Praha/Balád - V Iráku je třeba létat brzo ráno, dokud není horko. A přizpůsobit se tamějšímu kulturnímu prostředí, v němž se sice dá s některými lidmi domluvit dobře česky, ale nejlépe člověk pochodí při trpělivosti a osobním kontaktu. Pro majora Denise Dúbravčíka, velitele třetí české rotace na letišti v Baládu, kde personál z Čáslavi školí irácké letectvo, byla jeho první zahraniční operace cennou školou.
V Iráku prý jde už ve čtyři hodiny ráno létat jako za denního světla. Opravdu začíná provoz na základně v Baládu, kde jste působil, tak brzo?
Světelné podmínky tam jsou jiné, nejen časností, ale i rychlostí rozednívání a stmívání. Tak brzo se ale přece jen nezačíná, i když nejde moc otálet. Největší vliv na brzké začínání letových akcí mají teploty, které omezují personál i techniku. Iráčané na to mají teplotní limity, takže se vše musí stihnout, než začne být příliš horko. Začíná se například v pět, šest či sedm hodin ráno. Letka, s níž spolupracujeme - 115. letka iráckého letectva, vybavená letouny L-159 Alca -, prováděla cvičné lety pouze v ranních hodinách, večer ne.
Iráčané a L-159
- Letouny L-159 nakoupil Irák z přebytků, pro které nemá využití české letectvo. Češi také učí irácký personál, jak letadlo efektivně ovládat, ale i to, jak jej udržovat v bojeschopném stavu.
- Iráčané se nejdříve školí v České republice, pak následuje výcvik českým poradním týmem na letecké základně Balád severně od Bagdádu. Mise českých mentorů v Iráku potrvá do konce roku 2018.
- Irák má nyní deset strojů L-159, aktivně je používá v boji proti tzv. Islámskému státu. Do budoucna se český výcvik Iráčanů výrazně zaměří na údržbu a opravy letounů.
- Český poradní tým tvoří přibližně třicet lidí, z toho třetina mentorů, tedy pilotů a technického personálu, zbytek je zabezpečení a ochrana.
Hraje roli prašnost, nebo jsou proti ní letadla nějak zvlášť vybavena?
Nejsou. Kdyby něco takového bylo zapotřebí, muselo by se to řešit na ose mezi společností Aero Vodochody a Irákem, náš úkol je skutečně pouze v mentorování. Je pravda, že v těch teplotách je letoun více namáhaný než v evropských podmínkách. Ale Iráčané si ho chválí - ostatně o tom svědčí i skutečnost, že ho poměrně rychle nasadili v ostrých bojích v oblasti Mosulu (metropole severního Iráku, kterou teprve nedávno vládní síly osvobodily od sil tzv. Islámského státu, pozn. red.).
Lze říci, jak velký pokrok iráčtí piloti a pozemní personál za vašeho působení udělali, co se naučili nového?
Oni se stále věnují převážně bojovým operacím. Jsme schopni jim v tom předat to, co máme nacvičené - třeba útoky na pozemní cíle - a zvýšit efektivitu toho boje. Ale naplno zúročíme naše zkušenosti, až když bojové operace ukončí a budou se moci soustředěně věnovat právě výcviku. Teď to je tak, že jsou v nouzi a ve válce, takže piloti po třiceti letových hodinách v České republice a následném krátkém výcviku v Iráku musejí do bojového nasazení.
Takže jdou z výcviku do boje a zase do výcviku?
V rámci jednoho dne ne, ale v principu se výcvik snažili provádět souběžně s operačním nasazením. Ty letouny tam byly dodávané průběžně, až za našeho působení jich bylo deset, piloti přicházeli také průběžně - a uvažte, že běžně je polovina letadel v provozu a polovina na údržbě. Letounů na výcvik tak mnoho nezbývalo. Naše mise je efektivní, cení si našich zkušeností, ale není snadné ten přínos bezprostředně změřit.
Jak se s Iráčany bavíte? Jsou tam nějací důstojníci, kteří ještě ze studií z dávných let umějí česky?
Několik starších generálů tam studovalo v Brně, ti umí česky dobře. Zajímavé bylo jednání se dvěma Iráčany, z nichž jeden uměl anglicky a druhý česky a museli jsme jim to překládat. Většina té letky ale vládne angličtinou. Dva piloti jsou z iráckého programu výcviku letců na stíhačky F-16, kteří byli přeřazení na program L-159. Ti se pro nás jeví jako nejschopnější, protože "alka" je letounu F-16 v ovládání hodně podobná. Ti dva umějí z výcviku v USA výborně anglicky.
Narazili jste na nějaké nečekané překážky, které jste museli překonávat a improvizovat?
Výrazný je kulturní rozdíl. V našem prostředí se všechno řeší telefonem a papírem, v Iráku vše stojí na osobních vztazích. Měli jsme problém s klimatizací a v tom případě prostě nejde jen někam zavolat a poslat iráckému velení dopis. Je třeba fyzicky zajít za generálem, pozdravit, popovídat si, jak se má rodina, teprve pak vznášet požadavky. Jsou opravdu hodně založení na osobních vztazích. Když to prostředí přijmete a naučíte se v něm žít, efektivita roste.
Jak vlastně vypadá základna Balád, jedno z největších iráckých vojenských letišť?
Do roku 2009 to byla americká základna, stále je to na ní poznat. Má dvě vzletové dráhy skoro tři kilometry dlouhé, jsou tam jak L-159, tak letouny F-16, ale třeba i letouny Cessna Caravan, které mají vybavené pro bojové použití a mohou z nich odpalovat střely Hellfire. Letiště používají i pro transportní účely.
Přijde irácké straně vhod, že dříve jejich letectvo používalo letouny Albatros, vzdálené starší příbuzné strojů L-159 Alca? Nemyslím po stránce nějakého sentimentu, ale spíše znalostně.
L-39 Albatros v povědomí iráckého letectva je, narazili jsme na piloty, s nimiž jsme se o létání na L-39 mohli bavit. Ale pro aktuální irácké piloty L-159, pro těch osm, které známe, nebyl Albatros podmínkou. Někteří z nich ho znali, jiní znali F-16 nebo jiný americký stroj T-6. Někteří zase jen cessnu nebo antonov, jiní zase migy nebo suchoje ještě z doby Saddáma Husajna. Tyto zkušenosti ale nezúročí.
Mohou létat na trenažéru?
V Iráku bohužel ne. To by se musel změnit kontrakt, my jako armáda simulátor máme, ale nejsme schopni jim ho na místě poskytnout. Ostatně, mandát naší mise je pouze v mentoringu. Příručky, pera, Powerpoint.
