Praha – Příběh bývalého vysokého funkcionáře gruzínského ministerstva obrany Zuraba Nadiradzeho má všechny rysy politického thrilleru. Nechybí zákulisní dohody, konspirace, přestřelka ani útěk do cizího státu. Zdá se však, že pro samotného Nadiradzeho skončí bez happy endu.
"Ministr spravedlnosti rozhodl 12. ledna o vyhoštění mého klienta," uvedl Nadiradzeho advokát Jan Schejbal. Právník teď ve spolupráci s Organizací pro pomoc uprchlíkům připravuje stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten by ještě jako jediný mohl, pokud by vydal rychle předběžné opatření, vyhoštění pozastavit.
Rozhodnutí ministerstva spravedlnosti, které Robert Pelikán (ANO) i jeho tiskové oddělení odmítli jakkoli komentovat, předcházela úmorná více než dvacetiletá bitva o to, zda Gruzínec má, či nemá v Česku právo na azyl. Poslední negativní rozhodnutí vynesl loni v červenci Ústavní soud, pak už měl věc na stole ministr.
Selhala tak Nadiradzeho snaha přesvědčit české ministerstvo vnitra, že se stal obětí politického zneužití justice ve své zemi. Podle jeho verze byl nepohodlným vládnoucí garnituře tehdejšího předsedy Národní rady a poté prezidenta Eduarda Ševardnadzeho. Dostal se totiž podle svých slov ke kompromitujícím materiálům, které dokládaly politikovu utajovanou spolupráci s Rusy.
"Měl jsem u sebe nahrávku, na které hovoří ruští důstojníci o tom, že Ševardnadze žádal přímo po Rusech zbraně a vojenskou pomoc. To bylo v přímém protikladu s naší nezávislostí, o kterou Ševarnadze navenek usiloval," vypráví dnes jednašedesátiletý Nadiradze, který v letech 1993 a 94 zastával funkci obchodního ředitele na gruzínském ministerstvu obrany.
Právě v roce 1993 vypukla na západě Gruzie občanská válka mezi přívrženci bývalého prezidenta Gamsachurdii a Ševardnadzeho, ale brzy ji ukončila ruská intervence. O kompromitující nahrávce se podle Nadiradzeho včas dozvěděl ten nejpovolanější. Tehdejší šéf tajných služeb Kviraja Šota.
"A využil situace, že jsem byl v restauraci, kde se střílelo. Jeden člověk tam zemřel a tři lidé byli postřelení. Policie přesto, že jsem byl v jiném patře, a dokonce odešel dříve, než se to stalo, obvinila mě," tvrdí Nadiradze, který dodnes žije v garsonce v Chýních u Prahy.
Noční razii provázelo bití
Obvinění ale předcházela domovní prohlídka, při které policisté podle Nadiradzeho kompromitující nahrávku zabavili. Tajní byli i v bytě jeho rodičů.
"Bylo to 26. ledna 1994 v noci, nelegálně a beze svědků. Útočníci přiložili zbraň ke spánku manžela, kopali ho do hrudníku, plivali do obličeje, mluvili sprostě. Během prohledávaní bytu nám vzali dvoje pánské hodinky, 320 amerických dolarů, klíče od domu a knihy," popsala českým úřadům praktiky tajných Nadiradzeho matka Medea.
Nadiradze tvrdí, že dlouho netušil, že je z vraždy v tbiliské restauraci obviněn. Protože se ale obával, že pro něj není situace v zemi bezpečná, brzy po prohlídce bytů na ministerstvu skončil. Vzal manželku, syna a dceru a přestěhoval se s nimi legálně do Budapešti, kde začal podnikat. Až po dvou letech, v lednu 1996, byl na základě žádosti gruzínské policie zatčen na hraničním přechodu v Lanžhotě.
"Byl to pro mě šok. Do té doby jsem totiž mohl normálně cestovat, byl jsem za obchody třeba v Karlových Varech, navštívil jsem Londýn a najednou mě dali do vazební věznice v Brně. Až pak jsem se dozvěděl, že mě viní z té vraždy. Okamžitě jsem proto Česko požádal o azyl," vzpomíná vystudovaný biolog, který kromě dvouletého angažmá na ministerstvu působil i jako vědec v tbiliském onkologickém centru, na tamní akademii věd a v oboru i podnikal.
V době zatčení ale ještě Nadiradze nebyl odsouzen. Soud se totiž odehrál až za 12 let, v roce 2008. "Svědci, kteří roky nedokázali říci, kdo vraždil, si najednou vzpomněli, že jsem to mohl být já. Tak mě v nepřítomnosti odsoudili," říká. Dostal nejprve 18 let, později mu byl trest o tři roky snížen. Gruzínské úřady na veškeré snahy jeho advokátů, přátel a příbuzných o revizi a opakování procesu dodnes nereagovaly.
Svůj spis nabízel vnitru
Ministerstvu vnitra i českým soudům Nadiradze podle svých slov nabízel, aby jeho policejní spis, který nechal přeložit do češtiny, prostudovaly. "Říkal jsem, že když tam najdou věrohodné důkazy, že jim ihned podepíšu, že nastoupím rád do českého vězení. Jenže ony tam samozřejmě chybí," tvrdí.
Ministerstvo vnitra, které jednotlivé azylové případy odmítá veřejně komentovat, však v Nadiradzeho vinu nejspíš uvěřilo, a azyl mu proto celých dvacet let vytrvale odmítá udělit. Je tedy pro jeho vyhoštění do Gruzie.
I přesto, že na Nadiradzeho stranu se přiklání řada organizací, které sledují dodržování lidských práv – například Amnesty Internatinal, Český helsinský výbor, Spolek Šalamoun či Organizace pro pomoc uprchlíkům. Dávají mu za pravdu minimálně v tom, že podmínky v gruzínských věznicích jsou ponižující a jemu konkrétně hrozí nebezpečí ohrožení zdraví a života.
Někteří, třeba John Bok ze Spolku Šalamoun, který Gruzii kvůli Nadiradzemu navštívil, jsou přesvědčeni o jeho nevině. Nadiradzeho advokáti mají v rukou několik příznivých českých soudních rozhodnutí, mezi nimi i Ústavního soudu z roku 2010, které také Nadiradzeho vydání zpět do Gruzie odmítají.
Politická situace v Gruzii
V parlamentních volbách v říjnu 2012 i na podzim 2016 zvítězila koalice Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Dosavadní prezident Michail Saakašvili, který u moci v roce 2004 vystřídal bývalého ministra zahraničí SSSR a druhého gruzínského prezidenta Eduarda Ševardnadzeho, uznal v roce 2012 porážku a později odešel do exilu. Přestože se stav lidských práv od 90. let v zemi zlepšil, soudní systém je stále kritizován pro propojenost s vládní mocí.
Muže, který od překročení hranice v roce 1996 už z Česka nikdy nesměl vycestovat, navštěvovaly po celých dvacet let jeho děti i manželka. Určitou dobu s ním i žily. Dnes 25letá dcera vystudovala v Gruzii medicínu, syn, který absolvoval část studií v Praze, dokončil práva.
Nadiradze po celá ta léta, kdy se Česko neumělo rozhodnout, zda si zaslouží ochranu, nebo ne, musel žádat každé dva měsíce o vízum a dlouho nemohl sehnat práci. Jistý čas se živil jako montér, ale převážně žil z úspor a díky podpoře rodiny a přátel.
Téměř čtyři roky strávil v českých vězeních, protože ho policie podezřívala, že chce utéct do jiné země. Když byl ale 16 let na svobodě, o útěk se nikdy nepokusil, v Česku neměl ani jeden konflikt se zákonem. Nyní, po dvaceti jedna letech, nejspíš jeho příběh spěje ke konci. "Sbalený kufr už mám, v Gruzii mě čeká vězení. Ale odvolám se, budu bojovat," řekl.
