reklama
 
 

O své práci mluvím s odsouzenými, přeplněné cely jsou neštěstím pro všechny, říká architektka věznic

19. 6. 2018 5:30
V Evropě je jenom pár architektů, kteří se zabývají výstavbou věznic. Jednou z nich je i v zahraničí ceněná Češka Andrea Seelichová, která se na vězeňskou architekturu specializuje už desítky let. Podle ní české vězeňství nesplňuje normy, protože se na ně dlouhé roky zapomínalo. Vězeň má mít podle Seelichové 12 metrů čtverečních prostoru, v Česku je to však pouhá třetina.

Aktuálně.cz: Proč jste se rozhodla zaměřit na vězeňskou architekturu a jak dlouho to vlastně děláte?

Andrea Seelichová: Vězeňskou architekturu jsem si vybrala jako téma diplomové práce na UMPRUM. Téma svobody je pro mě zásadní, pamatuji totalitu. Žila jsem v zahraničí a vždy byl problém jet do Prahy a vidět tátu, který tady zůstal. Když se člověk zabývá věznicí, brzy zjistí, že tam spolu fungují dvě skupiny lidí. Jedni chtějí ven, ti druzí jim v tom brání, jedni něco schovávají, druzí to hledají. Je tam tedy potenciál konfliktu a já jako architekt ten konflikt můžu buď hrotit, anebo můžu vytvořit takové prostředí, kde možné konflikty minimalizuji. A to mě zajímá.

Chci architekturou působit tak, aby provoz věznice byl co nejkonstruktivnější. Za 20 let, co v této oblasti pracuji, jsem navštívila a analyzovala více než 100 evropských věznic. Znám proto různé provozní a stavební koncepty, které slouží k zákonem dané funkci věznice - podporovat odsouzeného, aby po propuštění vedl soběstačný život v souladu se zákonem. To znamená, že smysluplné investice do výkonu trestu zabraňují vzniku dalších obětí.

Musíte se jako architekt, který navrhuje věznice, lišit od svých kolegů? Jsou na vás například kladeny nějaké vyšší požadavky kvůli bezpečnosti?

Vězeňská architektura se bohužel přestala na vysokých školách učit před víc než sto padesáti lety. A tím se přestali školit i experti. Takže aby člověk pochopil problematiku, musí mít vystudovanou nejen architekturu, ale získat i hluboké znalosti penologie a kriminologie. Stejně důležité jsou praktické zkušenosti, to znamená dlouhodobá praxe z různých věznic v různých oblastech. Jen znalosti teorie a praxe mohou zacelit stopadesátiletou proluku. To se podařilo.

Jak jste se cítila, když jste poprvé přišla do věznice?

První věznice, ještě při psaní diplomky, byla ta Pankrác. Byl to silný zážitek, za války tam zavřeli mého dědečka, který byl v odboji, a když se mu podařilo v květnu utéct, tak si jako důkaz vzal s sebou kartáč. Bylo na něm napsáno "věz. Pankrác". Měl ho pak doma v předsíni na klobouky. Když přijdete na místo, kde byl váš dědeček zavřený, a máte možnost do té místnosti vstoupit a zase odejít, tak to s vámi zamává, i když jste zvědavý architekt.

Minulý týden jsem přednášela na Bauhaus univerzitě ve Výmaru. Před rokem tam vyklidili jednu věznici, já k ní dostala klíče a měla možnost studenty architektury na hodinu zamknout po jednom na cele. Být zavřený a nevědět, kolik uplynulo času, kde přesně se v budově nacházíte, to vás rychle znejistí. A všechny emoce, které tento zážitek vybudí, jsou důležité. Když je znáte, můžete s nimi pracovat při projektování. A samozřejmě musíte vizualizovat i další situace: Jak se cítí odsouzený na cele s dvanácti jinými, které si nevybral? Do jaké situace vstupuje dozorce na oddělení s 60 odsouzenými?

Má český vězeň pocit bezpečí?

Český vězeň je většinou ubytovaný s lidmi, které si nevybral a s nimiž si nemusí rozumět. A hlavně je jich v místnostech moc. To je základní problém českého vězeňství. Mohu mít skvělé psychology, pedagogy, odborné pracovníky, ale když mám vězně držené v takových podmínkách, kapacitu psychologa využiji jen na deset procent. Devadesát procent času padne na odstraňování následků pobytu v takovém prostředí. Až poté, co odsouzeného mentálně dostanu z této zátěžové situace, s ním mohu pracovat.

Když mám odsouzené ubytované tak, jak je to ve vyspělejší části Evropy běžné, tedy po jednom, maximálně po dvou, tak mají dostatečný osobní prostor, který jim umožňuje reflektovat svůj dosavadní život a následně přemýšlet o budoucnosti. Jak se mohu soustředit na práci s psychologem, když nemám ani pár metrů pro sebe a pokaždé musím přemýšlet nad tím, zda mi ostatní vězni mezitím snědí sušenky, prošacují věci, soukromé dopisy, seberou fotku mé dcery a bůh ví, co s ní budou dělat? Přeplněnost věznic je neštěstí pro všechny zúčastněné. Pro odsouzené, zaměstnance, jejich rodiny, pro recidivu, pro budoucí oběti a jejich rodiny.

To je podle vás největší problém českých věznic v porovnání s těmi západními?

Mám zkušenosti z osmi zemí v Evropě, kde jsem pracovala na různých projektech i mezioborově. Problémů je hodně a každý bude mít svůj názor na to, který je ten hlavní: jestli nízké mzdy, bezpečnost, či prostor. Mě zajímá, jak z těch problémů ven.

A jak z toho problému ven?

Zaměřit se na celkové zlepšení prostředí, jak pracovního pro zaměstnance, tak ubytování pro odsouzené. Prostor pro konstruktivní práci s odsouzeným a dostatečný prostor pro jeho sebereflexi. Znám i věznice se zvýšenou ostrahou, kde po řadu let panuje příjemná atmosféra a je tam dlouhodobě recidiva pod 10 procent. Zpracovala jsem před lety ubytovací standardy pro rakouské ministerstvo spravedlnosti. Vycházela jsem z podrobné analýzy zákona o výkonu trestu, který stanovuje nejen povolené činnosti, ale i předměty v celách. Předmětům a činnostem jsem podle norem přisoudila potřebnou plochu. A vyšlo to zhruba na dvanáct metrů čtverečních na osobu včetně stavebně oddělené sprchy a záchodu.

V Česku se naposledy postavila věznice v roce 1878

Které věznice takovéto standardy mají?

Novostavby v Rakousku a dalších zemích to převzaly. Cely v první věznici v  Pensylvánii z roku 1850 měly jedenáct metrů čtverečních na osobu. Naposledy se na území Česka postavila věznice Plzeň-Bory v roce 1878, šlo o výsledek dvou zkušebních projektů v Rakousku z roku 1875.

Dodržujeme někde v Česku tento standard 12 metrů čtverečních?

Nikde. Kapacita českých věznic se počítá na 4 metry čtvereční na osobu. Dále se uvádí přeplněnost 120 procent. Ale co to znamená? Počítá se každá cela zvlášť, nebo se součet ubytovacích ploch dělí čtyřmi? To by znamenalo, že se do cely o velikosti 10 metrů čtverečních počítá s umístěním dvou celých a jednoho polovičního vězně.

Jak je na tom východní Evropa?

Účastnila jsem se jako odborný poradce soutěže v Moldavsku a pak se zjistilo, že s penězi na věznici někdo někam zmizel. Podobné zkušenosti mám i z Rumunska. Ale to je jedno… Bylo zajímavé, že i tam měli v podmínkách napsáno deset metrů na vězně a řešilo se, že hromadné sprchy už opravdu nejsou adekvátní 21. století.

Jaký máte tvůrčí prostor, když dostanete zakázku?

U věznic je základní podmínkou bezpečnost. To znamená nejen mříže a detektory, ale hlavně znalosti stavebních podmínek pro sociální bezpečnost a psychohygienu. Pohledové osy, materiály a podobně. Paradoxně tak bezpečnost není represivní element, ale humánní.

Řekněme, že vás právě ministerstvo požádalo o návrh nové věznice. Mluví se o ní roky a stále se řeší, kde ji postavit, kolik bude stát a podobně. Jak by taková věznice vypadala?

Základem by bylo zhotovit předem standardizaci, která by jasně definovala minimální standard. Na ministerstvo se dostávají dopisy odsouzených, kteří píší, že nemají ani čerstvý vzduch. Ostatně jsem to viděla i na vlastní oči. Při zpracování standardizace se ukážou i všechny požadavky, které současný výkon trestu má. Dlouholetá praxe cpát věznice do budov postavených za jiným účelem, třeba jako škola v přírodě, kasárna nebo klášter, vede ke značným provozním problémům a následně drahým přestavbám, jejichž výsledek nikdy není optimální.

Já bych si přála, abychom postavili takovou věznici, která by odpovídala evropským standardům, věznici, která vychází z moderního provozního konceptu. Současně mi je jasné, že ji budeme muset v první fázi provozovat tak, aby zlepšila akutní problémy v českém vězeňství. Nebudeme mít možná dvanáct metrů čtverečních na jednu osobu, ale na dvě. Těch šest je pořád více, než jsou ty současné čtyři.

Nejhorší je, když vězeň nemá co dělat

Co je potřeba zlepšit kromě prostoru?

Základem je možnost diferencovaného umístění, v menších skupinách. Když máme oddělení o osmdesáti lidech, těžko se s nimi pracuje. Z historického hlediska se osvědčila oddělení pro maximálně 40 odsouzených. Pro specializované oddělení pak 15 odsouzených. A dále vše, co podporuje zaměstnávání a další smysluplné aktivity. Nejhorší je, když odsouzený nemá celý den co dělat.

Volnočasové aktivity ale přece vězni mohou vykonávat

Samozřejmě, podle zákona. Ale mají k tomu i dostatečný prostor? Když mám jako ředitel věznice jen možnost otevřít celu a pustit odsouzeného na chodbu, kde může jen stát, protože tam z bezpečnostních důvodů nesmí vykonávat žádnou další činnost, tak je to sice pořád lepší než být zavřený na cele, ale šedesát lidí stojících na chodbě, každý den, měsíce… to není smysluplná náplň existence.

Chápu to dobře, že možná není potřeba stavět nové věznice, ale stačilo by zlepšit ty staré?

Ty se mohou zlepšit jen tím, že tam bude méně vězňů a stejný počet zaměstnanců. Když do stávajícího provozu postavím jen ubytovací prostory, aniž bych zohlednila další nutné a provozní prostory, tak věznici jen zahustím. Ve skutečnosti to bude spíše provozní kolaps, na úkor zaměstnanců i odsouzených.

Mým prvním projektem v České republice byla otevřená věznice, postavená na základě nového provozního konceptu. Jeden velký model jsem vyrobila za výborné pomoci odsouzených specializovaného oddělení ve věznici. Vždy ráda pracuji s uživateli budov, tedy se zaměstnanci i odsouzenými. Jen oni vám mohou poskytnout informace o tamních podmínkách, při krátké návštěvě je nezjistíte.

Takže při projektování nové věznice je potřeba mluvit s vězni, aby se i jim do značné míry vyšlo vstříc.

Přes sto let se to tady neřešilo, ale v zahraničí se to tak dělá. Teď už máme i v České republice zkušenosti z projektu otevřené věznice. Takže postup, kdy vytvořím nejdříve provozní schéma věznice, které mi stanoví činnosti, druh výkonu trestu, poté funkční celky, plochy a typologii, se i u nás pomalu prosazuje. Pracuje se v malém konstantním týmu, který projekt doprovází od počátku do konce - nejlépe do doby po prvním roce provozu, kdy se vyhotoví první analýza úspěchu projektu. To je možné jen tehdy, když se komunikuje s uživateli.

Je naprosto jasné, že není možné postavit jednu velkou věznici, která všechno vyřeší. Taková neexistuje. Měli bychom definovat věznici pro pět set odsouzených, což je dlouhodobě v zahraničí osvědčená maximální kapacita pro efektivní provoz - jak z hlediska ekonomického, sociálního a bezpečnostního. Takový vzorový projekt na zelené louce by pak v obměnách mohl být vybudován na více místech.

Kolik by stála taková věznice pro pět set lidí? Mluví se o miliardách.

Je neseriózní házet čísly bez konkrétního zadání. Fakt je, že se nové věznice postavit musí. Je možnost to udělat draze a blbě, takových případů je v Evropě celá řada, anebo chytře, a tím pádem i finančně zajímavě. Chytře znamená, že budu pracovat systematicky. Vyčlením tým lidí a budu mít čas to promyslet. Udělám si standardizaci, vzorový projekt a tak dál. A tím ušetřím strašně moc peněz. Nejen při výstavbě, ale i v provozu či v nákladech spojených s recidivou.

V roce 2017 vznikla v Jiřicích na Nymbursku Otevřená věznice. Za dobré chování vězni zahradničí a starají se o zvířata

Za dobré chování zahradničení a péče o zvířata. V Jiřicích funguje věznice bez dozorců | Video: Rádio Svobodná Evropa |  01:16

autoři: Lukáš Prchal, Adam Váchal, Karolína Oškerová | 19. 6. 2018 5:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama