Místní mu říkají Kobylí důl. U skalnaté stěny nedaleko mostku se ten den, čtyři měsíce po konci války, chystá slavnostní odhalení pamětní desky třem protinacistickým odbojářům, kteří zde při přestřelce s gestapem a protektorátními četníky v lednu 1945 padli. Na takzvané první Zahájské oslavy míří od rána do Kobylího dolu tisíce lidí.
"Ze Zahrádky byl vypraven za doprovodu celé kapely Myslíkovi velký průvod. Jen hasičů bylo přes sto. Na deset tisíc účastníků bylo slavnosti přítomno," líčí zahrádecká kronika. Záznam má však k popisu oslav daleko. Uvozuje ho sousloví: Katastrofa v Kobylím důle.
Údolíčko včetně silnice do Zahrádky - i městečko samotné - zaplavila v 70. letech voda přehrady Švihov. Místo hrdinského boje odbojářů i děsivé tragédie ze září 1945 navždy zmizelo.
Na návsi v nedalekém Kožlí stojí netradiční památník se třemi bronzovými figurálními plastikami. Podstavec tvoří tumba vyzděná lomovým kamenem, na ní je osazena deska ze světlé žuly nesoucí další desku - mramorovou, s nápisem Čest padlým hrdinům. Pod ní je malá vitrína s textem: "Poručík Karel Pulec, Bohumil Kluch, Josef Pipek. Padli v boji s gestapem a SS dne 27. ledna 1945. Společni v boji i ve smrti za vlast." Jádro památníku přitom tvoří deska, která byla do Kožlí přemístěna v roce 1972 ze zatopeného Kobylího dolu.
Třicetiletý poručík Karel Pulec byl za nacistické okupace lesním adjunktem v myslivně v Zahájí u Hněvkovic. Aktivně působil v odboji, shromažďoval zbraně a munici, zajistil úkryt nejprve britským a v roce 1944 také ruským parašutistům.
Web Místa paměti národa upřesňuje:
"Právě Rusové Pulce vyzvali, aby jako nejvýznamnější odbojář v kraji sestavil bojeschopný český oddíl. Pulec se proto kromě svých dosavadních přátel spojil s několika dalšími lidmi z okolí, mimo jiné s odbojovou skupinou z Pasek, v níž naneštěstí působil udavač Bohuslav Bušta, krejčí z Dolní Cerekve. Když se Pulec rozhodl uspořádat 27. ledna 1945 tajné setkání odbojářů ze Zahrádky a Humpolecka v Kobylím dole, oznámil to Bušta gestapu. Němci ve spolupráci s četníky místo obklíčili a u Tomkova mlýna zabili dva Pulcovy spolubojovníky Bohumila Klucha a Josefa Pipka."
Některé další odbojáře z Pulcovy skupiny údajně stačili četníci varovat. Poručíka při střelbě zasáhla kulka do ruky, přesto se z obklíčení dokázal dostat a prchal hustým porostem podél potoka k Želivce. Věděl, že to není cesta do bezpečí. Na břehu řeky stihl strčit do vody pod led písemnosti podchycující odboj na Ledečsku. Pak se zastřelil. Svou smrtí zřejmě zachránil několik spolupracovníků.
První Zahájské oslavy 2. září 1945 patřily právě jemu a jeho padlým kamarádům. Davy lidí si je přišly připomenout. Některé děti a ženy byly v krojích, muži v uniformách, dorazil oddíl skautů, delegace z Prahy a zástupci ledečského Okresního národního výboru. Na slavnost se dostavila i ozbrojená jednotka partyzánského pluku "Ludvík Svoboda" z Chrudimska pod vedením jednatřicetiletého Jaroslava Pudila, řezníka a uzenáře z Miřetic.
Údolí je plné lidí.
Ve skalnatém svahu vedle pamětní desky, která má být zanedlouho odhalena, vlaje československá vlajka. Nad hlavami účastníků se sklání koruny stromů a táhnou se lehce prověšené dráty vysokého napětí. Lidé stojí na loukách, silnici i mostku. Pod stráň mezi zástupy napochodují partyzáni. Na hlavách mají lodičky, jsou ozbrojeni puškami a německými samopaly MP-40. V zásobnících mají ostré náboje.
"Než slavnost začala, četa bývalých partyzánů vystřelila z pušek a automatů čestnou salvu ostrými náboji. Poněvadž střílející četa stála nedaleko elektrického vedení jihočeských elektráren a k tomu ještě byla obrácena čelem ke shromážděným zástupům lidí, byl velitel čety upozorněn na nebezpečí, neboť vedením probíhal proud o 22 tisících voltů. Velitel nedbal upozornění a dal povel ke druhé a třetí salvě," popisuje obecní kronika.
Spisovatel Miloš Doležal ve své knize 1945: Léto běsů a v roce 2020 v časopisu Reportér upřesnil, že Pudila k obezřetnosti nabádal například dozorující strážmistr Sboru národní bezpečnosti Josef Kafka. "Buďte bez obav, soudruhu, něco jsme se za války nastříleli do našich nepřátel. Tohle si umím srovnat, budem střílet pod dráty a proti lesu přece," odpoví žoviálně Pudil.
Bez práce Miloše Doležala by nebylo možné událost zrekonstruovat. Na základě archivních dokumentů zmapoval průběh tragédie, identifikoval a dosledoval příběh viníků i osudy obětí. Tento text vychází z jeho bádání.
Epizodu si můžete pustit také jako podcast. Celou verzi najdete na HeroHero.
Kapela zahraje československou hymnu. Lidé tleskají. Pak údolím zazní hlasitý rozkaz. "Ke slavnostní salvě jednotko připravit! Pal!… Pal!… Pal!"
Při poslední salvě jedna ze střel přetne uprostřed mezi sloupy drát vysokého elektrického napětí. Ten jako kroutící se zmije sršící jiskry spadne mezi lidi. Ve vteřině se malebné údolí mění v děsivé inferno. Oslava v bolestnou tragédii.
"Spadl v místech, kde stály jen malé hloučky účastníků. Ale i tak bylo spáleným drátem, kolem něhož hořela tráva, zasaženo sedm účastníků, kteří byli v pravém slova smyslu po šest minut v plamenech. Nikdo k nim nemohl," zachytil děsivé okamžiky kronikář.
První klesne k zemi čtrnáctiletý žák ze Zahrádky Karel Blažejovský. Nemá šanci. Drát se mrská a zakusuje do těl dalších lidí. Zásah dostává devatenáctiletá Milada Babková. V mžiku i vedle stojící dvaadvacetiletá dívka Antonie Vlasáková, která pracuje jako úřednice v Praze. Domů přijela na neděli. Její sedmnáctiletý kamarád, krejčovský učeň Josef Navrátil, a osmadvacetiletý kovářský pomocník Oldřich Zelenka, oba z Michnovic, se jí snaží pomoci. Všichni umírají.
Poblíž se kácí další lidé a jejich těla se v mučivých okamžicích škvíří v trávě. Publicista Miloš Doležal popsal například děsivý prožitek tehdy desetileté Elišky Hotovcové. "Projela jí omračující síla, upadla na zem a cítila, jak jí na hlavě hořela čelenka, chomáčky vlasů a začínala jí strašně pálit kůže na noze. Dědeček ji pohotově chytil oběma rukama a začal ji zvedat, ale výboj zasáhl i jeho a vyrval mu spodní ret. Ale oba přežili."
"Žhavý, rudožlutý drát se vlnil v polooblouku mezi námi jak smrtelný bič," vylíčila Doležalovi o několik desetiletí později Eliška.
Doležal pak rovněž popsal, jak si po třetí tragické salvě zachoval navzdory obrovské panice chladnou hlavu velitel skautského oddílu, který jednomu ze zkoprnělých partyzánů vytrhl samopal, vyběhl do stráně, přestřelil druhý konec drátu a tím zamezil dalšímu běsnění elektrického vodiče.
Duchapřítomnost si zachoval i lékař Miroslav Černý z Čechtic a jeho manželka, kteří se okamžitě, jak to bylo možné, vrhli ke zraněným a umírajícím, aby jim poskytli první pomoc. Zraněné odvážela přistavená nákladní auta do zdravotnického zařízení v Zahrádce a dále do humpolecké nemocnice.
"S asi deseti kluky a holkami od nás jsem byl na Zahájských oslavách. Koupil jsem si tam tehdy aršík s poštovními známkami, které měly příležitostné razítko. Dosud ho mám ve svém albu. Pana doktora Černého jsem znal osobně. Jako praktický lékař zastával i funkci zubolékaře, protože v místě žádný dentista nebyl. Byl to on, který mně jako čtrnáctiletému vytrhl první zub v mém životě. Když mi vytrženou stoličku dal do dlaně, měl jsem na něj pořádný dopal, protože na zubu byla jen malá dírka. Tehdy v září po válce to bylo hrůzostrašné," vyprávěl mi před několika lety František Král z Kuňovic, jemuž tehdy bylo dvaadvacet let.
Následky čestné salvy partyzánů byly strašlivé. Na místě zemřelo sedm lidí, dalších patnáct bylo těžce popáleno a jeden z nich zraněním později podlehl.
V pondělí 3. září 1945 bylo do Ledče nad Sázavou svoláno mimořádné zasedání rady okresu. Pochopitelně se hledal viník tragédie. Kdo je zodpovědný za střelbu, kdo o ní rozhodl a kdo k ní dal rozkaz.
V lednu 1946 stanul před vojenským soudem Jaroslav Pudil, velitel čety partyzánů. Svědectví, která ho vinila ze smrti osmi lidí, bylo dostatečně a nebylo pochyb, že právě on dal rozkaz ke střelbě a nesl hlavní zodpovědnost za počínání své jednotky. Přesto byl odsouzen jen za přečin "proti tělesné bezpečnosti" k trestu vězení v trvání čtyř měsíců, zostřeného jednou týdně tvrdým ložem. Nicméně s podmíněným dvouletým odkladem.
Miloš Doležal ve svém článku cituje výrok soudu: "Poněvadž obžalovaný se k činu doznal a spáchání jeho lituje, jest dosud bezúhonný, požívá ve svém bydlišti dobré pověsti, účastnil se podzemního hnutí v době okupace činně jako partyzán, dospěl soud k přesvědčení, že k nápravě obžalovaného stačí pro tentokráte pouhá pohrůžka trestem, aniž by bylo třeba skutečného jeho výkonu."
Vojenský prokurátor se sice odvolal, ale Nejvyšší vojenský soud v Praze podmíněný trest o několik měsíců později potvrdil.
Pomník třem odbojářům v Kobylím dole byl slavnostně odhalen až rok po tragédii, v září 1946. O čtvrt století později se toto malebné, ale prokleté údolíčko dočkalo pokoje v hlubinách vodní nádrže.
