Na začátku roku 1942 se otevřely brány sovětského gulagu, odkud začali být předčasně propouštěni většinou nevinně odsouzení Čechoslováci. Sovětský svaz měl za sebou půl roku války s nacistickým Německem a situace na frontě se pro něj vyvíjela katastrofálně: Němci stáli před Moskvou, obléhali Leningrad, více než milion vojáků Rudé armády padlo, další milion skončil v zajetí. Potřeba každého bojeschopného muže či ženy proto Sověty donutila k bezprecedentnímu kroku – amnestovat vězněné cizince. Na osvobození těch z Československa měl největší zásluhu tehdejší náčelník Československé vojenské mise v SSSR, plukovník Heliodor Píka. Komunisté se mu i za to po válce odměnili trestem smrti.

Vedení čs. zahraničního odboje v Londýně vědělo ze zkušenosti z první světové války, jak politicky důležité jsou vlastní vojenské jednotky připravené k boji proti nepříteli, byť republika de facto neexistuje. Po německé okupaci zbytku českých zemí na jaře 1939 se tak v Polsku záhy ustanovila Československá legie, další vojenské skupiny začaly vznikat na podzim 1939 ve Francii, od léta 1940 ve Velké Británii. V tomto směru nabízel možnosti i Sovětský svaz.

Historik Zdeněk Vališ uvádí ve své studii Ze sovětských gulagů do československé armády, kdo přicházel v úvahu ke zformování čs. vojenské jednotky na území Sovětského svazu. Žili tam „dobrovolníci z řad Východní skupiny čs. armády v zahraničí, legionáři a váleční zajatci z první světové války, respektive jejich potomci, emigranti z 20. a 30. let 20. století, volyňští Češi a uprchlíci z Podkarpatské Rusi, z nichž naprostá většina skončila v pověstných sovětských táborech“.

K uprchlíkům z Podkarpatska je nutné připojit i obyvatele z českých zemí, často židovského původu, kteří se útěkem na východ snažili vyhnout nacistické perzekuci, stejně jako Rusíni, prchající před maďarským útlakem. Ve většině případů se však českoslovenští běženci stali oběťmi sovětského represivního režimu. Zvláště trpký osud potkal čs. občany z vůbec první nacisty organizované deportace evropských Židů v dějinách holokaustu.

Šlo o transporty z Moravské Ostravy a Horního Slezska (vč. bývalého československého Těšínska) do Niska nad Sanem ve východní části nacisty okupovaného Polska v říjnu 1939. Poněvadž koncentrační tábor v Nisku ještě nebyl připraven, většinu z deportovaných Němci vyhnali k nedaleké německo-sovětské hranici, která od září 1939 rozdělovala polské území, s příkazem ji překročit. Podobně jako jiné Čechy, Slováky nebo Rusíny, hledající v Sovětském svazu ochranu, ale rovněž možnost boje proti nacistům, čekalo také je na druhé straně hranic neradostné přivítání.

Ihned po příchodu na sovětské území nebo po několika měsících přežívání v příhraničí bývali totiž všichni běženci zpravidla zatčeni a obviněni bezpečnostními orgány NKVD z nelegálního překročení hranic, eventuálně ze špionáže ve prospěch nepřítele. Následovalo obvykle odsouzení ke třem až pěti letům v táborech gulagu, jež se převážně nacházely v nejodlehlejších částech SSSR, kde věznění lidé žili v krutých klimatických a existenčních podmínkách, nucení vykonávat fyzicky těžkou práci.

Sověti zprvu s nacisty spolupracovali

Plány na vytvoření čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu se však v prvních válečných letech jevily jako neproveditelné. V té době byl Sovětský svaz spojencem nacistického Německa, s nímž v srpnu 1939 uzavřel smlouvu o neútočení, takzvaný pakt Molotov-Ribbentrop. Sověti na základě této smlouvy nejenom zabrali východní část Polska a baltské státy, Hitlerovu režimu pomáhali i materiálně. Při tažení západní Evropou poháněla tanky wehrmachtu sovětská nafta, Sověti dodávali další důležité nerostné suroviny pro vojenský průmysl, ale i dřevo, obilí a bavlnu. Dovážely se do Říše vlaky z východu. Moskva také vyzvala v rámci Kominterny komunisty v Německem okupovaných zemích, aby se zdrželi protinacistického odboje.

V podobném duchu se neslo i české rozhlasové vysílání z Moskvy, které neuznávalo zahraniční odboj vedený Edvardem Benešem a krajanům nedoporučovalo vstup do československých jednotek ve Francii či Velké Británii. Tento postoj se ovšem radikálně změnil 22. června 1941, kdy nacisté zaútočili na Sovětský svaz a bolševický stát se stal součástí koalice Spojenců.

Už v dubnu 1941 do Moskvy dorazil plukovník Heliodor Píka, budoucí náčelník čs. vojenské mise v SSSR. Jeho příjezd nebyl náhodný, Píka měl z Rumunska i z Turecka bohaté zkušenosti s intervencí u úřadů a s organizací vojenských jednotek. Na Balkáně takto zachraňoval čs. vojáky, kteří po rozpadu republiky ilegálně přešli do Rumunska a skončili tam v internačních táborech. V Istanbulu byl pak pověřen ministrem národní obrany Sergějem Ingrem jejich soustřeďováním a odsunem na Blízký východ nebo na Západ.

Poté co Píka ve svých depeších do Londýna připustil možnost německého útoku na SSSR, Ingr mu začátkem června 1941 odpověděl: „Velmi záleží na tom, aby v takovém případě nebyla ztracena žádná možnost využití veškerého čs. elementu k posílení našeho zahraničního vojska.“

Plány na sestavení vlastního vojska v bolševickém státě se začaly realizovat dva dny po nacistickém vpádu do Sovětského svazu, kdy plukovník Píka sděluje exilovému vedení, že „sovětské vedoucí orgány brzy dovolí organizovat československé vojenské jednotky, které budou bojovat proti útočníkovi na straně SSSR“. O pár dnů později, 29. června, pak Píka podává lidovému komisaři státní bezpečnosti Lavrentinu Berijovi návrh na okamžité soustředění všech čs. státních příslušníků nacházejících se na území SSSR, kteří se dobrovolně přihlásí do čs. jednotek. V dopise se vysloveně píše, „nezapomenout na ty, kteří jsou t. č. v zajištění“.

Propustit Čechy z pracovních táborů a vězení

Heliodor Píka na spoluobčany vězněné v gulagu skutečně nikdy nezapomněl, o čemž svědčí i jeho další oficiální korespondence se sovětským vedením. Například z 26. listopadu 1941, kdy předkládá zahraniční skupině generálního štábu Rudé armády návrhy k provedení náboru a organizace čs. vojenské jednotky. Hned jako první bod uvádí: „Vyhlásit amnestii pro všechny čsl. příslušníky a propustit je z táborů a vězení (mimo hrdelní zločiny a krádeže). Vyhlášení amnestie provést vládním nařízením všem oblastním orgánům v SSSR. Za čsl. příslušníky třeba považovat všechny osoby, které měly čsl. státní příslušnost před mnichovským diktátem 29. IX. 1938.“

Interaktivní mapa trestních pracovních táborů v SSSR

Podle dobových odhadů se předpokládalo, že v sovětských lágrech je zavřeno 20 tisíc až 50 tisíc Čechoslováků, z toho větší část měli tvořit mladí muži ve věku do třiceti let, kteří odešli z Podkarpatské Rusi. Počet vězněných Rusínů s československou státní příslušností se dnes odhaduje na šest tisíc osob. Jak už bylo řečeno, další velkou skupinu, kolem dvou tisíc osob, prchající z bývalého Československa do Sovětského svazu tvořili Židé.

Pro propuštění Čechoslováků z gulagu jako potenciální vojenské síly už navíc existoval precedens. Sovětská vláda amnestovala 12. srpna 1941 uvězněné Poláky, z trestních táborů jich odešlo do formující se polské armády generála Władysława Anderse na 30 tisíc. Není jistě bez zajímavosti, že mezi nimi bylo také několik desítek čs. státních příslušníků z Těšínska, kteří využili této možnosti k záchraně a prohlásili se za Poláky.

V případě osvobození Čechoslováků se ale československo-sovětská jednání protahovala, byť klíčová dohoda mezi oběma zeměmi o obnovení diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu byla podepsána už 18. července 1941. V prodlení sehrála svou roli i skutečnost, že kvůli evakuaci diplomatického sboru z ohrožené Moskvy do Kujbyševa bylo jednání téměř na dva měsíce přerušeno.

Teprve v prosinci 1941 mohl plukovník Píka po schůzce se sovětským zmocněncem pro formování čs. vojenských jednotek generálmajorem A. Panfilovem do Londýna oznámit: „1) Všichni čs. příslušníci, kteří byli v SSSR internováni pro ilegální přechod hranic, budou ihned osvobozeni. 2) Muži od 18 do 52 let budou ihned odsunuti do Buzuluku. Ostatní mohou svobodně pracovat, kde chtějí, ale na naše přání mohou být soustředění v jedné oblasti (Džambul u Taškentu).“

Jak uvidíme dále, slovo „ihned“ si sovětská strana vykládala různě. Každopádně Státní výbor obrany SSSR na svém zasedání 3. ledna 1942 konečně rozhodl o amnestování vězněných čs. státních příslušníků. Součástí deklarace bylo ovšem důležité upřesnění: propuštění na svobodu se netýkalo „osob podezřelých ze špionáže proti SSSR“. Sověti tak měli k dispozici účinný obstrukční nástroj.

Nemáme možnost donutit Sověty k propuštění Čechoslováků

Amnestie nakonec postihla několik tisíc převážně uprchlíků z předválečného Československa. Jednalo se o Čechy, Slováky, ale zejména o několik set krajanů židovského původu a tisíce podkarpatských Rusínů. Z táborů a pracovních kolonií byli propouštěni postupně, tedy nikoliv „ihned“, a to až do roku 1944. Už v dubnu 1942 si plukovník Píka proto stěžoval do Londýna: „Nemáme možnost donutit Sověty k propuštění Čechoslováků, jež máme v evidenci a za něž jsme intervenovali, neboť Sověti mohou vždycky zdůvodnit jejich zadržení podezřením ze špionáže.“

1. díl – Neznámé příběhy Čechů, které semlel sovětský gulag

Sověti také neumožnili Československé vojenské misi, což předtím povolili Polákům, navštívit alespoň některé lágry a dohledat v nich vězněné spoluobčany. Píka a jeho spolupracovníci Jakub Koutný a Andrej Patrus se přesto všemožně snažili získat informace o vězněných a na svou dobu tak v Kujbyševu vznikla ojedinělá dokumentace sítě sovětských trestních táborů. Sestavení, z dnešního pohledu důležité databáze, je o to pozoruhodnější, že nemálo bývalých vězňů se zdráhalo o životě v lágrech vypovídat, poněvadž tím by se podle sovětského práva dopustili nového trestného činu a mohli se ocitnout zpět v gulagu.

Navzdory strachu i traumatickým zážitkům se však svědectví objevovala a před členy Píkova týmu se začal zjevovat hrůzný obraz každodenní reality sovětských „nápravných zařízení“, jejich geografická poloha i jména Čechoslováků dosud neamnestovaných.

Vycházelo tak rovněž najevo, že amnestie přišla příliš pozdě pro mnohé vězněné. Dnes víme, že přibližně 15 procent Čechoslováků zemřelo v otřesných lágrových podmínkách. Jiní podle sovětského výkladu údajně „nebezpeční zločinci“ a „špioni“ doufat v milost nemohli. Naopak někteří byli propuštěni, jako třeba předváleční členové KSČ Karel Goliath a František Polák, avšak záhy je kvůli jejich kritickým postojům vůči sovětské moci, a s přispěním československých komunistů, NKVD opět zatkla a na dlouhá léta znovu skončili v gulagu. Mimochodem na tristním osudu Goliatha i Poláka se velkou měrou podílel velitel čs. jednotky podplukovník Ludvík Svoboda, pozdější československý komunistický prezident.

Někteří uvěznění Čechoslováci se o amnestii ani nedozvěděli

Propuštění se rovněž nedočkalo ani velké množství uprchlíků se sporným občanstvím, s mírnějšími tresty nebo různí oboroví specialisté, které vedení táborů odmítalo pustit z pragmatických důvodů a jednoduše je rovněž označilo za „osoby podezřelé ze špionáže“. Ne vždy se vězeň o amnestii také dozvěděl, a do vlasti se proto vrátil až po odpykání trestu po mnoha letech. Někteří se po vypršení trestu domů už naopak nikdy nevrátili a zbytek svého života strávili v SSSR.

Amnestie se dlouho netýkala ani Rusínů, kteří měli díky svému počtu nejvíce rozšířit vznikající vojenskou jednotku. V červnu 1942 tak Heliodor Píka ve své depeši do Londýna konstatuje: „Z lágrů nebyl dosud propuštěn žádný z podkarpatských Rusínů, kteří se narodili a žili na Podkarpatské Rusi, s výjimkou několika jednotlivců, kteří od počátku byli vedeni správou lágru jako českoslovenští státní příslušníci. Všichni ostatní jsou vedeni jako příslušníci maďarští, třebaže maďarská příslušnost jim byla ve většině případů sovětskými orgány připsána proti jejich vůli, jak o tom svědčí dopisy a vzkazy z lágrů.“

Při řešení tohoto problému plukovník Píka narážel nejen na nezájem u sovětské strany, ale také u komunistů z moskevského vedení československé KSČ i u tehdejšího čs. velvyslance v SSSR Zdeňka Fierlingera, poválečného předsedy vlády. Historik Zdeněk Vališ ve své studii píše, že Fierlinger a komunisté v rozhovorech s Píkou „poukazovali na to, že občané Podkarpatské Rusi nejsou zvláštním národem, nýbrž Ukrajinci téže národnosti jako na sovětské Ukrajině“.

Jakými strategickými zájmy se podle všeho řídili, ukázal poválečný osud Podkarpatské Rusi, která byla připojena k sovětské Ukrajině. Po řadě intervencí československých exilových orgánů a především velitele vojenské mise plukovníka Píky se však přece jen podařilo osvobodit alespoň část z vězněných Rusínů. Státní výbor obrany SSSR svým usnesením z 20. 11. 1942 nakonec přeci jenom rozšířil amnestii rovněž na Rusíny, Ukrajince a Slováky, kteří byli před rozdělením ČSR občany Československa.

O jak důležitý šlo počin z hlediska formující se jednotky, lze pochopit z čísel: 1. čs. brigádu tvořilo před nasazením na frontě, tedy k 1. říjnu 1943, 3348 Čechoslováků, z toho 2210 vojáků pocházelo z Podkarpatské Rusi. Nebýt Rusínů, nikdy by se v Sovětském svazu nevytvořila čs. vojenská jednotka.

Vstup do armády některým zachránil život. Alespoň na několik měsíců

V gulagu věznění Čechoslováci bojeschopného věku v naprosté většině chtěli do vojska, vědomi si přitom rizika těžkého zranění nebo smrti. Na druhou stranu jim toto riziko vrchovatě vyvažovala možnost opustit peklo lágrů a stát se opět lidmi. Ostatně vstup do čs. jednotky je v některých případech zachránil za pět minut dvanáct před jistou smrtí.

Cesta k vytoužené svobodě ale byla i po propuštění dlouhá a strastiplná. Při odchodech z lágrů vysílení a zdecimovaní vězni vlastnili většinou děravé boty a teplé zimní vatované kabáty museli nechat v táboře. Na cestu dostávali za léta otrocké práce 2100 gramů chleba a 150 rublů, někde ještě kilo slanečků, což jim při stavu sovětské válečné dopravy vystačilo sotva na třetinu trasy. Buzuluk leží na jihu Ruska a putování ze severských či východních táborů gulagu k československé jednotce trvalo dlouhé týdny.

Historik Zdeněk Vališ jej popisuje následovně: „Na některých železničních stanicích bylo sice možné na ‚spravku‘, vydanou správou příslušného tábora, získat další chleba, avšak z praxe vyplývalo, že propuštění se doslova báli (zvláště malé skupiny nebo jednotlivci) opustit vlak. Nikdo totiž nevěděl, kdy vlak odjede, a dostat se pak zpět do přeplněných vagonů bylo pro fyzicky vyčerpané lidi téměř nemožné.“

Dlouhou cestu do Buzuluku nepřežili

V Buzuluku se tak často objevovali nemocní, podvyživení a fyzicky zcela vysílení lidé. Ne všichni proto byli schopni odvodu a výcviku, jejich zotavení si zpravidla vyžádalo i několikaměsíční lékařskou péči. Někteří naopak zemřeli už během tranzitu z lágru, jejich mrtvoly pak zpravidla převzaly orgány NKVD a pohřbily je neznámo kde. Jiní sice do Buzuluku dojeli, ale záhy po příjezdu vydechli naposled. Ti, kteří útrapy gulagu i cestu do Buzuluku přečkali a byli dříve či později odvedeni, se pak jako vojáci československé jednotky zapojili do bojů na východní frontě i při osvobozování rodné země. Mnozí z nich byli za statečnost a odvahu vyznamenáni vysokými československými i sovětskými řády, nemalá část bývalých vězňů gulagu se však klidu a míru nedočkala a zahynula na bojištích.

Heliodor Píka i jeho spolupracovník Jakub Koutný válku přežili. Sovětští ani českoslovenští komunisté ale nezapomněli, co všechno se oba dozvěděli o pravé povaze tohoto režimu. Po únoru 1948 byli obviněni ze špionáže ve prospěch cizích mocností a z velezrady, Heliodora Píku popravili komunisté v červnu 1949, Jakub Koutný odešel od soudu s 25 lety žaláře, zemřel v roce 1960 v leopoldovské věznici. Jejich spolupracovník Andrej Patrus byl zatčen už jako sovětský občan v bývalé Podkarpatské Rusi v říjnu 1947. Za špionáž a další nepřátelskou činnost namířenou proti SSSR dostal 25 let nucených prací. Oproti Píkovi a Koutnému ale vězení přežil. V době Chruščovovy destalinizace mu v říjnu 1956 Nejvyšší soud SSSR zbytek trestu prominul.

Fotografie: cechoslovacivgulagu.cz, Adam Hradilek/cechoslovacivgulagu.cz, HDA SBU, Aktuálně.cz