Jaké byly vaše první pocity při příjezdu do Adiyamanu?
Matěj Bartošík: Všichni jsme byli v šoku, protože jsme katastrofě takového rozsahu ještě nikdy předtím nečelili.
Martin Nedojedlý: Opravdu jsem nic podobného ještě neviděl a nejspíš už ani neuvidím. Emoce mě však nejvíce zasáhly během ohledávání. Bylo těžké sledovat zoufalé místní obyvatele, jak přihlížejí našemu pátrání po přeživších. Museli jsme terén opáskovat, aby rodiny obětí zemětřesení nezačaly sutiny procházet samy. Mnoho lidí si udělalo kolem trosek táboráky, u kterých seděli a vyčkávali, zda se náhodou jejich příbuzného nepovede hasičům zachránit.
Celá mise musela být psychicky velmi náročná
Martin Nedojedlý: Byla. Pocity, které jsem na místě prožíval, se slovy těžko popisují. Naštěstí jsem měl v zádech mnoho přátel, skvělý tým a věděl jsem, že doma na mě čeká rodina. To mě motivovalo k tomu to zvládnout. Navíc, když záchranář projde něčím podobně traumatickým, vždy má po návratu do Česka k dispozici hasičského psychologa.
Matěj Bartošík: Během mise jsme se navzájem podporovali, a když je jednomu špatně, druhý ho podržel.
Součástí vašeho týmu byli i psi. Jakou roli sehráli při prohledávání ruin?
Martin Nedojedlý: Zásadní, bez nich bychom byli ztracení. Sutiny po zemětřesení byly tak obrovské, že kdybychom se snažili hledat například pomocí přístrojů, trvalo by to mnohem déle. Psi jsou spolehliví, prostory rychle proběhnou a hned nám dají vědět, když poznají, že se v troskách ukrývá žijící člověk.
Matěj Bartošík: Na místě bylo osm českých kynologů a psy jsme ke hledání využívali ve velké míře. Bohužel jsme kvůli podmínkám na místě nemohli nasadit hledače do terénu hned po příjezdu, protože jsme nejdříve museli připravit zázemí.
Mohou být psi při hledání úspěšní i několik dní po zemětřesení?
Martin Nedojedlý: Ano, určitě.
Kolik hodin denně jste během nasazení strávili hledáním přeživších?
Matěj Bartošík: My kynologové jsme prohledávali ruiny asi pět hodin denně. Naše práce tím ale nekončila, protože jsme pomáhali hasičům s odklízením trosek a vyprošťováním těl. Abychom si občas odpočinuli, střídali jsme se po dvou, někdy třech skupinách. Občas tak člověk pracoval v noci, jindy ve dne.
Co pro vás bylo během pátrání nejnáročnější?
Martin Nedojedlý: Asi chvíle, kdy se můj psí parťák musel prodírat úzkými prostory ruin. V takových momentech vždy nervózně čekám, jestli se mi vrátí. Nesčetněkrát jsem se během mise v Turecku bál, že se to nestane. Mimo pátrání pro mě pak bylo bezesporu nejnáročnější, když jsem pomáhal s vyprošťováním mrtvých.
Matěj Bartošík: Psi se museli často proplétat kolem potrubí a armatur, což je mnohdy nebezpečné a náročné. Situaci neulehčil ani fakt, že během práce jsme my i naši hledači vdechovali prach.
Českému týmu se povedlo najít dva přeživší a další živou ženu pak v troskách správně označila fenka Terezka. Doufali jste v tu chvíli ještě v to, že by se vám mohlo podařit někoho zachránit?
Matěj Bartošík: I v tom nejhorším scénáři musí mít člověk naději. To, že se to podařilo, mě nakoplo a motivovalo, jako vždy, když zvládneme někomu pomoci.
Martin Nedojedlý: Když jsem se to dozvěděl, měl jsem radost, ale cítil jsem částečně i smutek. Přál jsem si, abychom mohli zachránit více přeživších. Naneštěstí se domy zhroutily takovým způsobem, že jsme neměli šanci pomoci více lidem a jejich rodinám.
