Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů | pametnaroda.cz

„Jedinou mapu jsme měli vytrženou z časopisu, která byla generální, ukazovala, jak ty dálnice jsou rozložený, a silnice, který vedou na sever do Berlína.

Josef Mašín o událostech 3. října 1953

Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů | pametnaroda.cz

„My jsme si s Janatou stoupli před bráchy Mašínovy, tak jsem začal vystrkovat ruce, a najednou bác a já koukám, dva policajti, kteří stáli v první řadě, šli k zemi, položili se a začala z nich téct krev. Uvědomil jsem si, že všichni, jak policie, tak bráchové, všichni běželi ke dveřím, snažili jsme se dostat ven. Janata byl přede mnou a u východu doprava šly schůdky dolů, Mašínovi běželi po levý straně, já vyběhl hned za Janatou a my běželi doprava. Janata, když seběhl ze schůdků, utíkal. Tam byla tma, ten se mi hned ztratil a pak slyším, jak někdo zleva křičí, Zbyňku, Milane, tady jsme. Tak jsem šel doleva a teď zase slyším, tady jsme! Tak jsem tam přišel a kluci se mě ptali, kde je Janata, já říkám, hele, on byl přede mnou, ale zmizel. Hned jsme se dali zase do poklusu a vydali jsme se ze stanice dál, zase do polí. Tak jsem si ještě tak říkal, tohle opravdu bylo blízko smrti.

Milan Paumer o událostech 10. října 1953

Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů | pametnaroda.cz

„Otázkou však bylo, co udělat s Václavem Švédou. Měl prostřelenou pravou ruku od předloktí až po rameno. Po té ztrátě krve byl tak sláb, že když chtěl jít na malou stranu, tak se o sebe neuměl postarat. Milan a já jsme jej u toho museli podpírat. Vašek tedy ležel mezi námi na zemi a rozhodnul se, že tam zůstane. Všem bylo jasné, že s námi dál jít nemůže. Prosil nás, abychom se postarali o jeho rodinu, dostaneme-li se do Berlína. Ptali jsme se ho, zda chce, abychom jej zastřelili, nebo zda to udělá sám. Bylo to poprvé, co odmítnul, a později to udělal znovu. Nakonec jsme se s ním rozloučili.

Josef Mašín o událostech 17. října 1953

Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů | pametnaroda.cz

„Milan ze začátku nevěděl, že je raněn. Teprve po několika minutách, když jsme běželi podél železnice, jsme se jej ptali, jestli náhodou není postřelen, a on říkal, že si myslí, že ano. Radek (Ctirad) se ho ptal kde a on na to odpověděl, že cítil něco jako úder do břicha, nikoliv průstřel. Radek mu břicho prohmatal, našel díru, a dokonce do ní strčil prst. Milan začal myslet na to nejhorší a řekl: ‚Já vím, že jsem teď na řadě.‘ a nechtěl jít dál. Dokonce tvrdil, že nemůže dál utíkat. Když se nakonec přece jen rozběhl, tak bylo slyšet šplouchání krve v břiše.

Josef Mašín o událostech 31. října 1953