Rozhovor - Tři dekády hudební kariéry má za sebou anglický kytarista John Parish, kterého nejvíce proslavila úzká spolupráce s PJ Harvey. Vyhlášený producent, autor filmové hudby, ale i plodný sólový hudebník bude 4. listopadu v Lucerna Music Baru hvězdou prvního večera podzimního Radio Wave Stimul festivalu.
S Polly Jean Harvey se Parish potkal na konci osmdesátých let v bristolské kapele Automatic Dlamini, odkud zpěvačka zamířila na sólovou kariéru. Znovu se sešli nad albem To Bring You My Love z roku 1995 a následujícího roku natočili společnou experimentální desku Dance Hall at Louse Point. Parish produkoval také desky Is This Desire? anebo loňskou Let England Shake, za níž PJ Harvey dostala Mercury Prize. Před čtyřmi lety také společně natočili výborně hodnocenou kolekci A Woman a Man Walked By.
Parish působil v několika kapelách (mimo jiné i v kultovních Eels) a má za sebou několik sólových desek (How Animals Move, Once Upon a Time), největší slávu ale vydobyl jako producent. Tato paralelní kariéra přitom začala víceméně náhodou, když ho kamarádi ze spřátelené kapely požádali, jestli by jim neporadil, jak se točí deska.
Dnes má za sebou kromě slavných desek PJ Harvey také důležité počiny s Tracy Chapman (Let It Rain), Goldfrapp (Felt Mountain), Sparklehorse (It's A Wonderfull Life) nebo Eels (Souljacker). Spolupracuje s Howe Gelbem a jeho skupinou Giant Sand, KT Tunstall a má prsty i v jednom z nejlépe hodnocených alb letošního roku - Inocennce Is Kinky od norské hudebnice Jenny Hval.
Sám za sebe zahraje John Parish v Praze podruhé - poprvé to bylo před jedenácti lety v rámci turné k albu How Animals Move. Před dvěma lety také dorazil jako člen kapely PJ Harvey na jejím prvním pražském koncertě. Parishovo aktuální album Screenplay sbírá jeho filmovou hudbu, proto se můžeme těšit spíše na skladby z jeho předchozích, písňověji naladěných desek.
Předskokanem Johna Parishe a jeho kapely budou domácí OTK. V čele jedné z nejzásadnějších kapel domácího alternativního rocku posledního čtvrtstoletí stojí vyhledávaný producent Ondřej Ježek, který je ale také spoludržitelem Českého lva za zvuk a scénickou hudbu k filmu Alois Nebel.
"Nemám v tom, co dělám, žádnou hierarchii. Každá z nich navíc proniká i do těch dalších dvou. Pro mě to znamená, že se nikdy nenudím a neuvíznu ve stereotypu nebo zaběhlých postupech," říká John Parish, když se ho ptám, jestli se cítí víc jako skladatel, producent nebo spoluhráč. "Pracovat v různých oborech má svoje výhody, všechny pro mě ale znamenají jediné - hudbu," dodává.
Aktuálně.cz: Přesto má každá z těchto rolí svoje specifikum. Předpokládám, že vyžadují zvláštní přístupy?
John Parish: Ano, pochopitelně. Třeba už tím, že buď pracuji sám, nebo mám vedle sebe ve studiu někoho dalšího. Při skládání hudby pro filmy se navíc zodpovídám režisérovi filmu, ale v okamžiku tvorby jsem ve studiu sám za sebe.
A.cz: Je práce na vlastních nahrávkách to nejtěžší?
V určitém smyslu ano. Když produkuji jiné hudebníky, snažím se zastávat nějaké objektivní hledisko a většinou je to docela boj. Nicméně s vlastním dílem je to ještě těžší. Nejjednodušší způsob jak získat od vlastního díla odstup je dát si pauzu. Někdy stačí hodina, někdy je potřeba pár dní, ale klidně to může trvat i déle. Když pracuji ve svém domácím studiu, můžu si tento luxus dovolit. V tom je to při práci na sólovém materiálu jednodušší.
A.cz: Vaše aktuální album Screenplay shromažďuje hudbu k filmům, kterou jste napsal v posledních letech. Mají jednotlivé skladby něco společného?
Prakticky jen to, že jsem je všechny napsal sám a že na nich hraji většinu nástrojů. Všechny vznikaly v posledních čtyřech až pěti letech. Nechal jsem skladby ze stejných filmů pohromadě, aby se nálada příliš nerozdrobila. Ale najít správnou sekvenci desky mi zabralo dost času a nakonec jsem paradoxně málem trefil chronologickou posloupnost, v níž jednotlivé filmové projekty vznikaly. Takže je v tom trochu zapsaný i můj vývoj jako skladatele filmové hudby.
A.cz: Skládání hudby pro filmy je ve vaší kariéře relativně nová činnost. Chcete v ní pokračovat?
Určitě. Psát hudbu pro filmy je příjemné oživení. Samozřejmě záleží na tom, jestli mě někdo ještě osloví. Poslední dobou se mi zdá, že moje aktivity probíhají ve vlnách - prakticky to vypadá tak, že mám období, kdy jezdím koncerty, pak pracuji pro filmy anebo nahrávám s kapelami. Poslední měsíce jsem třeba strávil ve studiu nad svým materiálem.
A.cz: Ten by měl vyjít na vaší nové sólové desce. Je pravda, že bude písňovější?
Polovinu desky budou tvořit klasické písničky, v nichž budu zpívat, a budou mít dokonce i slova. Takže ano, po Screenplay to bude určitě tradičnější nahrávka.
A.cz: Letos už vyšly hned tři výtečné desky, které vznikly pod vaším producentským dohledem - jmenovitě nahrávky od Jenny Hval (Innocence is Kinky), Mazgani (Common Ground) a Rokia Traore (Beautiful Africa). Jak si vybíráte umělce, s nimiž budete spolupracovat?
Ono to je spíše tak, že umělci si vybírají mě. U těch tří desek to tak bylo. Vznikly v rozpětí zhruba devíti měsíců a každá je úplně jiná. Rokia Traore se ke mně například dostala neuvěřitelnou náhodou - bavil jsem se o ní s promotérem mých pařížských koncertů, který - jak se ukázalo - byl jejím manželem. Jednou mi zavolal, že by rád Rokii pustil něco ode mě a zkusil ji přesvědčit, aby se mnou chtěla natáčet. Nepřikládal jsem tomu moc velkou váhu, protože jsem nikdy s žádným hudebníkem z Afriky nenatáčel. Ale o to lepší to potom bylo ve studiu.
A.cz: Norka, Malijka a Portugalec iránského původu - soudě podle vašich posledních desek se osa současné populární hudby začíná vychylovat od tradičních bašt, jako je USA a Británie směrem k menším zemím?
S tím absolutně souhlasím. Vždycky moc rád pracuji s lidmi ze zemí, které nejsou v popovém mainstreamu úplně běžné. Já jsem vždycky poslouchal desky Jenny Hval a chtěl jsem s ní spolupracovat, takže když se mi ozvala, byl jsem z toho nadšený. Stejné to bylo i s Mazganim.
A.cz: Co tedy potřebují muzikanti k tomu, abyste s nimi šel do studia? Samozřejmě kromě peněz.
Jistě, každý musí zaplatit. (smích) Jednoduše se mi musí líbit, co dělají. Hudebníci mi většinou pošlou mail s odkazem, někdy přijde CD. Snažím se to všechno poctivě poslouchat a často objevím velmi pozoruhodné věci. Bohužel se mi stává, že musím odmítnout něco velmi zajímavého jen proto, že mám zrovna příliš nabitý program.
A.cz: V tomto rozhovoru pochopitelně nemůžu nezmínit jméno PJ Harvey, s níž pravidelně spolupracujete jak na jejích deskách, tak i na albových kolaboracích. To z vás dělá ideálního adresáta otázky, jestli má Polly Jean hudebně to nejlepší ještě před sebou?
Upřímně věřím, že ano. Není moc hudebníků, kteří by dokázali držet laťku své kreativity tak vysoko, jak to umí ona. Určitě se od ní dočkáme ještě velkých věcí.
A.cz: Vaše poslední společná deska A Woman a Man Walked By z roku 2009 přišla po třinácti letech od Dance Hall at Louse Point. Budeme teď na váš další společný počin čekat do roku 2022?
Na to můžu říct jediné: bude to rychleji, než byste čekal (smích). Každopádně jsme ještě na ničem novém pracovat nezačali, ale vídáme se víceméně pravidelně.
A.cz: Navštívil jste východní blok v roce 1989 těsně před pádem železné opony jako člen Automatic Dlamini. V Československu jste ale tehdy nebyl, že ne?
Ne, jen v NDR a Polsku.
A.cz: Přesto. Jak jste tehdy vnímal atmosféru ve východní části Evropy?
Bylo to fascinující. Předtím jsem vlastně nikde v zahraničí nebyl a všechno mi tam přišlo úplně jiné než na západě. Jakýsi bratranec mého bratrance byl Polák a zorganizoval nám tam koncert. Cestou jsme se měli stavit v Západním Berlíně podepsat nějakou smlouvu, a když se z vydavatelství dozvěděli, že jedeme na východ, domluvili nám ještě pár koncertů v NDR. Jezdila s námi jedna místní kapela, která nám vysvětlovala, jak to na východě chodí. Oni tehdy naplno žili protesty, které už začaly nabírat na síle a postupně odstartovaly celou revoluci. Byl to intelektuální proud, do něhož byli zapojeni lidé z uměleckého prostředí, takže to nebylo tak vyhraněně antikomunistické a prozápadní. Až později to nabralo ten populističtější rozměr a spousta lidí z těch původních demonstrací se distancovali od myšlenek, které velké lidové hnutí prosazovalo.
A.cz: Někde jsem četl, že nenávidíte koncertní turné? Je to pravda?
To je jen část pravdy, kterou asi někdo vytrhl z kontextu. Já miluju koncerty a užívám si každý večer. Tím velkým mínusem šňůr je ale to, že nemůžu být s rodinou.
