Praha – Elvíra se tehdy chystala na začátek školního roku, když se na obzoru nad Stalingradem rozzářila obloha. "Byla červenočerná, v noci i ve dne. A zůstala tak osvětlená až do konce září," vypráví.
Elvíře Ptákové, tehdy ještě Filipičové, bylo devět let. Bydlela se svojí babičkou ve vsi Sokolovka vzdálené pár desítek kilometrů od Stalingradu, který byl strategickým bodem v přístupu na Kavkaz a jeho ropným polím.
Světlo, jež Elvíra pozorovala na obloze, byly plameny z hořícího předměstí, které německá 6. armáda pod vedením generálplukovníka Friedricha Pauluse na konci srpna 1942 zasypala pumami z děl, tanků a bombardérů. Během několika dní proměnily město v trosky.
Pro Hitlera bylo dobytí Stalingradu prestižní záležitostí. Nepotřeboval se strategického města zmocnit. Stačilo, kdyby jej obklíčil. On chtěl ale město pojmenované po svém soupeři pokořit.
Po počátečním úspěchu však nacisté narazili na silný odpor. Museli dobývat město dům po domu, někdy i po jednotlivých patrech. Na ruské straně se do bojů zapojili přeživší obyvatelé města, kterým Stalin zakázal evakuaci. Bitva se proměnila v tuhé zákopové boje v ruinách domů, které připomínaly první světovou válku.
Elvíra spolu s babičkou uvízly u Stalingradu náhodou. Pocházela z rodiny, kterou tvořili vzdělaní lidé: fyzici, matematici, chemici. Její matka byla renomovaná geoložka a právě jedna z průzkumných expedic ji krátce před válkou přivedla ke Stalingradu. Pak ale musela odjet a svou dceru nechat v péči babičky. Ty pak pozorovaly válečné peklo z bezprostřední blízkosti – v Sokolovce se usadili ruští vojáci, kteří tam přiváželi raněné a zbudovali tu polní lazaret.
Zamilovala se do Čecha
Elvíra po válce absolvovala Vysokou školu zemědělskou v Moskvě, kde se zamilovala do Čecha Ivo Ptáka, který tu také studoval, a vdala se za něj. Od roku 1957 oba pracovali jako zootechnici na Liberecku. Elvíra Ptáková žije střídavě v Česku a v Rusku, a je autorkou několika knih.
V pasti
Nejkrvavějším měsícem bitvy o Stalingrad byl říjen 1942. Tehdy se nacistům podařilo dobýt strategický bod – Traktorový závod, který byl hlavním obranným prostorem ruských jednotek 62. armády pod velením generála Vasilije Ivanoviče Čujkova. Po masivním útoku nacisté ovládali devět desetin města. Pak se ale situace taktickým tahem Rusů rychle obrátila.
Zatímco nacisté byli zaměstnaní dobýváním jednotlivých ulic a domů, Rusové přesunuli ke Stalingradu jednotky z Jihozápadního, Donského a Stalingradského frontu a Němce v téměř dobytém městě obklíčili. Traduje se legenda, že jeden z německých velitelů měl udiveně prohlásit: "My a obklíčeni? My přece obkličujeme Rusy!"
Němci se několikrát pokoušeli pevný kruh sovětských jednotek rozbít, ovšem neúspěšně. Problém byl v tom, že počítali s podporou techniky, ale letadla je nestačila zásobovat palivem, a tak ji nemohli do bojů nasadit.
Ministr letectví Herman Göring sice německému vůdci tvrdil, že dokáže obklíčené jednotky zásobovat 500 tunami denně, takového objemu se ale přes nasazení nákladních a těžkých bombardérů nepodařilo nikdy dosáhnout. Maximální denní dodávky činily maximálně 300 tun materiálu. A do toho přišly tuhé mrazy a podzimní déšť, bláto pak vystřídal sníh a led. Němci i Rusové uzavření v kotli rozbombardovaného města začali strádat zimou a hladem.
Jak vypráví Elvíra Ptáková v nahrávce projektu Paměť národa, příděly v okolí Stalingradu byly 5 dekagramů na den. Ona a její babička zeslábly, onemocněly chřipkou a vysílením se tři týdny nemohly zvednout z postele.
Naštěstí za babičkou přišla známá s dotazem, zda by jí neušila blůzku. Když viděla, v jakém jsou stavu, sehnala jim kozí mléko a oves určený pro koně vojáků. Několik Elvířiných kamarádek ze vsi ale umřelo hlady a ještě tvrdší podmínky panovaly v uzavřeném centru města.
Poté, co lidé snědli koně, kočky a psy, dopouštěli se i kanibalismu. Nejcennější trofejí pro Němce nepřivyklé na tuhou kontinentální zimu byly vatované kabáty, které svlékali mrtvým ruským vojákům.
Kapitulace
Na konci ledna Friedrich Paulus přiznal neudržitelnost situace a požádal Hitlera o svolení kapitulovat. Ten ho však odmítl se slovy: "Šestá armáda musí splnit svou svatou povinnost!" Dne 30. ledna jej dokonce povýšil do hodnosti polního maršála, protože předpokládal, že Paulus raději spáchá sebevraždu, než aby jako první velitel v německých dějinách s tak vysokou hodností kapituloval. Paulus se přesto 31. ledna vzdal.
Poslední němečtí vojáci pod vedením generála von Strikera kapitulovali 2. února. V podzemních chodbách a sklepech Stalingradu však zůstalo ještě asi 10 tisíc německých vojáků, kteří v bojích pokračovali další dva měsíce. V ruském zajetí jich skončilo přibližně 90 tisíc, domů se jich vrátilo 5 tisíc. Mnoho z padlých vojáků přitom pocházelo ze Sudetské župy, bývalého území Československa.
Jak vypadal Stalingrad a jeho okolí, vzpomíná opět Elvíra Ptáková. Sokolovku opouštěly už s matkou, která se pro ni vrátila z geologické výpravy v Magnitogorsku. Když vyjížděly z města v dobytčím vlaku, až na obzor se táhly vraky tanků, letadel, zbraní, vojenských helem a tankových baterií. Mýtus o německé neporazitelnosti definitivně padl.
