Recenze- Herci a debutujícímu režisérovi Josephu Gordon-Levittovi se nedá upřít, že námětem svého prvního snímku drží prst na tepu doby. Závislost na pornu je fenoménem dneška a v upřímném vyznání hlavního hrdiny Jona (sám Gordon-Levitt) se určitě pozná nejeden pravidelný návštěvník xxx stránek.
Snímek, který měl premiéru na festivalu v Sundance a vysloužil si tam převážně pozitivní reakce, není žádnou obdobou filmu Stud Steva McQueena - vážné až existenciální studie vyprázdněného života jednoho sexoholika. Don Jon není analýzou toho, jak vztah k sexu ovlivňují všudypřítomná videa s explicitním obsahem dostupná během pár sekund na displeji vašeho mobilu.
Jedná se o exemplární příklad americké nezávislé komedie: ten typ filmu, který slaví s oblibou úspěchy právě v Sundance. Je to ten druh komedií, který v současné Americe točí třeba bratři Duplasové (Cyrus, Jeff, který žije s mámou). Jejich hrdiny bývají svérázní podivíni, o které byste si na počátku příběhu ani neopřeli kolo, ale postupně se vciťujete do motivací jejich chování a na konci se s jejich problémy a touhami můžete ztotožnit.
A tak je to i s Jonem. Joseph Gordon-Levitt se výborně převtělil v namakaného newjerseyského macha, jehož život se točí kolem několika opěrných bodů: jsou jimi posilovna, pravidelné večeře u rodičů a nedělní návštěvy kostela, víkendové pijatiky s kamarády. Při nich Jon hodnotí osamělé ženy u baru, a pokud na škále vzhledu od jedničky do desítky obstojí alespoň osmičkou, sbalí je a odváží si je v noci taxíkem do svého upraveného mládeneckého bytu.
A pak je tu porno, samozřejmě. Virtuální sex, který Jonovi přijde reálnější než ten skutečný, protože jen při něm se dokáže - jeho slovy - úplně rozplynout v sobě.
Kdo by mu těch dvacet třicet masturbací každý týden poctivě přiznaných při zpovědi mohl vyčítat: nepřekonatelný problém je to ale pro Jonovu novou přítelkyni Barbaru (Scarlett Johansson) - oslnivou krásku, která si milého hrdinu omotá během pár dnů kolem prstu a díky níž se dřívější kanec mění v poslušného pejska.
Donutí svého přítele chodit do večerní školy a tajit před ní své nepotlačitelné nutkání sledovat nemravné klipy. Ale je tohle pořád Don Jon, jak ho dobře známe? A naučí se někdy v sexu stejnou měrou dávat i přijímat?
Joseph Gordon-Levitt zkrátka nenatočil film o škodlivosti porna, ale docela zábavnou mainstreamovou komedii s mírně výstředním hrdinou, který na konci dojde k jistému prozření.
Vše tady plyne hladce po povrchu, Don Jon nemá ambice drásat nebo znejišťovat. Dobře je to vidět na opakovaných výjevech od rodinného stolu. Jonovi blízcí jsou prototypem dysfunkční rodiny.
Scény s agresivně buranským otcem (neodolatelně zábavný Tony Danza), submisivní matkou (Glenne Headlyová) a otrávenou Jonovou sestrou (Brie Larsenová) jako by vypadly z nějakého filmu Todda Solondze (Štěstí, Storytelling).
Ale na rozdíl od tohoto brilantního satirika pokrytectví americké střední třídy vyznívá nakonec v Gordon-Levittově podání tahle italská famílie jako mile obskurní společenství lidí, kteří se mají rádi a díky nimž lze pochopit Jonovy osobnostní slabůstky.
Režisérova poetika stojí do velké míry na opakujících se vtipech, založených na prostředí, v nichž se Jon pohybuje.
Prakticky totožné scény z kostela, z auta, z posilovny nebo z postele si samozřejmě dělají legraci z rutiny Jonova života, ale představují také záchytný bod pro člověka zvyklého na klipovitě repetitivní způsob vyprávění, který využívá hlavně reklama.
Jedním z nejvtipnějších postřehů ve filmu je Jonovo přiznání, že nechápe, co lidi vidí na běžných hraných filmech. Z jeho pohledu jde na rozdíl od pornovideí o nesmyslné příběhové konstrukty odtržené od reálného života.
Don Jon je sice také takový konstrukt, ale myslím, že by se filmovému Jonovi mohl celkem líbit. Je rychlý, svižný, uspokojivě ukojí chuť po nekomplikovaně strávené hodince a půl a rychle vyšumí. Žádný zázrak, ale v poměrně tristní situaci, v níž se nachází americký nezávislý film, jde pořád o svěží nadprůměr.
