Česko krajany z Volyně přijalo. Ale začátky byly hodně drsné

Jan Gazdík Jan Gazdík
5. 11. 2014 14:17
Nebude to snadné, vzkazují lidem, kteří chtějí přesídlit z Ukrajiny, jejich předchůdci. Jak si oni dokázali získat respekt? Reportáž z měst, kde žijí už 20 let volyňští Češi.
Milovice. Právě tady se usadilo mnoho Čechů z Volyně.
Milovice. Právě tady se usadilo mnoho Čechů z Volyně. | Foto: Vojtěch Marek

Milovice/Jičín - Naučte se pořádně česky, čeká vás start z úplné nuly. A velmi tvrdá a někdy i nekvalifikovaná práce. Ale když vydržíte a nevzdáte to, tak vás Češi začnou respektovat. Takový je vzkaz volyňským Čechům od jejich předchůdců, kteří v letech 1991 až 1993 přesídlili na pozvání československé vlády z Ukrajiny do své prapůvodní vlasti.

Tehdy jich bylo 1806. Dnes kvůli válečným, ale i ekonomickým poměrům na Ukrajině usiluje o přesídlení dalších 40 rodin (37 z východní - válečné části Ukrajiny), což jsou necelé tři stovky českých krajanů. Právě oni se před časem obrátili na prezidenta Miloše Zemana, aby jim - jako kdysi jeho předchůdce Václav Havel - s přesídlením pomohl.

Jak ale vlastně v Česku začínali tehdejší přesídlenci z Volyně? Některé drsné detaily vycházejí najevo až dnes - po třiadvaceti letech.

Nejenom dělníci, ale i lékaři, zdravotní sestry či učitelé (pokud se vůbec mohli uplatnit v oboru) si přivydělávali polními pracemi na zemědělských farmách v druhých, ale i třetích směnách. Stálou práci měl státem garantovánu pouze jeden člen z rodiny.

Výsledek? Kvalifikovaný strojař Alexandr Koníček nastoupil jako řadový dělník u pásu v mladoboleslavské Škodovce. Vysokoškolsky vzdělaný učitel František Gabriel hlídal jako strážný velkosklad a k ruce měl - jak on říká - šest volyňských babiček. Dělníkem v Kovoně Lysá nad Labem se stal i vysokoškolsky vzdělaný ekonom Fedor Vlačiha.

Dnes je Koníček mistrem v automobilovém průmyslu (má pod sebou 45 lidí), Gabriel je úspěšným hoteliérem v Jičíně, Vlačiha pak obchodním zástupcem prosperující strojírenské firmy Wikov Industry. A jak říká jeho manželka Nataša: "Všichni, kteří přišli z Volyně, v Česku uspěli. Třebaže to bylo zpočátku hodně tvrdé, takže jsem proplakala mnoho nocí."

Nataša Vlačihová se z pokladní vypracovala na vedoucí samoobsluhy. A věta, že kdo se nebál práce a nenechal se odradit těžkými začátky, zazní při mém putování po Mladoboleslavsku a Jičínsku, kde se tehdy usadilo nejvíce "Volyňáků", ještě mnohokrát.

Nataša Vlačihová: "Jsem šťastná - Česko se stalo mým domovem. Dostali jsme šanci a chytili ji za pačesy..."
Nataša Vlačihová: "Jsem šťastná - Česko se stalo mým domovem. Dostali jsme šanci a chytili ji za pačesy..." | Foto: Jan Gazdík

Přesněji - nenašel jsem žádného zkrachovance. Například v Milovicích ("proslavila" je dislokace někdejšího štábu okupační Střední skupiny sovětských vojsk v Československu) bydlí dnes na 300 volyňských Čechů (celkem žijí asi v 60 lokalitách).

Místo tanků školy a supermarkety

Na doslova zázračné proměně zdevastované obří vojenské základny Sovětské armády v pulsující zahradní město s moderními školami, obchody a restauracemi mají i volyňští Češi nemalou zásluhu. "Lidé, kteří změní emigrací od základu svůj život, nepatří zpravidla k lenochům a jen tak je nepoloží nějaký ten neúspěch," vysvětluje František Gabriel.

A Alexandr Koníček dobrou češtinou bez přízvuku dodává: "Každý z nás se velmi snažil, aby obstál. Svým způsobem to byla otázka cti a prestiže. Proto jsem si i tu češtinu vypiloval, třebaže jsme mezi sebou na Volyni mluvili vždy česky."

V roce 1991 měli volyňští Češi ztížené začlenění do nové společnosti, ale i navazování kontaktů s místními (zvláště v Milovicích) také tolik typickým ukrajinsko-ruským přízvukem.

Třiadvacetiletá okupace Sovětské armády nezůstala ani v tomto směru bez následků. Zvláštní napětí bylo proto podle Nataši Vlačihové znát.

"Nikdy jsem se ale nesetkala s vyloženou averzí či nenávistí. I když zrovna já jsem česky vůbec neuměla. Můj první šéf v prodejně masny, pan Kutina, byl ale moc hodný a měl se mnou svatou trpělivost. Když viděl, že mi je těžko anebo si nevím rady, pokaždé mě povzbudil větou: 'To nic, všechno se naučíte.' A já se i proto snažila, i když jsem se dlouho nemohla zbavit šoku ze zruinované vojenské základny," říká češtinou bez přízvuku.

Ruská okupace Krymu a boje proruských separatistů na východě Ukrajiny může dnes podle v Česku již naturalizovaných "Volyňáků" paradoxně zkomplikovat život i 40 rodinám volyňských Čechů, kteří by rádi kvůli této válce, ale i hospodářskému propadu Ukrajiny do Česka přesídlili.

"Mí rodiče tenkrát utíkali před následky katastrofy jaderné elektrárny. Oni dnes podle všeho před válkou. Češtinu (a ta jejich rozhodně není bez vady) by si proto měli zlepšit. Hlavně kvůli práci," doporučuje syn Alexandra Koníčka Vít.

"Na druhou stranu - my jsme neměli ani zbla potuchy, do čeho jdeme a co nás v pravlasti našich předků čeká," dodává jeho otec Alexandr. "Oni to naopak vědí až moc dobře - mají tu příbuzné, za nimiž už léta jezdí a kteří je budou zpočátku podporovat. Tohle je velký rozdíl - měli by to tedy zvládnout. I když jsou dnes podmínky k sehnání práce tvrdší, než jak jsme to zažívali my," domnívá se Koníček starší.

Síla genů

O nátuře, ale i schopnostech volyňských Čechů vypovídá také fakt, že osmdesát procent z nich změnilo po přestěhování úplně svou profesi. Předseda Rady černobylských krajanů v Česku Boris Iljuk hovoří dokonce o velmi odolné a cílevědomé genetické výbavě těchto lidí.

Ze sociologického průzkumu třeba vyplývá, že osmdesát procent dětí těchto přesídlenců vystudovalo v Česku vysoké školy. Zbylých dvacet pak střední či odborné s maturitou.

"Když po celé generace bojujete o přežití, tak vás to náležitě zocelí. Prostě se svých životních cílů jen tak snadno nevzdáte," vysvětluje psycholog ze Slezské univerzity v Opavě. Naráží tím na občanskou válku v Rusku, bolševické perzekuce a rozkulačování bohatých hospodářství, stalinské represe, druhou světovou válku, ale i již zmíněnou černobylskou katastrofu - tohle vše se totiž Volyní přehnalo. Tamní Češi se nezlomili - jejich kolchoz v Malé Zubovščině byl například bezkonkurenčně nejlepší i v dobách tuhého socialismu. Založili i vlastní symfonický orchestr.

Alexandr Koníček se synem Vítkem: "Každý z nás se velmi snažil, aby v Česku obstál. Svým způsobem to byla otázka cti a prestiže."
Alexandr Koníček se synem Vítkem: "Každý z nás se velmi snažil, aby v Česku obstál. Svým způsobem to byla otázka cti a prestiže." | Foto: Jan Gazdík

"Vždy když se lidé včleňují do nové společnosti, tak to až zázračně zvyšuje jejich aktivitu. Zejména když vám vaši předci slouží jako vzory odvahy a pracovitosti. A volyňští Češi vybudovali na Ukrajině doslova z ničeho hospodářský zázrak - mlýny, pivovary, cukrovary, školy, výnosné zemědělské farmy, kulturní spolky, knihovny," jmenuje namátkou Iljuk.

Z ruiny pýcha Jičína

A co motivovalo někdejšího strážného Františka Gabriela ke studiu a dřině, aby se stal po letech hoteliérem? "Pořád jsem si opakoval, že když se v carském Rusku a pak ještě hůře i v Sovětském svazu dokázali prosadit mí předci, tak bych se před nimi musel do morku kosti stydět, kdybych to nedokázal i já v demokratickém Česku."

Ve strážním domku tedy po nocích studoval finančnictví a daně. Začas si u silnice pronajal malý krámek s občerstvením a po dvou letech začal s exportem porcelánu. Časem zkusil stavět domky a obchodovat s nábytkem. No a před osmi lety se prý zbláznil, když se pustil do rekonstrukce rozpadajícího se secesního Grand hotelu Praha v Jičíně.

"Byla to ostudná ruina a dnes opět někdejší pýcha, kde pracuje 18 Čechů a kam kdysi s oblibou jezdila Lída Baarová, Adina Mandlová či Edvard Beneš," vysvětluje s patrnou hrdostí v hlase Gabriel, muž z Malé Zubovščiny, jemuž kdysi jako strážnému pomáhalo šest babiček. "Vrátili jsme se do překrásné vlasti svých předků a všeho si tu nesmírně vážíme," dodává. Že jde o až příliš patetické vyznání vlasteneckých citů? Dost možná, ale i tyto city mohou stát za nepřehlédnutelnou snahou první vlny volyňských Čechů v pravlasti předků něčeho dosáhnout.

Ne všichni volyňští Češi zbohatli, vybudovali hotely anebo se stali manažery úspěšných firem. Emilii Jakušové zemřel třeba krátce po přesídlení manžel.

Přesto vychovala dvě dcery, které vystudovaly ekonomické školy. "Musím žít dost skromně, abych s důchodem vyšla. Dcery mi ale pomáhají, takže ničeho nelituji a Česku jsem za šanci, že mě přijalo, moc vděčna."

Pro tyto lidi je typický ještě jeden rys: o potížích a svých neúspěších mluví s klidem, nestěžují si, nehořekují. Berou je jako součást života, kterou musí zvládnout. A zpravidla i zvládají.

Prezident versus diplomaté

Prezident Miloš Zeman nařkl v uplynulých dnech české velvyslanectví v Kyjevě z toho, že sabotuje snahy 40 rodin o přesídlení z Ukrajiny do Česka. Což velvyslanec Ivan Počuch odmítá a stojí za ním i ministerstvo zahraničí.

Prezident následně ještě přitvrdil: pokud se podle Miloše Zemana ukáže, že Počuch nepravdivě informoval o žádosti českých krajanů o repatriaci, bude požadovat jeho výměnu.

Faktem je, že ukrajinské úřady žádosti o repatriaci nesou dost nelibě. Tím spíše, pokud jde o stovky Ukrajinců, kteří chtějí svou vlast opustit z obav před válkou či ekonomickým úpadkem.

Jedna z představitelek českého krajanského sdružení byla například před pár dny ukrajinskými úřady označena jako "zrádkyně Ukrajiny" jen proto, že podporuje zmíněné vysídlení 40 rodin volyňských Čechů. Ti se potom při jednání o repatriaci s českými diplomaty v přítomnosti ukrajinských úředníků bojí přiznat či jen dát najevo, že na Ukrajině už žít nechtějí.

Také jejich krajané se v devadesátých letech ostatně obrátili přímo na Václava Havla. "Určitě se nakonec vyšetří, kdo má v tomto sporu pravdu a jak to se snahou o přesídlení našich krajanů na Ukrajině vlastně je," věří Boris Iljuk.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Seemanová překonala český rekord i na kraulové čtyřstovce

Plavkyně Barbora Seemanová překonala v Taškentu další český rekord. Po čtvrteční kraulové dvoustovce posunula nejlepší čas i na dvojnásobné trati. Časem 4:08,89 vylepšila svůj předchozí rekordní zápis z loňského mistrovství světa v Kwangdžu o 84 setin sekundy.

"Čtyřstovka se mi stejně jako včera dvoustovka jela skvěle. Cítila jsem silný záběr, což je pro mě hodně důležité. I když je to čtyřstovka, která vždycky bolí, tak jsem se snažila ke konci do toho ještě kopnout, ale abych nevytuhla, což se ale pochopitelně trochu stalo," popsala rekordní závod dvacetiletá Seemanová v tiskové zprávě.

"Opět skvělý výsledek, vylepšený osobní rekord, český rekord, no prostě paráda. Stále ale cílíme na olympijský A-limit, který Báře stále uniká. Na druhou stranu se zlepšuje a uvidíme, co se stane na jaře," uvedla trenérka Petra Škábová.

Na vynikající časy z International Swimming League v Budapešti navázala v Taškentu Simona Kubová. Po náročném programu posledních týdnů dokázala na 100 metrů znak zaplavat čas 1:00,03 a zopakovat olympijský A-limit. Ten už má splněný od loňského jara.

Zdroj: ČTK
Další zprávy