Praha - Gustáv Husák ovlivnil historii Československa za třicet let nekompromisního vládnutí (v aktivní politice byl od roku 1935) jako málokdo.
Letošní sté výročí jeho narození připomněla nejrozsáhlejší mezinárodní vědecká konference věnovaná tomuto muži. Husák byl v letech 1969 až 1987 generálním tajemníkem KSČ (tudíž i faktickým vládcem země) a od roku 1975 až do pádu komunistického režimu prezidentem Československa.
Augustín Husák (tak zní jeho správné jméno, které si zkrátil na Gustáva) byl podle generálního ředitele Národního muzea - kde se vědci sešli - Zdeňka Lukeše významnou, nezvykle inteligentní, ale také neobyčejně rozporuplnou osobností.
Husák lavíroval mezi dobrem a zlem tak dlouho, až ho zlo zcela pohltilo. Prezidentu Antonínu Novotnému vyhlásil například nesmiřitelný boj, aby nakonec ve všech směrech předčil totalitní praktiky svého někdejšího věznitele.
"Zajímá vás charakteristika Gustáva Husáka?" ptá se Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). A hned vysvětluje: "Pracoval dlouhá desetiletí - už od třicátých let minulého století - na tom, aby se Československo stalo součástí velké komunistické říše. Pro Husáka šlo o absolutně primární věc. A nic na tom nezměnilo ani desetileté věznění a trýznění v komunistickém žaláři."
V různých dobách lze Husáka podle historiků hodnotit různě. Nelze mu ale upřít až neuvěřitelné rétorické schopnosti a pracovitost. Mistrně improvizoval, uměl posluchače zaujmout... třebaže s úpadkem režimu tyto schopnosti ztrácel.
Pamětníci vzpomínají na jeho umění hovořit hodinu bez jakékoliv poznámky. Už před druhou světovou válkou patřil ostatně jako vysokoškolák k nejrespektovanějším a nejcharismatičtějším studentským vůdcům.
S aureolou mučedníka
Husák využil obratně aureoly člověka, který je mučedníkem komunistického režimu, aniž by popíral jeho základy. "To je něco, co ho spojuje s Władysławem Gomułkou či Jánosem Kádárem, s nimiž měl Husák mnoho společného. Všichni tři byli v jedenapadesátém zatčeni, všichni tři - i když Husák s velkým zpožděním - se v době velkých krizí a otřesů dostali posléze do čela komunistických stran," připomíná historik Blažek.
Najednou jsou použiti jako - pokud jde o vnímání základů komunismu - ti spolehliví a mající navíc aureolu mučedníků. A právě tuhle mučednickou aureolu nedokázal nikdo jiný zhodnotit tak dokonale a v té míře jako Husák. Nepodařilo se to ani Josefu Pavlovi či Josefu Smrkovskému, kteří měli podobné osudy.
"A dokonce ani prezidentu Ludvíku Svobodovi, s nímž měl Husák po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy společné vnímání komunistického režimu, včetně chápání role Moskvy jako nezpochybnitelného mocenského centra," dodává historik Petr Blažek.
A ještě něčím Husák nad politickými konkurenty vynikal: až neuvěřitelnou touhou po moci. Dokázal to podle historiků i tím, jak se po srpnu 1968 prodral bez nejmenších skrupulí do čela komunistické strany.
Nezlomili ho ani v žaláři
Proč se přesto skalní komunista Gustáv Husák ocitl v roce 1951 ve vězení? Už od mládí se zasazoval o federalizaci Československa.
"Dokonce i za tu cenu, že pokud se to nepodaří, tak je nutné usilovat o samostatnou slovenskou sovětskou republiku," připomíná Adam Hudek z Historického ústavu Slovenské akademie věd. Husákovo úsilí o federalizaci Československa se stupňovalo zejména po roce 1948, za což si vysloužil obvinění z buržoazního nacionalismu.
Jako předseda Sboru pověřenců (faktický šéf slovenské vlády) byl v únoru 1951 zatčen a o tři roky později souzen v "procesu s buržoazními nacionalisty", obviněnými navíc z velezrady, sabotáže a vyzvědačství. Jako jeden z mála obžalovaných však svou vinu nikdy nedoznal. A pokud ho k tomu mučením přinutili, vždy své přiznání - poté, co přišel k sobě - odvolal.
Lék na ztrátu paměti:
"Nutno říci, že Husák odvážně bojoval," přiznává Jan Kalous z ÚSTR. A bojoval tak, že soud nechal ostatní obžalované při Husákově obhajobě (byl excelentním právníkem) odvést, aby je svým chováním "nenakazil". Husákův tvrdošíjný boj prodlužoval proces natolik, že mezi tím zemřel sovětský diktátor Stalin a vzápětí ten československý Gottwald.
"Neustálým prodlužováním soudu, navrhováním nikdy nepředvedených svědků a odvoláváním se prodlužoval Husák líčení natolik, že při vynesení rozsudku už minula doba hrdelních trestů. Husák tím před trestem smrti zachránil nejenom sebe (obdržel doživotní vězení), ale i další obžalované," míní historik Kalous. Vzápětí ale říká: "Bylo to ovšem ´vítězství´ přesvědčeného komunisty, a nikoliv pravdy."
Husák místo Dubčeka:
A pak je tu ještě jedno dilema: co udělá s člověkem šest let samovazby? Husák ji vydržel. Otázkou ale podle Petra Blažka je: s jakými psychickými následky? Husák potkával po mnoho měsíců jen vyšetřovatele a někdy ani to ne. Spal v kobce v Kolodějích na betonu, trpěl halucinacemi... zažil fyzické násilí, hroznou zimu a hned na to vedro ve výslechových místnostech.
V cele musel často chodit až do úplného vyčerpání. Čtyři roky neviděl rodinu... při výšce 175 centimetrů vážil pětapadesát kilogramů... a přesto neúnavně psal legislativně i argumentačně precizní žádosti o obnovení svého procesu.
"Můžeme se jen domýšlet, jak podobné týrání člověka poznamená. Aby to vydržel, musel zatvrdit své srdce," domnívá se Blažek. Jen touto tvrdostí lze zřejmě vysvětlit, proč v srpnu osmašedesát snadno opouštěl lidi, kteří ho až do té doby podporovali a proč tak prudce vzrostl Husákův egocentrismus. Zároveň to dává odpověď na příčiny jeho hluboké nenávist k Antonínu Novotnému či Alexandru Dubčekovi - prvnímu tajemníkovi KSČ, s nímž si krátce po okupaci Československa vyřídil účty.
Vězeň: Až budu prezidentem, pustím vás
O Husákově charakteru svědčí i následující příběh: s ním - jako s bývalým politickým vězněm si po okupaci Československa mnoho lidí spojovalo nemalé naděje. Že ten režim nebude (byť pod bezprostřední vojenskou knutou Moskvy) tak hrozný, jak ho už dříve zažili.
Jenomže Husák jejich naděje zklamal. Například jeho stoupenec akademik Milan Hübl, jenž se zasadil o to, aby Husáka zvolili do čela KSČ, byl právě s Husákovým požehnáním uvězněn poté, co se s ním názorově rozešel.
"U Vasiľa Bilaka bylo jasné, že jde o kolaboranta, jemuž není rovno. Že má podíl na intervenci sovětských vojsk, že není chytrý ani vzdělaný. Inteligentní a vzdělaný Husák vzbuzoval u lidí naděje, které ovšem nemohly být nikdy naplněny. Kdyby si ale přečetli jeho texty z počátku šedesátých let, poté, kdy byl amnestován, tak v nich najdou nenávist a přesvědčení o své výjimečnosti. Nikdy by pak tolik nadějí do Husáka nevkládali," konstatuje Blažek. Pro kněze, filosofy, živnostníky, sedláky či agenty chodce, s nimiž Husák seděl v kriminále, neměl jiné přirovnání než lůza.
Vít Tajovský, želivský opat, který s Husákem pracoval v lisovně leopoldovské věznice, vzpomínal, že Husák byl přesvědčen o svém prezidentství už v té době. A ještě Tajovskému říkal: "Na rozdíl od nás, komunistů, vy jste tady zaslouženě, vy jste proti režimu bojovali, šli jste proti nám. Neměli jste ale dostat tak vysoké tresty. A já vám slibuji, že až budu prezidentem, tak vás propustím."
Řecko-katolických kněz Ivan Mastiliak strávil s Husákem čtyři měsíce na samotce. S Husákem hned první den navázal rozhovor nejen o politice, ale také o Bohu či o úloze lidí v božím plánu.
Husák mu odpověděl: "Pokud vy jste kněz, tak já jsem kněz komunismu." Byl zkrátka a dobře bytostně přesvědčen, že komunistický režim je - nehledě na represe a popravy - správný, čímž se nijak neodlišoval od mnoha lidí, kteří byli zatčeni jako vysocí komunističtí funkcionáři: třeba Arthur London zpíval proletářské písně ještě v Leopoldově anebo Eduard Goldstücker.
A proč se čtyřiadvacet let po pádu komunismu zabývat Gustávem Husákem? Historici jsou přesvědčeni, že se právě v něm odráží - jako u málokoho - politika moderního Československa. Dodnes například není zpracována kvalitní monografie o tomto nepřehlédnutelném a rozporuplném muži, jenž utvářel celou epochu této země a ovlivňoval tudíž i životy občanů. Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Svědčí o tom mimochodem i běžně zaužívaný termín - Husákovy děti.
Po listopadových událostech 1989 Husák jmenoval Čalfovu "vládu národního porozumění" a poté abdikoval z funkce prezidenta. Patřil ke komunistickým politikům (a nebylo jich málo), kteří odmítli reagovat na pád totality násilím. Přispěl tím ke klidnému průběhu převratu.
