Hrabyň - Jako před devětadvaceti lety to snad nedopadne. Zaměstnanci památníku osvobození Rudou armádou v Hrabyni tehdy podpírali vlastními těly tribunu plnou komunistických papalášů.
Hrozilo, že spadne i s hosty ze Sovětského svazu a bude z toho ostuda v celém socialistickém táboře.
Železobetonové monstrum, které musely o sobotách pomáhat stavět pracovní kolektivy z celého kraje, se tehdy poprvé slavnostně otevíralo. Všude bylo plno pionýrů, věnců, uniforem, hrála vojenská dechovka.
Byl také duben, tehdy pětatřicáté výročí takzvané Ostravsko-opavské operace, během které na konci druhé světové války právě v Hrabyni a okolí proběhly těžké boje a padly tisíce vojáků, především ruských.
"Před památníkem stála tribuna. Na ní byl samozřejmě krajský tajemník KSČ Miroslav Mamula, pamatuji také na člena politbyra Aloise Indru a spousty dalších papalášů. Bylo tam také mnoho Sovětů ověšených řády," vzpomíná osmapadesátiletý Jan Hanzlík, který pracuje v památníku už jednatřicet let.
"S hrůzou jsme sledovali, že se tribuna prohýbá. Hrozilo, že se zbortí. Tak jsme my zaměstnanci vlezli pod ni a drželi. A tak nespadla," vybavuje si Jan Hanzlík.
Dnes je správcem největší válečné expozice v Česku. Rehabilitovaný památník se nyní otevírá po rekonstrukci za 200 milionů korun a má se stát Národní expozicí 2. světové války.
Tentokrát žádné tribuny, žádné věnce
Vedoucí objektu Jana Horáková ujišťuje, že nic takového tentokrát nehrozí. "Žádné tribuny stavět nebudeme. Hosté budou stát před památníkem," říká rezolutně.
A nebudou prý ani věnce, jen kytice. Věnců s rudými květy prý byly při otevření v roce 1980 stovky. "Jeden můj tehdejší kolega to komentoval - to je věnců, to bude oheň," vzpomíná Hanzlík.
Významnou dominantou před památníkem je tak jako před lety kamenné sousoší, velkorysé dílo socialistického realismu. Voják Rudé armády společně s československým vojákem stojí v nadživotní velikosti v bojové pozici a se zbraněmi v rukou. Bratrství v boji se to jmenuje a jedním z autorů byl brněnský sochař Miloš Axman.
Před devětadvaceti lety tam ale byl jen sádrový model. A podle Hanzlíka tam byl dlouho. Obrysy vojáků se postupně ztrácely, odhodlání z tváří nakonec skoro zmizelo.
Sousoší vojáků bylo několik let sádrové
"Socha nebyla včas hotová, tak tam dali už na otevření sádrový model. Měl železnou kostru a byl dutý. Byl tam několik let. Když model konečně vyměňovali, chyběly sousoší kusy těla a rozpadalo se," líčí Hanzlík, který už zase zažívá poslední přípravy před slavnostním otevřením.
Stojí na štaflích a opravuje světlo. Kolem pobíhají muzejníci s cedulkami a uklízečky pořád dokola všechno myjí.
"Poslední přípravy jsou podobné jako tehdy v osmdesátém roce. Opět tady máme brigádníky. Člověk jim musí všechno vysvětlovat a jeho práce stojí," říká smířlivě. Od roku 1981 ho zaměstnávalo Muzeum revolučních bojů, od roku 1992 je to Slezské zemské muzeum.
Během několikaleté stavby dělal v památníku elektrikáře. Potom byl kinotechnikem. To byla důležitá funkce, protože promítání filmů tam bylo kdysi největší atrakcí. Návštěvníkům promítal působivý dokumentární film Evalda Schorma v dobře ozvučeném speciálním kinosálu.
Lenin, Stalin i Gottwald zmizeli, Schorm zůstal
Během promítání střídavě vystupovaly některé panely do popředí. "Byla to působivá podívaná. Lidé, kteří památník navštívili, si pamatují především to," říká Hanzlík. Tento film se promítal v Hrabyni za komunistů, po jejich pádu a bude se promítat i v nyní zrekonstruovaném objektu.
"Jen s tím rozdílem, že končí rokem 1945. Za komunismu tam byla ještě dlouhá pasáž o budování. Ta je vystřižená," říká Hanzlík. Kinosál tam už také není. Místo toho jsou tam desítky plazmových televizí a informační boxy.
"Kromě kinosálu tady vlastně nic nebylo. Jinak tady byly vlajky a znaky, nějaké obrazy," líčí Hanzlík.
Prvnímu patru, kde je nyní například expozice připomínající koncentrační tábor v Osvětimi nebo Heydrichiádu, vévodily tři busty. "Byl tady Lenin, Stalin a Gottwald. Jinak nic," říká Hanzlík.
