Komentář: Palachem se bráníme zapomnění, snad úspěšně

Jan Lipold Jan Lipold
16. 1. 2014 13:10
Ze života mizí skutečné horizonty, i proto roste poptávka po výročí Jana Palacha.
Dalo by se to schválit i jako zákon: Jan Palach se zasloužil o boj se zapomněním. (Tatiana Pauhofová a Patrik Děrgel ve filmu Hořící keř.)
Dalo by se to schválit i jako zákon: Jan Palach se zasloužil o boj se zapomněním. (Tatiana Pauhofová a Patrik Děrgel ve filmu Hořící keř.) | Foto: HBO

Protože jsem v různých redakcích strávil už víc než dvacet 16. lednů, snad se můžu dopustit srovnání: Zatímco dřív, v hlubokých 90. letech, bývala připomínka Jana Palacha spíš jakousi mediální formalitou, v poslední době se situace rapidně mění.

Kdysi dokonce rozhořčení čtenáři psali a volali: Jak to, že o tom nic nemáte? Je šestnáctého, Palachovo výročí! A novináři krčili rameny: No ano, my víme, ale co máme pořád psát? Vždyť je to každý rok stejné. Nic nového.

To se dnes nemůže stát. "Poptávka po Palachovi" zjevně stoupá. Ve veřejnosti i v médiích. Šestnáctý leden se nepřipomíná z povinnosti, ale ani v tom není cítit senzacechtivost nebo módní retro. Je to vedle 17. listopadu nejprožívanější, živé výročí našich soudobých dějin. To je na českou paměť, roztříštěnou a poškrábanou, co říct. Událostí, ke kterým by se národ hlásil slovem Ano, nemáme moc.

Palachovo výročí - dnes 45 let od sebeupálení a potažmo 25 let od Palachova týdne - má, zdá se, stále větší váhu. Proč? Při vysvětlování bychom se neobešli beze slov jako hrdinství, hodnoty, pravda. A řada lidí má prostě pocit, že minulost - časy, kdy jim bylo dvacet, třicet let - nesmí odplout do zapomnění. Přeje si vracet se ve vzpomínkách.

Důvody, proč se k Palachovi vztahujeme víc než dřív, ale zřejmě mají něco společného. Je to pocit ztráty horizontu, obava o souvislosti mezi historií a přítomností. Dojem, že žijeme v bezčasí, kdy je strašně těžké se něčeho "velkého" chopit a spustit kotvu. Tomu se chceme bránit a hledáme něco, "co platí". V takových chvílích duši obvykle prospívá víra v Boha - ale víme, jak to s ní u nás chodí.

Zatímco životní styl směřuje ke "smíchu a zapomnění", zároveň sílí i obranná reakce a varuje: Zapomenout je chyba. Absolutní čin jako ten Palachův, který nás tolik přesahuje, dnes funguje jako podmíněný reflex na všudypřítomné, pro řadu lidí až nesnesitelné "tady a teď".

V místech, kde se Jan Palach upálil, postavili za pár let čtyřproudou magistrálu. Dnes tudy jezdí sto tisíc aut denně. Ale podobné výzvy "zapomínejte, co bylo dřív" přece potkáváme pořád, dnes a denně. A nemusí jít jen o paměť míst. Kdo z nás ví o svých praprapředcích?

Skrze zapomínání, tvrdě nastolené záhy po jeho smrti, jsme se součástí příběhu Jana Palacha stali vlastně všichni. Nejsme hrdinové a už vůbec ne hrdinové Palachova formátu. Ale řekl bych, že mu v rámci svých možností rozumíme. Svým způsobem pro nás bylo "důležitější" to, co přišlo potom, co by ale bez Palacha nikdy nebylo - zkušenost zapomínání a, v lepším případě, také boj proti němu.

Výtečně o tom vypovídá třídílný film a televizní minisérie Hořící keř. České a slovenské hvězdy, které většina lidí zná spíš z komedií a lehčích seriálů, tu hrají jako o život. Píše se rok 1969 a Zlo, Odvaha, Věrnost, Zbabělost, Poklesky a Vášně se střídají na velkolepém orloji. Než zakokrhá kohout - a je konec, najednou jakoby nic nebylo, jen ušlápnutý provoz? Ale kde je pak smysl?

Takový život by byl k nevydržení, jak výmluvně potvrdila léta komunistické normalizace. Dnešní technologie zapomínání jsou sice v mnohém jiné (ale i vynalézavější), ale o nic méně škodlivé.

Na Hořící keř přišlo vloni do kin jen třináct tisíc lidí. (Na Babovřesky přes 650 tisíc, na další české trháky přes 200 tisíc). V televizní anketě o Největšího Čecha (rok 2005) skončil Jan Palach až na 45. místě, za Danielem Landou nebo Vladimírem Menšíkem. Není až tak třeba se nad tím vším pohoršovat, důležitější je to vědět a nezapomenout.

 

Právě se děje

před 25 minutami

Lesy ČR smějí kvůli kůrovci kácet v Boubínském pralese

Státní podnik Lesy České republiky dostal podle ekologického Hnutí Duha od CHKO Šumava výjimku pro kácení na většině území v jihočeské národní přírodní rezervaci Boubínský prales. Lesy ČR žádaly o výjimku kvůli kácení dřeva napadeného kůrovcem. Hnutí Duha s udělením výjimky nesouhlasí a jako účastník řízení se proti němu hodlá odvolat.

Zdroj: ČTK
Další zprávy