 již 18 procent. Nárůst by byl zřejmě vyšší, kdyby lidé měli na celém území státu stejnou možnost západní televizi či rozhlas přijímat. Zatímco na Slovensku, které bylo více vzdálené od západních vysílačů, počet lidí nenarůstal, na českém území stoupl ze 13 na 18 procent.
V roce 1982 poslouchal zprávy ze Západu už každý čtvrtý obyvatel Československa a od roku 1985 to byla třetina lidí.
"Na výsledcích se podepsaly dvě věci. V Sovětském svazu začala přestavba a lidé přeci jen už neměli takový strach přiznat, že mají doma naladěný Hlas Ameriky. Ale zároveň rostlo i naštvání na systém, komunistickou vládu a život v totalitě. A lidé stále více chtěli svobodné informace," říká Ivan Tomek, který tehdy v ÚVVM na průzkumech pracoval.
Na Ústředním výboru komunistické strany se tak hromadily znepokojivé souhrny toho, co si lidé myslí, ale co se většina obávala říci nahlas.
"Příjemce západních rozhlasových stanic je orientován převážně na uspokojování informačních potřeb (zpravodajství a publicistika)," sečetli výsledky výzkumníci. Naštvání na režim potvrzovaly i další studie, například o životní úrovni. "Spokojenost v letech 1973, 1978, 1985, 1989 neustále klesala a v roce 1989 byla již nižší než nespokojenost," uvedlo ÚVVM v jednom z posledních průzkumů, který si KSČ stihla objednat.
Jak se ptát oklikou
Získat odpovědi na citlivé otázky nebylo podle Jana Herzmanna jednoduché. "Šetření bylo vždy důsledně anonymní, ale je otázka, nakolik nám to lidé při dotazování věřili. Mohu však potvrdit, že osobní data nikdy z našeho ústavu neunikla."
Tazatelé se na poslouchání Hlasu Ameriky neptali na ulicích, ale podobně jako při jiných akcích u lidí doma v bytě. "I tam ale bylo potřeba na některé hodně citlivé otázky volit nepřímé metody. Například sledování zahraničních zpráv jsme zjišťovali pomocí otázek, ve kterých mohl dotazovaný vystupovat jako někdo třetí, jako "známý" z jeho okolí," dodává Ivan Tomek.
Přestože podle Tomka i Herzmanna putovaly komunistům na stůl vždy nezkreslené výsledky, které se nemusely nijak "vylepšovat", doprovázely zprávu komentáře, které ideologické zabarvení nezapřely.
Například v roce 1985 výzkumníci do zprávy o západních stanicích doplnili tuto vysvětlivku: "Jejich prostřednictvím se u nás "nenásilně" šíří hodnoty a normy západního způsobu života, zaměřené na propagaci životní úrovně a technického pokroku v idealizované podobě a na zakrývání nedostatků kapitalistického zřízení, zejména v oblasti sociální politiky."
Ve stejné době ale museli komunisté přijmout i kritiku své vlastní sociální politiky. Jiná analýza ÚVVM totiž ukázala, že třetina lidí je kvůli nedostatku peněz nucena si po práci ještě přivydělávat.
JAN HERZMANN O PRŮZKUMECH V DOBĚ TOTALITY
ROZHOVOR najdete ZDE
