Komentář: Palachem se bráníme zapomnění, snad úspěšně

Jan Lipold Jan Lipold
16. 1. 2014 13:10
Ze života mizí skutečné horizonty, i proto roste poptávka po výročí Jana Palacha.
Dalo by se to schválit i jako zákon: Jan Palach se zasloužil o boj se zapomněním. (Tatiana Pauhofová a Patrik Děrgel ve filmu Hořící keř.)
Dalo by se to schválit i jako zákon: Jan Palach se zasloužil o boj se zapomněním. (Tatiana Pauhofová a Patrik Děrgel ve filmu Hořící keř.) | Foto: HBO

Protože jsem v různých redakcích strávil už víc než dvacet 16. lednů, snad se můžu dopustit srovnání: Zatímco dřív, v hlubokých 90. letech, bývala připomínka Jana Palacha spíš jakousi mediální formalitou, v poslední době se situace rapidně mění.

Kdysi dokonce rozhořčení čtenáři psali a volali: Jak to, že o tom nic nemáte? Je šestnáctého, Palachovo výročí! A novináři krčili rameny: No ano, my víme, ale co máme pořád psát? Vždyť je to každý rok stejné. Nic nového.

To se dnes nemůže stát. "Poptávka po Palachovi" zjevně stoupá. Ve veřejnosti i v médiích. Šestnáctý leden se nepřipomíná z povinnosti, ale ani v tom není cítit senzacechtivost nebo módní retro. Je to vedle 17. listopadu nejprožívanější, živé výročí našich soudobých dějin. To je na českou paměť, roztříštěnou a poškrábanou, co říct. Událostí, ke kterým by se národ hlásil slovem Ano, nemáme moc.

Palachovo výročí - dnes 45 let od sebeupálení a potažmo 25 let od Palachova týdne - má, zdá se, stále větší váhu. Proč? Při vysvětlování bychom se neobešli beze slov jako hrdinství, hodnoty, pravda. A řada lidí má prostě pocit, že minulost - časy, kdy jim bylo dvacet, třicet let - nesmí odplout do zapomnění. Přeje si vracet se ve vzpomínkách.

Důvody, proč se k Palachovi vztahujeme víc než dřív, ale zřejmě mají něco společného. Je to pocit ztráty horizontu, obava o souvislosti mezi historií a přítomností. Dojem, že žijeme v bezčasí, kdy je strašně těžké se něčeho "velkého" chopit a spustit kotvu. Tomu se chceme bránit a hledáme něco, "co platí". V takových chvílích duši obvykle prospívá víra v Boha - ale víme, jak to s ní u nás chodí.

Zatímco životní styl směřuje ke "smíchu a zapomnění", zároveň sílí i obranná reakce a varuje: Zapomenout je chyba. Absolutní čin jako ten Palachův, který nás tolik přesahuje, dnes funguje jako podmíněný reflex na všudypřítomné, pro řadu lidí až nesnesitelné "tady a teď".

V místech, kde se Jan Palach upálil, postavili za pár let čtyřproudou magistrálu. Dnes tudy jezdí sto tisíc aut denně. Ale podobné výzvy "zapomínejte, co bylo dřív" přece potkáváme pořád, dnes a denně. A nemusí jít jen o paměť míst. Kdo z nás ví o svých praprapředcích?

Skrze zapomínání, tvrdě nastolené záhy po jeho smrti, jsme se součástí příběhu Jana Palacha stali vlastně všichni. Nejsme hrdinové a už vůbec ne hrdinové Palachova formátu. Ale řekl bych, že mu v rámci svých možností rozumíme. Svým způsobem pro nás bylo "důležitější" to, co přišlo potom, co by ale bez Palacha nikdy nebylo - zkušenost zapomínání a, v lepším případě, také boj proti němu.

Výtečně o tom vypovídá třídílný film a televizní minisérie Hořící keř. České a slovenské hvězdy, které většina lidí zná spíš z komedií a lehčích seriálů, tu hrají jako o život. Píše se rok 1969 a Zlo, Odvaha, Věrnost, Zbabělost, Poklesky a Vášně se střídají na velkolepém orloji. Než zakokrhá kohout - a je konec, najednou jakoby nic nebylo, jen ušlápnutý provoz? Ale kde je pak smysl?

Takový život by byl k nevydržení, jak výmluvně potvrdila léta komunistické normalizace. Dnešní technologie zapomínání jsou sice v mnohém jiné (ale i vynalézavější), ale o nic méně škodlivé.

Na Hořící keř přišlo vloni do kin jen třináct tisíc lidí. (Na Babovřesky přes 650 tisíc, na další české trháky přes 200 tisíc). V televizní anketě o Největšího Čecha (rok 2005) skončil Jan Palach až na 45. místě, za Danielem Landou nebo Vladimírem Menšíkem. Není až tak třeba se nad tím vším pohoršovat, důležitější je to vědět a nezapomenout.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 5 hodinami

Ondra a Adamovská jsou mistry republiky v boulderingu

Olympionik Adam Ondra a Eliška Adamovská vyhráli mistrovství republiky v boulderingu. Oba favorizovaní sportovní lezci ve finále šampionátu ve Slaném pokořili jako jediní všechny čtyři cesty.

Za bývalým mistrem světa v boulderingu i v lezení na obtížnost Ondrou, který v Tokiu nenaplnil medailové ambice a v olympijském finále skončil šestý, skončil hlavní soupeř Martin Stráník. Ten měl "topy" tři. Bronz získal Štěpán Volf.

Adamovská, jež v červenci vyhrála v Brianconu závod Světového poháru v obtížnosti, dnes ve Slaném zvítězila před Michaelou Smetanovou a Markétou Janošovou.

Další zprávy