Staří Egypťané ukládali přímo do pohřebních komor mnoho předmětů, které měly provázet mrtvého do záhrobí. Proč však rituálně uchovávali v separátní místnosti i obyčejné předměty a materiály, které používali při mumifikaci?

Vše, co se nějakým způsobem dotklo těla zesnulého nebo alespoň bylo spojeno s procesem jeho balzamování, který mohl trvat až 70 dní, pokládali staří Egypťané za rituálně nečisté nebo naopak mumifikací posvěcené. Z toho pravděpodobně vyvodili, že není možno tyto věci jen tak vyhodit. V případech, kdy to bylo možné, pak veškerý materiál použitý při mumifikaci pohřbili spolu se zesnulým do speciální šachty nebo soustavy komor, které se u šachtových hrobek takzvané Pozdní doby typicky nacházejí u jihozápadního rohu hrobky.

Takové místo pak nazýváme mumifikační nebo balzamovací depozit, ve kterém bylo vše rituálně uloženo a uzavřeno. Existuje ale i velmi pragmatické vysvětlení. Takoví bohatí lidé, jakými jistě byli majitelé šachtových hrobek v Abúsíru, byli to ministři nebo generálové, si prostě zaplatili pohřeb all inclusive, a tak spolu s nimi pohřbili úplně všechno, co bylo při mumifikaci použito. Tím by se vysvětlovalo, proč některé pohřby takové depozity mají a jiné ne. Dost pravděpodobně bude pravda obojí, protože staří Egypťané vždy kombinovali praktickou stránku s tou symbolickou.

Kdy k ukládání nádob a následnému zapečetění docházelo? Po dokončení mumifikace?

Uložení depozitu určitě bylo nějakým způsobem spojeno s pohřebním rituálem. Mohlo to být například ve stejný den, kdy byl i sám majitel hrobky a depozitu uložen do pohřební komory. V případě tohoto nově objeveného depozitu jsme v něm uložené mumifikační nádoby postupně odkrývali kolem čtyř stěn šachty v jednotlivých vrstvách. Takových vrstev bylo nakonec čtrnáct a šly spirálovitě kolem všech stěn.

Podle umístění a polohy nádob jsme mohli poznávat, jakým způsobem Egypťané nádoby v šachtě do písku ukládali. Bylo jednoduché si představit, kde třeba ten člověk reálně stál a co přesně dělal. Mohli jsme tak zpětně rekonstruovat celý příběh ukládání tohoto depozitu. Bylo to, jako kdybychom tam ještě viděli stopy starých Egypťanů.

Co je tak unikátního na depozitu z poloviny 6. století před Kristem, který jste nyní v Abúsíru odkryli?

Je to depozit zatím unikátního rozsahu. Velmi neobvyklé je zejména množství nalezených nádob, do kterých Egypťané zbytky po mumifikaci ukládali. Po pár týdnech výzkumu jsme čekali, že žádné další už prostě nemůžeme objevit, ale každý další den jich bylo naopak víc a víc. Konečný počet přesáhl 370. Přesné číslo je těžké určit, protože některé nádoby byly nalezeny zcela rozbité. Osobně si myslím, že jich původně mohlo být až k 390.

Přitom průměrný mumifikační depozit u hrobky tohoto typu mohl obsahovat kolem 70 nádob. Neobvyklý je ale i rozměr šachty, která má 5 x 5 metrů a sahá až do patnáctimetrové hloubky. Obvykle byly tyto šachty mnohem užší a na jejich dně mohla být spíše komora nebo několik malých komor, ale ne takto velký jednolitý prostor. Poměrně unikátní je ovšem také nález čtyř kanop, tedy nádob na uložení vnitřností mrtvého, přímo v mumifikačním depozitu. 

Neměly by kanopy být uložené spíše v pohřební komoře?

Ano, přesně tak to je a nás to samozřejmě zarazilo. Hned v první vrstvě, kterou jsme odkryli, jsme objevili asi sedm zásobnic a vedle nich ležely čtyři kanopy s textem a uvedeným jménem majitele. Všichni jsme se zaradovali, protože kanopa je zajímavý nález, text je ještě lepší nález a jméno majitele je na začátku výzkumu úplně ten nejlepší nález. Ale hned vzápětí nám došlo, že ty kanopy tam vlastně vůbec nemají být. Navíc jsou prázdné, nepoužité, čisté, takže jsme pak trávili poměrně dlouhou dobu přemýšlením a hledáním interpretace, proč tam ty kanopy vlastně jsou.

Pravdu ukáže motyka

K jakému závěru jste došli?

Zdá se, že Egypťané mohli při mumifikačním obřadu používat i jakési nepravé kanopy, které byly umístěny kolem stolu, na němž se člověk balzamoval, nebo v rozích místnosti. Byly by to čistě symbolické kanopy zastupující čtyři ochranné bohy, kteří měli ochraňovat tělo zesnulého během mumifikace. Nebo mohly být použity pouze k uchování natronu potřebného k nabalzamování vnitřností, které po uložení do pravých kanop následovaly zesnulého do pohřební komory.

Pokud by se ty "nepravé" kanopy skutečně používaly jen během balzamování, pak by opravdu patřily do mumifikačního depozitu. To jsou zatím nejlepší interpretace, jaké máme, ale nevíme, zda jsou definitivní. Vše bude potvrzeno, až jednou otevřeme pohřební komoru. Až pak se ukáže, jestli tam nějaké další, použité kanopy jsou nebo ne. Jak s oblibou říkají předáci našich egyptských dělníků: Pravdu ukáže až motyka.

Co zatím víte o majiteli hrobky?

Majitelem hrobky, kterou zatím označujeme jako AW6, k níž nalezený depozit patří, byl jistý Wahibre-meri-Neit. Z historických pramenů poloviny 6. století před Kristem je však známo několik osob tohoto jména a zatím se nám nepodařilo zjistit, který z nich to je. Můžeme ale říci, že se velice pravděpodobně jednalo o člověka z té úplně nejvyšší vrstvy společnosti. Patrně to byl velmi vysoký hodnostář, stejně jako další "obyvatelé" tohoto pohřebiště. Mohl to být generál, vezír, ministr a podobně.

Jak je možné, že se větší depozity neodkryly třeba u královských hrobek?

To je opravdu velmi zajímavé. Sajsko-perské pohřebiště v Abúsíru ale vzniklo v poměrně turbulentní době, kdy Egypt dobývají Peršané. Je to doba krize. Začíná se měnit společnost i náboženství. A to všechno se odráží i na hrobkách, na jejich podobě, výzdobě a třeba i na tom, že začínají vznikat takovéto obří mumifikační depozity.

Čili se dá vypozorovat, že Egypťané v dobách krize více investovali do pohřebnictví?

Je možné, že právě v této době se ti Egypťané, kteří si to mohli dovolit, ve svém posmrtném životě snažili obklopit veškerými možnými prostředky, texty, rituálními předměty nebo amulety, které by jim mohly umožnit existovat v zásvětí. A možná právě proto, že žili v době společenské krize, kdy Egypt začíná být dobýván cizí mocností, cítili větší potřebu se pro zásvětní život opravdu pojistit. Nejen tím, že si například zaplatí zádušního kněze, který jim bude denně obětovat nebo za ně vykonávat nějaké obřady, ale že si to prostě všechno, co potřebují, lidově řečeno, doslova vezmou s sebou do hrobu.

Celý článek

Ve starověkém Egyptě existovala řada teologických škol, pozorujete jako religionista nějaká náboženská specifika majitelů hrobek v Abúsíru?

Z dosavadních nálezů, především textů, vyplývá, že pokud vůbec můžeme mluvit o nějaké abúsírské teologii, byla trochu více zaměřená na solární symboliku, sluneční aspekt vzkříšení, něco, čemu se v egyptologii říká imitatio solis, tedy následování nebo nápodoba slunce.

Už v době takzvaných Slunečních králů (asi 2435-2306 před Kristem, pozn. red.) se v oblasti Abúsíru nacházely nejen jejich pyramidy, ale také minimálně dva sluneční chrámy, které oslavovaly a možná i rituálně a magicky zajištovaly cyklické znovuzrození slunečního boha Rea. Tyto sluneční chrámy tak udržování chodu přírody a řádu světa spojovaly s nerozlučnou vazbou mezi panovníkem a slunečním bohem, kdy si vzájemně pomáhají v nekonečném koloběhu života a vzkříšení.

Zesnulý král doufal, že po smrti bude napodobovat to, co se děje každý den se slunečním bohem, takže s ním vystoupá na oblohu, ale nikdy nezemře, protože ačkoli někdy zapadne za obzor, další ráno se zase slavně objeví na východním obzoru. A to je právě myšlenka, se kterou se v různých podobách setkáváme i v šachtových hrobkách 6. století. Jejich texty velmi akcentují myšlenku vzkříšení zesnulého společně se sluncem. V pohřební komoře kněze Iufay se dokonce nacházejí i texty, které jej přímo ztotožňují se slunečním bohem, což je na první pohled poměrně zvláštní. Sluneční akcent je tam opravdu silný.

Není to ale spíše záležitost duše? Proč Egypťané kladli tak velký důraz na zaopatření fyzického těla po smrti?

Egypťané pro mumii používali slovo sah, což překládáme jako vznešené tělo. Úprava těla zesnulého v mumii byla nebo měla být procesem přeměny těla pomíjivého v tělo takříkajíc věčné. Staří Egypťané totiž věřili, že člověk potřebuje své fyzické tělo i po smrti, a právě proto vymysleli celý proces balzamování, jehož cílem bylo připravit tělo na věčnost. Snažili se vytvořit tělesnou schránku člověka, která ideálně vydrží navěky a bude co nejvíce připomínat původní podobu zemřelého, protože je to stále jeho tělo, které potřebuje i po smrti. Samozřejmě pokud na to tedy měl prostředky.

Ale někdy to šlo i bez prostředků, protože egyptské přírodní podmínky byly natolik specifické, že i v případě, že bylo tělo pohřbeno do země bez rakve a hrobky, působením přírodních vlivů, soli a tepla se někdy vysušilo. To nazýváme přirozenou mumifikací.

Návod na mumii

Takřka světovou senzací byl český objev "návodu na mumii" v hrobce generála Menechibnekona. Podařilo se vám zrekonstruovat celý proces mumifikace?

Byl to i pro nás šokující a senzační objev. Jednalo se o mumifikační depozit nalezený vedle hrobky generála Menechibnekona, což je přibližně 100 metrů od nově nalezeného depozitu hrobky AW6. V něm se podařilo odkrýt zhruba 300 keramických zásobnic a dalších menších nádob, z nichž některé na sobě nesly texty nebo přípisky o tom, jakou substanci daná nádoba obsahuje a kdy v průběhu mumifikace se má použít.

Díky těmto textům jsme schopni z velké části rekonstruovat téměř celý proces balzamovacího obřadu. Přípisky ale začínají až zhruba od 20. dne. Nejspíš proto, že kněz, který balzamování prováděl, na začátku věděl velmi dobře, jak postupovat nebo co použít. Ale teprve podle velikosti, váhy a stavu těla zemřelého se muselo pečlivě vypočítat, kdy začnou a jak budou probíhat další části balzamovacího obřadu, a to bylo potřeba zapsat a připravit další postup. Egypťané přistupovali k mumifikaci velice systematicky.

Věříte, že pohřební komoru hrobky AW6 odkryjete ještě letos?

Doufáme v to. Musíme odkrýt malou přístupovou a z velké části také velkou hlavní šachtu, která má rozměry zhruba 14 x 14 metrů. Poté uvidíme, co je na jejím dně, jestli tam je pohřební komora, v jakém je stavu a co se v ní nachází, jestli je vykradená, nebo nikoliv, jestli obsahuje texty a podobně. Doufáme, že se nám hrobku podaří odkrýt, zdokumentovat a zachránit ji pro budoucí generace. Ale kdy to bude, to záleží na spoustě okolností od možností budoucího financování našich výzkumů přes atmosférické jevy až po naprosto nečekané události, jako je třeba pandemie.

Dá se z objevu nevykradeného depozitu usuzovat, že bude nevykradená i pohřební komora?

Zatím si myslíme si, že bohužel pravděpodobně vykradená bude. Dá se to odhadnout z několika znaků. Nadzemní část hrobky je úplně zničená a vápencové bloky, z nichž byla postavená, byly odneseny pryč. Takže lupiči o této hrobce dobře věděli. Ale i díky tomu, že na povrchu rozbíjeli vápencové bloky, tak si přikryli vchod do mumifikačního depozitu, a tudíž se pak k němu nedostali. Anebo pro ně nebyl zajímavý. Pokud se nestalo něco lupičům v průběhu vykrádání hrobky, tak pohřební komora bude pravděpodobně vykradená. Částečně na to ukazuje i fakt, že v hlavní šachtě je jiný typ písku, než byl v šachtě s depozitem.

Ale člověk nikdy dopředu přesně neví. V případě úžasné Iufaovy hrobky, která byla nalezena nevyloupená, také vše nasvědčovalo tomu, že je vykradená. Dávní lupiči se totiž z nějakého důvodu ve svém snažení zastavili jeden metr nad pohřební komorou. Možné je opravdu všechno. A navíc, i možné vykradení nic nemění na tom, že v pohřební komoře může být množství skvělých nálezů, které zloděje nezajímají a pro nás mají násobně větší cenu než malé plíšky zlata. Například důležité historické dokumenty nebo náboženské texty a potvrzení totožnosti majitele hrobky.

Je šance tyto památky v budoucnu zpřístupnit veřejnosti?

Takový je plán egyptské Památkové správy a Ministerstva pro turismus a památky, ale zatím je to ve výhledu do budoucnosti. Nejlépe je na to uzpůsobena Iufaova hrobka, která už má v přístupové šachtě i schodiště, takže se poměrně pohodlně dá vstoupit do pohřební komory, pokud je tedy tato hrobka Památkovou správou otevřena. Na konci výzkumu se totiž všechny archeologické struktury zavřou, zamknou, zapečetí, zazdí a zasypou. Všechno musí být pod co největší možnou ochranou.

Má lokalita v Abúsíru potenciál přinést další převratné objevy?

My s kolegy nejen doufáme, ale také tušíme, že by těch překvapení mohlo být ještě dost, protože abúsírské pohřebiště je poměrně veliké a zdaleka ne všechno tam bylo prozkoumáno. 

Abúsírské šachtové pohřebiště ze sajsko - perské doby

Skupina šachtových hrobek, určených pro vysoké hodnostáře královského dvora, zde vznikla na samém konci egyptské 26. dynastie, někdy před rokem 530 př. Kr. Důvody pro volbu tohoto místa byly zřejmě jak náboženské (souvislost s kultovními místy v okolí i s dávnými pohřby faraonů 5. dynastie), tak technické (měkké podloží a výrazná terénní poloha). Hlavní součástí tohoto typu hrobek je velká šachta, měřící až 14 x 14 metrů a sahající do hloubky až 30 metrů. Na jejím dně je pak uložena vlastní pohřební komora, postavená obvykle z vápencových bloků a téměř zcela vyplněná masivním kamenným sarkofágem, často dvojitým.

Vnější sarkofág bývá tvořen dvěma obrovskými bloky vápence, vnitřní ve tvaru ležící mumie je obvykle vytesán z čediče nebo metadroby. Stěny pohřební komory a často i obou sarkofágů jsou zdobeny texty a scénami s nábožensko-magickým obsahem, které měly zemřelému usnadnit přechod do zásvětí a umožnit mu tam věčnou blaženou existenci. Nadzemní část šachtových hrobek tvořila obvykle masivní obvodová zeď na ploše přibližně 20 x 20 metrů. Výška této zdi dosahovala ke třem metrům. Vnitřní prostor nadzemní části byl zřejmě ještě dále členěn na otevřené dvory a zastropené kaple a sklady, ale u žádné z těchto hrobek se nedochoval.

Hrobky se připravovaly ještě za života toho, komu byly určeny. Přístup do pohřební komory až do okamžiku pohřbu zajišťovala úzká šachta (asi 1 x 1 metr) přiléhající k vnější straně ohrazení, z jejíhož dna vedla chodba přímo do pohřební komory. Po pohřbu byla i tato přístupová cesta zasypána a zazděna. Výstavbu těchto specifických hrobek v Abúsíru a zřejmě i v celé zemi ukončilo dobytí Egypta Peršany v roce 525 př. Kr. Již hotové a připravené hrobky však mohly k pohřbení svých majitelů sloužit ještě o 20–30 let později. (Autor textu: Ladislav Bareš)