Vasil Hajdur (1919–2015)

Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Poltava, Charkov, IvděllagVasil Hajdur se narodil 24. června 1919 v obci Nižní Seliště nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi. Jako námezdní dělník se živil až do roku 1940, kdy měl být odveden do maďarské armády. Se čtyřmi kamarády z rodné vsi, kterým rovněž hrozila branná povinnost, se rozhodl utéct do Sovětského svazu. Maďarsko-sovětské hranice ilegálně překročili 15. července 1940, ale ihned poté je zadržela sovětská pohraniční hlídka a odeslala do vězení v Nadvirně, odtud do Stanislavova, kde ho 2. října odsoudili ke tříletému trestu v nápravně-pracovních táborech gulagu. Kvůli vážným zdravotním problémům se vyhnul transportu na vzdálenou Kolymu. Až po vyléčení jej přesunuli přes Poltavu do vězení v Charkově a odsud byl v prosinci 1940 deportován do jednoho z pracovních lágrů Ivděllagu (tábor Talica) ve Sverdlovské oblasti na středním Uralu.Vězni zde pracovali převážně v lesích, kde těžili a zpracovávali dřevo, či v místní cihelně. V tomto táboře strávil téměř dva roky. Díky svým nadprůměrným pracovním výkonům byl zařazen mezi „stachanovce“, za což pobíral jistou dobu dokonce finanční odměny. V táboře pracoval i jako kuchař. Propuštění se dočkal 2. ledna 1943 a již 10. ledna jej odvedli. U Sokolova byl přidělen k posílení 1. pěší roty. V červenci 1943 byl přemístěn k zdravotní četě 1. pol. praporu, s níž se zúčastnil válečných operací u Kyjeva, Bílé Cerkve až po Duklu, kde byl v září 1944 zraněn a po vyléčení zařazen ke 2. čs. dělostřeleckému pluku, s nímž se účastnil osvobozování Slovenska a Moravy.V hodnosti četaře dorazil v květnu 1945 se svou jednotkou do Kroměříže. Po válce ho přijala čs. armáda do dobrovolné činné služby v hodnosti rotmistra a v únoru 1947 úspěšně odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze. Později působil například jako velitel ženijního praporu Praha. V čs. armádě zůstal až do důchodu. V roce 2011 vydal své vzpomínky pod názvem Z gulagu přes Buzuluk do Prahy. Vasil Hajdur zemřel 2. září 2015 v Táboře.

Pavel Jacko (1923–2014)

Vězněn v letech 1940–1943: Skolje, Umaň, Starobělsk, Artemivsk, Charkov, UchtižemlagNarodil se 26. listopadu 1923 v Perečíně na Podkarpatské Rusi. Kvůli šikaně Rusínů v maďarské vojenské organizaci Levente se společně s dvěma kamarády rozhodl 18. května 1940 pro útěk do Sovětského svazu, ale u obce Libochory byli zadrženi sovětskými pohraničníky. Přes několik sběrných středisek a věznic se v září 1940 dostali až do Starobělska. Za ilegální přechod hranic byl 4. října 1940 odsouzen ke třem letům nápravně-pracovních táborů gulagu. Do transportu měl nastoupit již v prosinci, ale protože ještě nedosáhl 18 let, dostal se společně s ostatními nezletilými do Artimovska a následně do věznice v Charkově, odkud již jako zletilý „odcestoval“ 7. února 1941 s železničním transportem do lágrového komplexu Uchtižemlag.Během následujícího roku a půl prošel několika místními lágry a pracoval převážně na stavbě železniční trati. Koncem roku 1942 začaly odjíždět první transporty propuštěných Čechoslováků i z Uchty. Protože však krátce předtím prodělal oboustranný zápal plic, zůstal zatím v Uchtě. Když se zotavil, odjel 17. dubna 1943 do Buzuluku, kde byl 26. července odveden. Nejdříve absolvoval základní a následně i spojařský výcvik, poté byl jako spojař zařazen k dělostřelectvu 1. čs. brigády a zúčastnil se bojů o Kyjev až po Bílou Cerkev, kde byl poprvé těžce raněn. Podruhé raněn byl 15. září 1944 na přístupech k Dukelskému průsmyku. Počátkem října se sice vrátil ke svému 1. čs. dělostřeleckému pluku, ale po dvou měsících jej přeložili k 1. čs. náhradnímu pluku. Po odchodu z armády v lednu 1946 nastoupil u SNB a až do důchodu sloužil na různých místech v jižních a západních Čechách ve Zdíkově u Vimperka. Zemřel v roce 2014.

Vasil Kolbasňuk (1921–2011)

Vězněn v letech 1941–1942: Stanislavov, VjatlagVasil Kolbasňuk se narodil 11. května 1921 v obci Jasina na Podkarpatské Rusi jako nejmladší z šesti dětí lesního dělníka. Otec Dimitrij zemřel v roce 1937. Rodina byla chudá, a proto musel pracovat již od útlého dětství. Společně se svými sourozenci Dimitrijem (1916), Ivanem (1915) a Vasillinou Marií (1921) utekl 11. dubna 1941 před maďarskou perzekucí do SSSR. Krátce po překročení hranic byl zatčen pohraniční stráží a poslán do vězení ve Vorochtě, poté do Nadvirně, Stanislavova a Ivarova, kde byl 11. prosince 1941 odsouzen za nelegální přechod hranic a špionáž na pět let nápravně-pracovních táborů gulagu.Ve Vjatlagu v severovýchodní části Kirovské oblasti byl přidělen na otrockou práci v lese. Po čase se mu podařilo vyměnit boty za přízeň táborového předáka, a tak získal méně namáhavou práci – údržbu stájí. Propuštění se dočkal 14. prosince 1942 a 2. ledna 1943 odvodu u čs. voj. jednotky v Buzuluku. Po základním výcviku byl zařazen u pěchoty 1. čs. brigády. Při bombardování u Kyjeva utrpěl zlomeninu pravé klíční kosti. Ve funkci velitele pěšího družstva se účastnil bojů u Vasilkova, Rudy a Bílé Cerkve. V Rovně absolvoval poddůstojnickou školu a stal se velitelem pěší čety.Při dobývání kóty 534 byl 15. září 1944 těžce raněn. Po válce a vyléčení nastoupil v roce 1946 službu u Sboru národní bezpečnosti, kde sloužil do roku 1955. Dále se živil jako topič a řidič u ČSAD. V roce 1968 na protest proti okupaci Československa vystoupil z KSČ a v roce 1976 odešel do důchodu. Zemřel v roce 2011 v Karlových Varech.

Jiří Kopinec (1921–2014)

Vězněn v letech 1939–1943: Skolje, Stryj, Starobělsk, VorkutlagJiří Kopinec se narodil 19. června 1921 v Imstičevu na Podkarpatské Rusi, kde jeho otec Štefan hospodařil a provozoval bednářskou živnost. Když 18. března 1939 Maďarsko obsadilo zbytek Podkarpatské Rusi, dohodl se s třemi přáteli, že odejdou do Sovětského svazu, aby nemuseli sloužit v polovojenských oddílech Levente. Po hřebenech Karpat vyrazili již 22. srpna 1939 k 80 kilometrů vzdálené hranici, kde byli druhý den u Jelenkovatého zatčeni sovětskou pohraniční stráží. Vězněn byl nejprve v Skolje, po šesti týdnech převezen do věznice ve Stryji, poté do Starobělska, kde byl 18. dubna 1941 odsouzen za nelegální přechod hranice na tři roky nápravně-pracovních táborů gulagu. Odtud byl vlakem a lodí odtransportován do Vorkutlagu, kam dorazil 12. července 1941.Nejprve jej zařadili do stavební brigády budující nový tábor, později pracoval na stavbě železničního mostu přes řeku Vorkutu. V táboře onemocněl a strávil několik týdnů v nemocnici. Vysvobození mu přinesla amnestie pro čs. státní příslušníky a 12. ledna 1943 jej odeslali do kazašského Džambulu, kde pracoval ve skladě. Dnem 14. června 1943 byl v Novochopersku jako nováček vtělen do 1. čs. brigády a po výcviku přemístěn k její ženijní rotě. Na frontě se zúčastnil bojů od Kyjeva až do Prahy a postupně zastával funkce velitele družstva, zástupce velitele čety a naposledy výkonného rotmistra ženijního praporu v hodnosti rotmistra.Po válce byl ponechán v činné službě. V březnu 1948 se stal kandidátem KSČ a o rok později byl přijat za důstojníka z povolání v hodnosti podporučíka. Postupně dosáhl hodnosti podplukovníka a v lednu 1978, když splnil podmínky nároku na starobní důchod, byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání. Ze tří kamarádů, s nimiž utekl do SSSR, se propuštění z gulagu a přijetí do čs. voj. jednotky v SSSR dočkal jen Petr Seninec (1919); Michal Danilo (1915) zemřel 27. ledna 1942 v jednom z lágrů Unžlagu a o osudu posledního z nich, Šaula Ackermana (1920), zůstala ve spisu NKVD jen poslední zpráva o jeho transportu 16. června 1942 do lágrů Sevostlagu na Kolymě. Jiří Kopinec se po válce usadil se v Terezíně, s manželkou Miluší měl tři děti. Zemřel 17. července roku 2014.

Gréta Koutná (1921–2013)

Vězněna v letech 1941–1942: Verchnij UralskGréta (Markéta) Koutná, rozená Kohnová, se narodila 22. března 1921 v židovské rodině v Oseku u Duchcova. Otec byl klenotníkem v Teplicích, kde Gréta vychodila obecnou i měšťanskou školu. V září 1938 Kohnovi uprchli před nacisty ze Sudet do Prahy s cílem dostat se co nejdříve do Velké Británie. Potřebná povolení k odjezdu ale nezískali včas a po nacistické okupaci zbytku Čech a Moravy v březnu 1939 odjeli přes Těšínsko do Katovic. Zde se Gréta seznámila s Otou Červínem, za něhož se brzy provdala. Kohnově rodině se nepodařilo odjet včas do Velké Británie ani z Polska a po nacistickém útoku 1. září 1939 zamířili dále na východ. Měli v plánu usadit se mezi volyňskými Čechy, kteří však imigranty z vlasti nepřijali.Gréta s mužem pokračovali do Lvova, avšak během cesty Ota Červín zahynul při bombardování. V tehdy již sovětském Lvově Gréta zpočátku přežívala nelegálně, živila se například obchodem s cigaretami. Shodou příznivých okolností začala závodně plavat za tamní plavecký spolek a našla si práci účetní, čímž získala povolení k pobytu v SSSR. Obdobné štěstí ale neměl její otec, jenž byl při jedné razii NKVD ve Lvově zatčen jako nelegální imigrant a odvlečen do pracovního lágru u finských hranic, kde záhy zemřel.Gréta se dvěma přáteli po čase opustila Lvov a začala pracovat jako pokladní na letišti poblíž Tarnopolu. Zde ji v červnu 1941 zastihl útok nacistického Německa na Sovětský svaz. Při útěku z Tarnopolu před postupujícím wehrmachtem byla zatčena orgány NKVD, a poněvadž u sebe neměla doklady, po několika výsleších ji obvinili ze špionáže. Následně byla deportována s dalšími ukrajinskými a polskými vězeňkyněmi do Čeljabinsku, odkud šly pěšky až do městečka Verchnij Uralsk. V místním vězení se šest měsíců tísnila v přeplněných celách zhruba stovka vězeňkyň. Na konci roku 1941 Sověti začali propouštět Polky do nově se tvořící polské armády v SSSR.V lednu 1942 se dočkala osvobození i Gréta a s propuštěnými Polkami zamířila do střední Asie k tamní polské vojenské jednotce, kde ji kvůli židovskému původu ale odmítli přijmout. Naštěstí se dozvěděla, že v Buzuluku vzniká československá vojenská jednotka. Po strastiplné cestě dorazila do Buzuluku, kde po odvodu pracovala ve štábu. V dalších válečných letech prošla několika funkcemi od zapisovatelky u odvodní komise přes oddělení osvěty a redakci Denních zpráv čs. vojenské jednotky v SSSR až po pomocnici přednosty osobního a organizačního oddělení štábu 1. čs. armádního sboru v SSSR.U přijímací a odvodní komise se seznámila se svým druhým manželem štábním kapitánem Jakubem Koutným, v roce 1944 se vzali v Novochopersku. Mimo funkci předsedy přijímací a odvodní komise Koutný pracoval i jako redaktor časopisu Naše vojsko a přednosta 4. odd. 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Vedle generála Heliodora Píky se velkou měrou zasloužil o osvobození československých občanů vězněných v sovětských pracovních lágrech, což se oběma mužům stalo po únoru 1948 osudným.Z československé armády odešla Gréta Koutná na vlastní žádost v roce 1949 v hodnosti nadporučíka. Na základě povolení ministra národní obrany Ludvíka Svobody odjela v březnu 1949 do Izraele, kam ji měl brzy následovat i manžel. Jakub Koutný byl však krátce před odjezdem zatčen a odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu 25 let těžkého žaláře. Zemřel v Leopoldově v roce 1960. Později byl rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.V roce 1964 se Gréta Koutná přestěhovala do USA, kde nejprve pracovala u krejčovských firem a později u telefonní společnosti New York Telephone Company. Po roce 1989 se natrvalo vrátila do Československa, v roce 1998 byla povýšena do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Gréta Koutná zemřela v Praze 8. ledna roku 2013.

Vasil Špir (1922)

Vězněn v letech 1940–1942: Nadvirna, Stanislavov, Starobělsk, Charkov, Kožva, VorkutlagVasil Špir se narodil 20. února 1922 v obci Rokosovo na Podkarpatské Rusi. Otec Andrej se živil jako tesař a rodina vlastnila malé hospodářství. Po dokončení osmé třídy národní školy pracoval jako dělník. Kvůli poměrům panujícím na Podkarpatské Rusi pod maďarskou okupační správou se rozhodl pro odchod do SSSR. Spolu s přítelem ho však po překročení hranic 23. května 1940 zadržela pohraniční stráž a byli odvezeni do vězení do Nadvorné a odtud dále do Stanislavova, kde strávili dalšího půl roku.Ve sběrném táboře ve Starobělsku byl 10. února 1941 odsouzen ke třem letům nápravně-pracovních táborů gulagu. Poté byl s dalšími odsouzenými odvezen do věznice v Charkově a po půl roce do tábora u osady Kožva. Nakonec se dostal až do jednoho z táborů Vorkutlagu, kde zůstal na těžbě uhlí následující rok, nejdříve jako horník, později jako řidič nákladního auta. Až 17. prosince 1942 se dočkal společně s dalšími Rusíny osvobození a odeslání k čs. vojenské jednotce do Buzuluku, kde se 17. února 1943 podrobil odvodu.Když v Novochopersku dokončil základní pěchotní výcvik, byl zařazen do 1. čs. brigády jako pomocník střelce kulometu a účastnil se bojů od Kyjeva až do prostoru Bílé Cerkve, kde byl v lednu 1944 zraněn. Po vyléčení se dostal k autorotě a byl zařazen na funkci řidiče nákladního vozidla pro převoz munice a zásob. V tomto zařazení se zúčastnil bojů v Karpatech, na Slovensku a pokračoval až téměř do Prahy, neboť v květnu 1945 utrpěl své druhé válečné zranění – průstřel levého ramene.Po válce zůstal v čs. armádě, v níž dosáhl hodnosti podplukovníka. V červnu 1947 vstoupil do KSČ, poté absolvoval školu na rotmistra pěchoty v Milovicích a stal se pomocníkem správce budov. Po ukončení Zdokonalovací školy důstojníků místních vojenských správ v Komorním Hrádku postupně působil od října 1956 na vojenských správách v Novém Strašecí, Rakovníku a v Kladně. V lednu 1969 byl odvelen k Vojenskému historickému ústavu v Praze a po roce ustanoven starším důstojníkem Ministerstva národní obrany – Komise pro vydávání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., kde působil až do května 1977, kdy odešel do důchodu.

Kurt Rosenzweig (1923–?)

Vězněn v letech 1940–1944: Bělbaltlag, KargopollagNarodil se v roce 1923 v Těšíně. Jeho otec, který zemřel v roce 1940, pracoval v bance, matka vyučovala cizí jazyky. Dne 27. října 1939 byl Kurt Rosenzweig zařazen do druhého z katovických transportů směřujících do Niska nad Sanem. Po příjezdu na místo ho německé stráže společně s ostatními vězni odvedly do blízké obce Jaroczyn, odkud byli donuceni přejít hranice do Sovětského svazu. Učinili tak u obce Rudka, kde byli zadrženi sovětskými pohraničníky a následně odesláni do města Siňava k registraci. Zde je prohledali, vyslechli a nakonec jim přikázali, aby do čtyřiadvaceti hodin opustili pohraniční zónu. Došli k nejbližší železniční stanici Rava-Ruska, odkud se vydali do Lvova.Rosenzweig se ve Lvově zaregistroval jako běženec a usiloval o návrat do Těšína. Mezitím žil v ubytovně pro uprchlíky, která byla zřízena z bývalé taneční školy. Právě tam byl dne 27. června 1940 proveden zátah na uprchlíky a Rosenzweiga zatkly orgány NKVD. Po třech týdnech strávených v několika různých věznicích byl odeslán do Bělomorsko-baltského pracovního tábora (Bělbaltlagu). Po německém útoku na SSSR v červnu 1941 byl přesunut do Kargopollagu v Archangelské oblasti na severu Ruska. Až v roce 1942 mu oznámili, že byl za ilegální přechod hranic (rozhodnutí Zvláštní rady při NKVD bylo vydáno až 18. listopadu 1942) odsouzen ke třem letům nápravně-pracovních táborů.Propuštěn byl až v červnu 1944, tedy po téměř čtyřech letech strávených v gulazích. Od té doby žil ve městě Bugulma v Tatarstánu. O návrat do vlasti neusiloval, jelikož všichni jeho příbuzní zahynuli v Osvětimi. V roce 1947 mu pak bylo na vlastní žádost přiznáno sovětské občanství. Rosenzweig se nakonec dožil své rehabilitace, o niž požádal v listopadu 1988. Jeho žádosti vyhověl soud ve Lvově dne 25. ledna 1989.

Michal Jackanič (1909–1942)

Vězněn v letech 1940–1942: Stryj, BělbaltlagNarodil se v roce 1909 (přesné datum sám neznal) v obci Malý Rakovec na Podkarpatské Rusi do chudé rolnické rodiny. Živil se prací na vlastním drobném hospodářství. Povinnou vojenskou službu v čs. armádě odsloužil ve své rodné obci. Po obsazení Podkarpatské Rusi Maďary odmítl narukovat do okupační armády a raději utekl do SSSR. Doma zanechal manželku a roční dceru. Hranice přešel sám, bez průvodce. O tom, že se nachází již v Sovětském svazu, se dozvěděl až v příhraniční vesnici, kde byl 9. srpna 1940 zadržen. Několik měsíců pobyl ve vězení ve městě Stryj, poté byl 29. listopadu 1940 odsouzen na tři roky nápravně-pracovních táborů gulagu.Trest vykonával v jednom z pracovních táborů v Archangelské oblasti poblíž Bílého moře. Koncem roku 1942 byl z lágru propuštěn, aby vstoupil do čs. vojenské jednotky v SSSR. Společně s dalšími osvobozenými vězni se vypravil do Buzuluku, ale v důsledku zápalu plic a celkového vyčerpání zemřel ve vlaku. Podle hlášení škpt. J. Koutného bylo jeho tělo společně s doklady a osobními věcmi převzato orgány NKVD a pohřbeno na neznámém místě. V červenci 1990 byl rehabilitován. Tehdy po jeho osudu bezvýsledně pátrali příbuzní i Oblastní soud Zakarpatské oblasti.

Michal Vološin (1922–1943)

Vězněn v letech 1939–1942: Charkov, PečlagNarodil se 6. listopadu 1922 ve Volovci na Podkarpatské Rusi. Společně s několika sousedy a spolužáky z rodné obce se rozhodl utéci před maďarskou okupací do SSSR. Při pokusu o překročení hranice byl 11. prosince 1939 zatčen sovětskými pohraničníky nedaleko obce Vyžlovo, předán NKVD a transportován do věznice NKVD č. 1. v Charkově, kde byl 21. června 1940 odsouzen na tři roky nápravně-pracovních táborů gulagu. Následovala deportace do Pečlagu v ASSR Komi, kde pracoval na výstavbě železnice. Propuštění se dočkal po vypršení trestu 9. prosince 1942. V Buzuluku se 28. ledna 1943 podrobil odvodu a bez výcviku byl zařazen do 1. pol. praporu odjíždějícího na frontu. V boji u Sokolova padl 8. března 1943 a byl in memoriam vyznamenán Čs. válečným křížem 1939.

Ivan Hladinec (1912–?)

Vězněn v letech 1940–1942: Skolje, Poltava, VorkutlagNarodil se 23. března 1912 v obci Lalovo na Podkarpatské Rusi. V letech 1937–1938 pracoval jako exekutor na Podkarpatské Rusi. Hranici do SSSR překročil ilegálně 8. května 1940, krátce po přechodu byl však zatčen. Několik týdnů byl držen ve věznici ve Skolje. V poltavské věznici byl 7. května 1941 odsouzen na tři roky nápravně-pracovních táborů gulagu. Trest si odpykával v lágrech Vorkutlagu. V Buzuluku byl odveden 23. prosince 1942 a doplnil 1. pol. prapor před odjezdem na frontu. Za boj u Sokolova byl vyznamenán sovětským Řádem slávy III. třídy. Na jaře 1944 byl zařazen jako snajpr ke zřizovanému 3. pěšímu praporu 1. čs. brigády. Padl na Dukle v říjnu 1944, resp. od té doby byl veden jako nezvěstný.