"Dobré médium musí mít charakter a musí mít odvahu riskovat a to je přesně to, co České televizi v roce 2013 chybí. Pokud si ČT nedobude zpět věrohodnost, pokud redaktoři nebudou současnému vedení důsledně vzdorovat, nemohou přispívat k tomu, aby politika byla věrohodnější," píše v komentáři pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.

Neuplyne snad týden, aby z České televize nepronikly na veřejnost zprávy, které její celkovou důvěryhodnost zpochybňují. A to se děje v době, kdy prožíváme jednu z nejnebezpečnějších politických krizí od listopadu 1989 a kdy by právě veřejnoprávní média měla situaci důkladně a do hloubky analyzovat. Tím by mohla alespoň částečně zabránit pohodlným manipulacím s veřejným míněním. Proč tomu tak je?

Petice a komise

Připomeňme si nejprve, co se po dvou protestních peticích zaměstnanců k Radě ČT vlastně stalo. Čtrnáct členů Rady ústy svého předsedy Milana Uhdeho oznámilo, že bude úkolovat ředitele Petra Dvořáka, aby prošetřil dvě věci: Jestli v redakci zpravodajství panuje strach, a teprve potom, jestli se v posledních měsících a zvláště kolem prezidentské volby někomu nadržovalo.

Pan Dvořák kvůli prošetření jmenoval 20. listopadu 2013 pětičlennou komisi, která měla stížnost prošetřit. Proti složení zástupci signatářů ČT protestovali, protože s nimi její obsazení nebylo konzultováno, ač se o tom na Radě hovořilo, a vzápětí dva členové komise odstoupili. Paní Daniela Drtinová a pan Adam Komers navrhli, aby komise byla doplněna o jimi navrhovaného amerického novináře Erika Besta, který léta žije v České republice. To ovšem vedoucí sekretariátu generálního ředitele Vít Kolář odmítl s tím, že by nezávislost komise byla narušena.

Na to Adam Komers reagoval dopisem panu Kolářovi, v kterém mimo jiné stojí: „Nezlob se za moji upřímnost, ale váš postup ve mně vzbuzuje stále intenzivnější pocit, že jde především o to, celou věc co nejvíc rozpliznout a zamlžit, a před tím bych tedy vážně varoval. Jsem přesvědčen o tom, že je bezpodmínečně nutné vyčistit stůl, říct jasně, co se ve zpravodajství televize veřejné služby nadále nesmí dít a jak případné sporné situace napříště řešit."

Z další korespondence mezi redaktory a předsedou Rady vyplývá, že signatáři petice se domnívají, že sestavení komise bylo svěřeno člověku, který mohl s velkou pravděpodobností k některým zásahům dát sám pokyn. Je samozřejmě absurdní, když členy komise si smí jmenovat jen jedna strana sporu a když se o to pokouší druhá strana, je obviněna z toho, že by byla porušena nestrannost a nezávislost.

Předseda Rady ČT Uhde vyjádřil pochybnosti nad tím, že se panu Dvořákovi podaří komisi doplnit. Doslova řekl: „Kdybych byl nezávislý odborník a byl bych o to požádán, nevstoupím tam ani za milion. Domnívám se, že ti lidé odcházejí proto, že zadání pro ně není přesvědčivé..." Komise do 8. prosince 2013 ještě nebyla doplněna ani se nesešla a vedení zpravodajství odmítá někoho navrhnout, protože komisi považuje za inkviziční panel. Údajně další členy má navrhnout sama Rada ČT.

Popsané jednání celý proces vyšetřování v České televizi silně delegitimizuje, zvláště za situace, kdy místopředsedkyně Rady ČT Dana Eklová a priori hovoří o tom, že „zpravodajství je objektivní a vyvážené". Výhrady z členů Rady, kromě předsedy, měl jen vysokoškolský učitel Radek Mezulánik. Toho zřejmě využilo vedení ČT a po Pavlíně Kvapilové, která se zastala v létě přeřazené Daniely Drtinové, vypovědělo i Angeliku Bazalovou a Gabrielu Gabrielovou, které se zastaly své šéfové paní Kvapilové: staly se všechny tři nadbytečné. Současně logicky Adam Komers rezignoval na funkci zástupce šéfredaktora Petra Mrzeny, protože způsob jeho vedení kritizoval.

Na situaci v ČT reagovali veřejně pak její redaktoři Michal Kubal v HN a František Lutonský v MFD, kteří se vedení zastali. Problém však nastal v okamžiku, kdy se zjistilo, že oba články byly zaslány z PR agentury Bison a Rose, konkrétně z adresy Jany Lutonské, manželky šéfeditora ČT24 Františka Lutonského. To samozřejmě vzbudilo podezření, že ČT za peníze koncesionářů využívá najatou PR agenturu k mediálnímu denunciování kritizujících zaměstnanců. A jak upozornily Lidovky.cz, existuje i vážné podezření, že v Událostech ČT protizákonně pracuje i se skrytou reklamou firem, o nichž reportáže pojednávaly, když vydávala za zákazníky lidi přímo napojené na firmy: Jablotron, Raiffeisen - stavební spořitelna a Seznam.cz.

Naposled jsme mohli slyšet, že ve zpravodajství ČT musela skončit jako moderátorka Alexandra Nosková, protože má vztah s hradním kancléřem Vratislavem Mynářem, na což ovšem upozornila jiná média. I tato zpráva je pro současný stav symptomatická: uvnitř ČT nejsou nastavená etická pravidla tak, aby paní Nosková byla nucena svůj vztah oznámit a ze zpravodajství, které je podezíráno z nadržování prezidentovi, sama odešla. Kdyby tam existovala jasná pravidla a ona by tak neučinila, musela by dostat okamžitou výpověď pro ztrátu důvěry.

Jako státní televize

Když se novináři zeptali bývalého redaktora BBC a současného spolupracovníka ČT v Londýně Ivana Kytky na to, jak by podobnou situaci řešila BBC, odpověděl:

„Ta situace je nesouměřitelná. Když si ale například vezmete skandál kolem Jimmyho Savila (moderátor BBC, který sexuálně zneužíval mladé dívky, pozn. red.), nejméně dvěma redaktorům se nelíbil postup editora publicistického pořadu Newsnight, který chtěl skandál odložit ad acta. Tak šli a poskytli informace konkurenční televizi, která je zveřejnila. Editor musel rezignovat, nakonec odešel generální ředitel i šéfredaktorka zpravodajství." Kdyby se něco podobného stalo v České televizi za současného vedení, je možné se důvodně domnívat, že oba redaktoři, kteří poskytli informace konkurenční televizi, by byli vyhozeni a vedení by zůstalo.

Důvod, proč tomu tak je, je ale evidentní: protože Česká televize není veřejnoprávní, my jsme jen přemalovali název, ale vnitřní struktura zůstala stejná jako v dobách, kdy ČT byla státní televizí.

Rada ČT není radou, která by měla bránit podnik před vlivem politiků a byznysmenů. Volí ji Parlament a politické strany si tam odkládají své sympatizanty či bývalé politiky.

V sousedním Německu (od kterého jsme zákon nedůsledně opsali) je to například tak, že organizace, které posílají své zástupce do rad, vyjmenovává zákon. V radách zasedají zástupci relevantních politických stran, odborů, církví, univerzit, dětských a sportovních organizací, jako je Sokol či Junák, a neziskových organizací, jako jsou u nás například Člověk v tísni, Český Červený kříž, Otevřená dlaň atd., kteří jsou navíc mediálními odborníky, většinou profesory na univerzitách, takže prostor pro manipulace se minimalizuje.

Parlament členy schvaluje jen formálně (kontroluje jejich trestní rejstřík atd.), nejsou placeni a nesuplují ředitele; dbají jen na to, aby příslušné médium dodržovalo zákon o veřejné službě (například jestli obsluhují všechny minoritní skupiny obyvatelstva, jako jsou u nás Romové či Vietnamci) a scházejí se většinou třikrát do roka.

Za druhé, ředitel je radou neodvolatelný, odvolat ho po dobu mandátu může jedině soud, pokud se dopustí trestného činu.

Za třetí, ředitelská a šéfredaktorská struktura jsou přísně od sebe odděleny. Ředitelé nejsou nadřízenými šéfredaktorů, nemohou jim nic přikazovat a zodpovídají za dodržování zákona, za finance a chrání stanici před vnějšími vlivy (což jim ukládá vnitřní kodex). Šéfredaktoři mají bezvýhradnou odpovědnost za personální obsazení redakcí a obsah vysílaných příspěvků.

Za čtvrté, součástí vnitřních pravidel je kromě etického kodexu i tzv. redaktorský a dramaturgický kodex, který kromě jiného předjímá i způsob řešení krizí, které by mohly nastat.

Na každých deset redaktorů či samostatnou redakční jednotku je jeden mluvčí, mluvčí tvoří plénum, které v případě nějakého problému zasedá a volí si ze svého středu tři představitele, kteří jsou spolu s vedením odborů partnery generálního ředitele a jeho zástupců při řešení situace. Ti pak mají předepsanou lhůtu, v které se musí domluvit na způsobu řešení.

Pokud k žádnému závěru nedojdou, zvolí si každá ze zúčastněných stran jednoho vyjednavače a ti se shodnou na jedné osobě zvenčí, která působí ve sporu jako mediátor či smírčí soudce. Jsou to většinou emeritní advokáti, penzionovaní tiskoví soudci či staří redaktoři a ti by se pak měli na nějakém řešení domluvit většinou během tří týdnů. Závěr je závazný pro všechny, včetně generálního ředitele. Pokud se tak nestane, jde věc k řádnému soudu.

Český problém

Samozřejmě že ani navrhovaný model by v našich poměrech, kde jsme zvyklí všechna pravidla neustále obcházet, situaci hned nezlepšil, ale mohl by vytvořit podmínky, které by redaktorům snáze dovolily prosazovat své názory a podílet se výrazněji na výsledném vysílání a cítit za jeho stav odpovědnost. Asi by to mohlo pomoci i tomu, že by se média zbavila přesvědčení, že všechno, co zajímá masu, je relevantní, protože jak známo, většina se většinou mýlí.

Český problém je ale poznamenán i tím, že politický provoz je řízen lidmi, kterým tato situace vyhovuje. Snad jen proto je možné, že u nás máme neodpovědného prezidenta, vládu v demisi, jejíž mandát se neúměrně protahuje a která činí zásadní rozhodnutí, dva policejní prezidenty atd. atd. A v takovém prostředí je nedůvěryhodná a vnitřně rozháraná televize důležitým spoluhráčem, protože vše ještě více zamlžuje a poskytuje politikům, na které je kvůli jejich pochybným krokům upozorňováno, snadné výmluvy typu: Média jsou hnůj, nevěřte jim.

Nedávno odstoupivší šéfredaktor newsmagazínu Der Spiegel a známý investigativní novinář Georg Mascolo, který mimochodem odešel na čas jako hostující učitel žurnalistiky na Harvardovu univerzitu, to řekl jasně: „Média jsou pod tlakem. Jejich tvůrci ale nesmějí naříkat. Naopak si musí umět vydobýt zpět věrohodnost vášnivým rešeršováním, tvrdohlavostí, odstupem od politiků a provokováním. Musíme být odvážní a ne hodní! Jen tak zůstane žurnalistika vysněným a uznávaným povoláním."

Item: Dobré médium musí mít charakter a musí mít odvahu riskovat, a to je přesně to, co České televizi v roce 2013 chybí. Pokud si ČT nedobude zpět věrohodnost, pokud redaktoři nebudou současnému vedení důsledně vzdorovat, nemohou přispívat k tomu, aby politika byla věrohodnější. Naopak budou podporovat už beztak silně zapáchající marasmus. Nebo jak by řekli Hrabalovi šogři: budou upíjet mrtvému ucho.