17. listopad 2013: Demokracii bereme jako totalitu

Martin Fendrych Martin Fendrych
15. 11. 2013 7:00
Komentář: Od listopadu 1989 uteklo 24 let. Hodně lidí cítí zklamání z demokracie.
Václav Havel a Dalajláma na letošním Fóru 2000.
Václav Havel a Dalajláma na letošním Fóru 2000. | Foto: Ondřej Besperát

V neděli uteče 24 let od 17. listopadu 1989. Totalita je pasé, ani pamětníci už na ni příliš nevzpomínají. Prostě jsme se vykašlali na minulý režim a žijeme v úplně nových poměrech a nových měřítkách.

Žijeme v jiném světě. Naše děti často studují a pracují venku, na Západě, lidi štve, že jim zkrachovala cestovka, která je dopravila do Egypta. Další nemohou v pětadvaceti či v padesáti sehnat práci. Ty dva světy, před rokem 1989 a na konci roku 2013, takřka nejde srovnat.

Banální zjištění: kvete konzum, kult spotřeby. Závislost na majetku je vyšší než před čtvrt stoletím. Více se posuzujeme podle peněz. Touha mít hodně mnohdy vystřídala touhu po svobodě, když už tu svobodu „máme". Samo sebou mluvím o svobodě vnější, režimní, o svobodě politické, nikoli o svobodě vnitřní, kterou si lidé mohli uchovat a někteří uchovali i za komunistické totality.

Svoboda se nám stala denním chlebem, samozřejmostí - krásný čas, o tom se nám před třiceti lety opravdu ani nesnilo. Avšak svobodnému systému se nevyhýbají maléry, krachy, katastrofy. Tomu se 24 roků denně učíme. Ano, sehnat práci je mnohdy fuška, zažívá to poměrně dost lidí, ale zdaleka na tom nejsme tak špatně jako třeba ve Španělsku. Jenom „nebýt jako Španělsko" nebereme vážně; vážně se u nás bere, že „nejsme jako Švýcarsko".

Foto: Ludvík Hradilek

Zklamaní a rozčarovaní

Po čtyřiadvaceti letech je pro nás „šokující", že svoboda vyžaduje angažmá, musíme se o ni starat, něco stojí, nedá se jen konzumovat, pojídat a popíjet, nedá se dokonce ani koupit. Svoboda není, jak se mnozí mylně domnívají, něco, co je a zůstane. O svobodu pro druhé i pro sebe musíš usilovat, jinak ti snadno proteče mezi prsty, někdo ti tu levnou, nepěstovanou svobodu tiše odcizí.

Kam jsme se posunuli, zasunuli? Jsme v přechodu, žijeme v přechodném období. Zažíváme rozčarování z demokracie, velká masa lidí zažívá zklamání z parlamentní demokracie. Otrávení jsou proto, že demokracii brali úplně stejně nebo hodně podobně jako totalitu - danost, která je mimo ně, do které jaksi spadli a nedá se s ní nic dělat. Minulý režim rozhodoval za nás, automaticky se tedy čeká, že i demokracie bude rozhodovat za nás. Udělá se za nás. Vybuduje se za nás. Za totáče to většina „nechala na nich" a po roce 1989 se to nijak výrazně nezměnilo. Zase to široké masy nechávají na nich - a nadávají „na ně".

Pořád ještě neumíme žít v demokracii.

Když převládlo zklamání z parlamentní demokracie (což je ve skutečnosti něco jako zklamání malíře, že na plátno naplácal patlaninu a teď se na ni nechce dívat), lid začal bujně experimentovat. Jeden experiment už máme chválabohu za sebou - Věci veřejné. Jenomže jsme těžce vzdělavatelní, málo ochotní myslet, a tak hned rozjíždíme další; masám se prostě zdá, že demokracie selhala.

Jedno platí nepohnutelně: princip, že to někdo udělá za nás. Vít Bárta vyžene dinosaury, Petr Nečas očistí posttopolánkovskou ODS (a Mirek Topolánek očistí postklausovskou, kmotrovskou ODS), Andrej Babiš udělá ze státu Agrofert a všichni budeme miliardáři, aniž bychom hnuli prstem, Okamura nám zařídí, že „budeme o všem rozhodovat sami", ale my přitom o ničem rozhodovat netoužíme. To je mimochodem zásadní poznatek z doby konzumní: vytrácí se, vymírá umění rozhodovat.

Nepříjemná pravda: selháváme my

Zkušenost posledních 24 let? Neselhávají jenom politici, selháváme především my. Jsme líní, neochotní pěstovat náš veřejný prostor. Tohle je v Nizozemsku, v Belgii, v Norsku či Švédsku o dost jinak.

Politický systém dostal transfuzi. Padl symbol porevoluční doby - ODS. Pravičáci pláčou, rvou si vlasy (popel si však na hlavu zatím nesypou), ale krach občanských demokratů je zdravý proces, nesmírně potřebný. Přesně to se mělo stát, i když to trvalo zbytečně, nezdravě dlouho. Po pádu ODS však máme dobrou naději: příště to snad půjde rychleji, politici dostali tvrdou lekci.

Podobný případ je rozklížená, rozpadající se ČSSD. Strana prolezlá kmotrovskými vlivy, v níž slušného politika musíš hledat s hodně silnou lupou. To, co představovala ODS ve vládě, to představuje ČSSD v krajích. Soud s Davidem Rathem nabízí ošklivý striptýz oranžové partaje.

Když zklamaly gruntovní strany, základy polistopadové demokracie, lidé sáhli po něčem novém. Je to přirozené. Třeba po „silných osobnostech". Vzhlížení k mocným je česká slabina. Přitom to, že lidé v klidu vloží důvěru do rukou nedůvěryhodných (Václav Klaus, Miloš Zeman), to je důkaz nejistoty, neochoty sám se snažit, sám kontrolovat svého politika, přemýšlet. V roce 1989 se říkalo: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď." Dnes je to jinak: „Kdo, když ne On, kdy, když ne teď." A běda, když zoufalcům, kteří levně investovali svou důvěru, začnete jejich ikonu kritizovat. To hned povýšíte na nepřítele národa.

Zpochybněny byly české „klasické demokratické strany". Mezi takové klidně počítáme nejen lidovce a ČSSD, ale i porevoluční ODS, ba dokonce i pár let starou TOP 09... Legrační; co je na nich proboha tradičního? Procházíme údobím pohybu, pohnutí - novostran a hnutí (po VV nově nastoupilo ANO a Úsvit, obě ta uskupení neoddělitelně spojená se jmény vlastníků Andreje Babiše a Tomia Okamury).

Úsměv prezidenta Zemana během demise Jiřího Rusnoka. 13. srpna 2013.
Úsměv prezidenta Zemana během demise Jiřího Rusnoka. 13. srpna 2013. | Foto: Reuters

Dokončujeme období Svaté Trojice

A pomalu dokončujeme údobí Svaté Trojice (Václav Havel - ten se stal veřejným guru ironií osudu, masy se s ním ztotožnily jen nakrátko a jaksi omylem, Václav Klaus - to už byl český ideál, lid toužil být taky tak nadnesený a arogantní a suverénní, a nyní Miloš Zeman - jakýsi lidový skanzen, vzpomínka na pradávnou minulost a zároveň pomsta všemu a všem). Zároveň přichází něco jiného, už ne tolik ideologie, ale „pragma" v podobě Babiše a Okamury.

Všecky ty změny jsou nutné a dobré. Stejně jako byla nutná a dobrá změna v roce 1989. Když se strany mění v mafie, nebo se aspoň s mafiemi spojují, voliči logicky hledají jinde. Učíme se, musíme se ještě mnohokrát spálit, než pochopíme, že pro českou duši není jiná alternativa než parlamentní demokracie a že ji budou tvořit lidé stejně chybní a špatní, jako jsme my.

Foto: Ludvík Hradilek

Malá vsuvka o roli médií po roce 1989. Česká média jsou sice povrchní, nehluboká, ale stejně jsou (dnes spolu s několika nevládními organizacemi) prakticky jediná, která poměrně nekompromisně popisují, co se v zemi děje. Pro další vývoj Česka bude naprosto klíčové, zda média nenastoupí taky „cestu ODS", tedy cestu, kdy jim budou velet majitelé, kmotři, kdovíkdo. Pokud se tomu ubráníme, vyhlídky jistě nebudou nijak temné a beznadějné.

Média (mluvím o seriózních tiskovinách, webech, rádiích a televizích) jistě nejsou v pořádku, nejsou bez viny, bez bočních vlivů, nejsou dokonalá, ale přece svou roli plní. Nastavují zrcadlo, zhusta pracují za policii, za politiky, za kontrolory, za státní zástupce. Případů opačných, kdy dělají pro lotry, najdeme mnohem méně.

Strkat jim čumáky do jejich louží

Minulá totalita nám dnes nehrozí. Není to naše zásluha. Jisté formy totality (reklamní, nákupní, spotřební) otrocky přijímáme, doslova je hltáme. Dlouhodobě zažíváme „návrat komunistů", kteří se ovšem ve skutečnosti nikam nevracejí, protože nikam neodešli. Od první republiky jsou tu s námi jako nějaká kulhavka či slintavka. Těší se slušné podpoře voličů, ale ne a ne se prodrat do vlády. Češi tedy přece jen nějakou společenskou paměť mají, přece jen nejsou tak bláhoví, aby rudé příliš posilovali.

Tomio Okamura. Na svém jméně a tváři staví kampaň celé strany.
Tomio Okamura. Na svém jméně a tváři staví kampaň celé strany. | Foto: Vojtěch Marek

Jako výtečný lék na naši naivitu funguje prezident Miloš Zeman. Lidé ochotně zapomněli, jaký byl politik, jak se spojil s Václavem Klausem, co to přineslo. Po deseti letech mimo politiku vzbudil obří naděje, 2 717 405 voličů do něj investovalo svoji důvěru. A on ji destruuje. Ukazuje se, že dokonce ani Miloš Zeman to za nás neudělá, že je v něm stejný díl škodné jako v každém z nás. Ani nový prezident není všemohoucí, omnipotentní, svatý.

Změna v roce 1989 byla skvělá, zázračná. Žijeme ve svobodě. Stát funguje, pravda, dosti mizerně. Ale neschopnost a trapnost politiků má jednu výhodu - občané si pomalu začínají uvědomovat, že věci veřejné nemohou nechat jen na nich. Že politika skutečně není jen akt vykonaný jednou za čtyři nebo jednou za dva roky, ale něco víc. Ne nadávat, ne nenávidět, ale brát věci do rukou - strkat politikům čumáky do louží, které po nich zůstávají.

 

Právě se děje

před 52 minutami

Havlíček: Restauratéři nebudou muset kontrolovat u hostů doklady o testech

Restauratéři nebudou muset podle ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka (za ANO) kontrolovat, zda jsou hosté testovaní, očkovaní nebo prodělali nemoc covid-19. Zodpovědnost bude na zákaznících, doklad budou muset předložit případné kontrole. Na zahrádkách stravovacích provozů bude možné využívat wi-fi. Havlíček to v pátek řekl na tiskové konferenci po mimořádném jednání vlády.

Venkovní prostory gastronomických podniků se mohou opětovně otevřít od pondělí. Podle Havlíčka zůstává podmínka, že na ně budou mít přístup jen lidé, kteří mají negativní test na koronavirus, podstoupili očkování nebo v posledních 90 dnech prodělali nemoc covid-19. Po dohodě s profesními svazy vláda podle Havlíčka opatření upravila tak, že povinnost kontroly nebudou mít provozovatelé, provádět ji budou hygienici či policie, řekl.

Zdroj: ČTK
Další zprávy