Komentář: Palachem se bráníme zapomnění, snad úspěšně

Jan Lipold Jan Lipold
16. 1. 2014 13:10
Ze života mizí skutečné horizonty, i proto roste poptávka po výročí Jana Palacha.
Dalo by se to schválit i jako zákon: Jan Palach se zasloužil o boj se zapomněním. (Tatiana Pauhofová a Patrik Děrgel ve filmu Hořící keř.)
Dalo by se to schválit i jako zákon: Jan Palach se zasloužil o boj se zapomněním. (Tatiana Pauhofová a Patrik Děrgel ve filmu Hořící keř.) | Foto: HBO

Protože jsem v různých redakcích strávil už víc než dvacet 16. lednů, snad se můžu dopustit srovnání: Zatímco dřív, v hlubokých 90. letech, bývala připomínka Jana Palacha spíš jakousi mediální formalitou, v poslední době se situace rapidně mění.

Kdysi dokonce rozhořčení čtenáři psali a volali: Jak to, že o tom nic nemáte? Je šestnáctého, Palachovo výročí! A novináři krčili rameny: No ano, my víme, ale co máme pořád psát? Vždyť je to každý rok stejné. Nic nového.

To se dnes nemůže stát. "Poptávka po Palachovi" zjevně stoupá. Ve veřejnosti i v médiích. Šestnáctý leden se nepřipomíná z povinnosti, ale ani v tom není cítit senzacechtivost nebo módní retro. Je to vedle 17. listopadu nejprožívanější, živé výročí našich soudobých dějin. To je na českou paměť, roztříštěnou a poškrábanou, co říct. Událostí, ke kterým by se národ hlásil slovem Ano, nemáme moc.

Palachovo výročí - dnes 45 let od sebeupálení a potažmo 25 let od Palachova týdne - má, zdá se, stále větší váhu. Proč? Při vysvětlování bychom se neobešli beze slov jako hrdinství, hodnoty, pravda. A řada lidí má prostě pocit, že minulost - časy, kdy jim bylo dvacet, třicet let - nesmí odplout do zapomnění. Přeje si vracet se ve vzpomínkách.

Důvody, proč se k Palachovi vztahujeme víc než dřív, ale zřejmě mají něco společného. Je to pocit ztráty horizontu, obava o souvislosti mezi historií a přítomností. Dojem, že žijeme v bezčasí, kdy je strašně těžké se něčeho "velkého" chopit a spustit kotvu. Tomu se chceme bránit a hledáme něco, "co platí". V takových chvílích duši obvykle prospívá víra v Boha - ale víme, jak to s ní u nás chodí.

Zatímco životní styl směřuje ke "smíchu a zapomnění", zároveň sílí i obranná reakce a varuje: Zapomenout je chyba. Absolutní čin jako ten Palachův, který nás tolik přesahuje, dnes funguje jako podmíněný reflex na všudypřítomné, pro řadu lidí až nesnesitelné "tady a teď".

V místech, kde se Jan Palach upálil, postavili za pár let čtyřproudou magistrálu. Dnes tudy jezdí sto tisíc aut denně. Ale podobné výzvy "zapomínejte, co bylo dřív" přece potkáváme pořád, dnes a denně. A nemusí jít jen o paměť míst. Kdo z nás ví o svých praprapředcích?

Skrze zapomínání, tvrdě nastolené záhy po jeho smrti, jsme se součástí příběhu Jana Palacha stali vlastně všichni. Nejsme hrdinové a už vůbec ne hrdinové Palachova formátu. Ale řekl bych, že mu v rámci svých možností rozumíme. Svým způsobem pro nás bylo "důležitější" to, co přišlo potom, co by ale bez Palacha nikdy nebylo - zkušenost zapomínání a, v lepším případě, také boj proti němu.

Výtečně o tom vypovídá třídílný film a televizní minisérie Hořící keř. České a slovenské hvězdy, které většina lidí zná spíš z komedií a lehčích seriálů, tu hrají jako o život. Píše se rok 1969 a Zlo, Odvaha, Věrnost, Zbabělost, Poklesky a Vášně se střídají na velkolepém orloji. Než zakokrhá kohout - a je konec, najednou jakoby nic nebylo, jen ušlápnutý provoz? Ale kde je pak smysl?

Takový život by byl k nevydržení, jak výmluvně potvrdila léta komunistické normalizace. Dnešní technologie zapomínání jsou sice v mnohém jiné (ale i vynalézavější), ale o nic méně škodlivé.

Na Hořící keř přišlo vloni do kin jen třináct tisíc lidí. (Na Babovřesky přes 650 tisíc, na další české trháky přes 200 tisíc). V televizní anketě o Největšího Čecha (rok 2005) skončil Jan Palach až na 45. místě, za Danielem Landou nebo Vladimírem Menšíkem. Není až tak třeba se nad tím vším pohoršovat, důležitější je to vědět a nezapomenout.

 

Právě se děje

před 20 minutami

Ukrajinská tajná služba prověřuje obchod s českými houfnicemi

Agenti ukrajinské tajné služby SBU za podpory zásahové jednotky provedli ve čtvrtek domovní prohlídky v kancelářích státního zbrojařského koncernu Ukroboronprom a jeho obchodní společnosti Ukrspecexport. Razie souvisí s nákupem vyřazených houfnic Dana československé výroby od české firmy Excalibur Army, uvedla na svém webu televize 112 s odvoláním na opozičního poslance Oleksije Hončarenka. Právě Hončarenko na transakci upozornil generální prokuraturu. ČTK se snaží získat vyjádření české firmy.

"Poslanecké upozornění ohledně možného spáchání úmyslných skutků ke škodě obranyschopnosti Ukrajiny představiteli ministerstva obrany a státní společnosti Ukrspecexport, a sice konkrétně uzavření kontraktu s českou společností Excalibur Army na dodání vyřazených samohybných houfnic ráže 152 milimetrů Dana, bylo prozkoumáno. Oznamujeme, že skutečnosti uvedené ve vašem poslaneckém upozornění jsou předmětem vyšetřování, které SBU v rámci trestního stíhání zahájila 17. listopadu," sdělila poslanci prokuratura. V případu prý může jít o vlastizradu.

Zdroj: ČTK
před 50 minutami

Uhelná komise chce ukončit využívání uhlí v roce 2038

Uhelná komise v pátek doporučila ukončit využívání uhlí v Česku v roce 2038. O věci bude finálně rozhodovat vláda. Informaci od několika zdrojů ČTK potvrdil Jiří Koželouh z Hnutí Duha, který je v komisi za asociaci ekologických organizací Zelený kruh. Komise pracovala se scénáři konce využívání uhlí v letech 2033, 2038 a 2043.

Podle zdrojů ČTK hlasovalo 15 členů komise pro rok 2038, dva byli proti a dva se zdrželi.

Celkem má komise 19 členů. Česká uhelná komise byla zřízena loni, je poradním orgánem vlády. Mezi členy jsou zástupci těžařů, akademici i ekologové. Mimo jiné mezi ně patří generální ředitel ČEZ Daniel Beneš, předseda Odborového svazu pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu Rostislav Palička nebo vedoucí energetické kampaně Greenpeace ČR Jan Rovenský. Vedou ji ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) s ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (ANO).

Zdroj: ČTK
Další zprávy