Byla to chyba Beneše, nebo měl strach? Dějiny komunistického puče mohly kráčet jinak

Štěpán Plaček Jan Gazdík Jiří Kropáček Štěpán Plaček, Jan Gazdík, Jiří Kropáček
Aktualizováno 24. 2. 2023 22:01
Pohled na události února 1948 dlouho ovlivňoval názor, že šlo o brilantní taktiku Klementa Gottwalda, kdy podepsání demisí ministrů prezidentem a jejich nahrazení bylo legální a ústavní řešení. Historici nyní připomínají, že 25. února podali dodatečně demisi další dva ministři sociální demokracie. Ústavní povinností prezidenta Beneše bylo za této situace vládu jako celek rozpustit.

Například profesor Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny upřesňuje, že prezident Edvard Beneš dostal 25. února od premiéra Klementa Gottwalda k podpisu abdikační listiny dvanácti odstoupivších ministrů (podali ji už 20. února), což ovšem prezidenta ještě neopravňovalo k rozpuštění Gottwaldovy šestadvacetičlenné vlády a k vypsání nových voleb. K tomu byla nutná až nadpoloviční většina. „Jenomže dnes už víme, že ten den (tedy 25. února) podali dodatečně demisi další dva sociálnědemokratičtí ministři – Václav Majer s Františkem Tymešem. A to mělo znamenat, jak potvrzují mnozí autoři, jediné: odvolání a v podstatě pád Gottwaldova kabinetu a s velkou pravděpodobností i oslabení či prohru komunistů v nových volbách, připravovaných na jaro 1948,“ vysvětluje Kocian.

podal demisi 20. února 1948Gottwald ho chtěl nahradit, jeho demisi Beneš na nátlak Gottwalda podepisoval až 25. února 1948

Důležitou otázkou tudíž je: věděl Edvard Beneš o tom, že demisi ve skutečnosti podává ne dvanáct, nýbrž čtrnáct ministrů, tedy nadpoloviční většina? Ze všech dostupných pramenů a svědectví vyplývá, že prezident o těchto dvou dodatečných demisích věděl, respektive přinejmenším se o nich dozvěděl při Gottwaldově dopolední návštěvě 25. února 1948, při níž Gottwald přednesl prezidentovi návrh na přijetí demise. Ten návrh obsahoval ovšem i sdělení, že 25. února podávají demisi dva výše jmenovaní sociálnědemokratičtí ministři. Proč tedy prezident Gottwaldovu vládu podle Ústavy ČSR neodvolal?

Jak připomíná profesor Kocian, prezident jednal pod obrovským tlakem Gottwalda a jeho komunistů a nepochybně i sovětských diplomatů, které Kreml do Prahy v těch dnech posílal. Vážně nemocný Beneš (měl za sebou několik vážných mozkových příhod) byl už natolik vyčerpán, že neměl síly promýšlet či prosazovat jiné varianty řešení vládní krize. Gottwaldovi tedy s jeho požadavkem na pouhé doplnění vlády 25. února ustoupil, čímž ustoupil i ústavnímu článku, podle něhož mohl vládu odvolat a vypsat nové volby.

Podtrženo a sečteno: Edvard Beneš se při řešení ústavní krize rozhodoval pod vlivem nastupujícího násilí a v některých případech až brutálního teroru. Dostupné informace nasvědčují navíc i tomu, že se obával ještě větších represí, občanských nepokojů či ozbrojeného konfliktu, který by komunisté mohli řešit tentokrát už zbraněmi. Zkusme tedy v této diskusi „protiústavnost“ Benešova rozhodování otočit: v rozporu s ústavou jednali v únoru 1948 především komunisté a prezident už neměl sílu jim vzdorovat, protože se bál zesílení již tak rozsáhlých represí. Když pomineme hrozbu vojenského zásahu Sovětské armády v Československu.

Kam zmizel Clementis? Retušovaný ikonický snímek „vítězného února“

Známá fotografie byla pořízena 21. února 1948 během masové demonstrace na Staroměstském náměstí na podporu KSČ. Ze snímku byl posléze vyretušován slovenský komunista Vlado Clementis (vlevo) a v pozadí uprostřed fotograf Karel Hájek. Osud „vyzmizíkovaného“ Clementise je příznačný. V poúnorové vládě nahradil Jana Masaryka v pozici ministra zahraničí, ale brzy se stal obětí čistek. V roce 1950 byl obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu, v roce 1951 zatčen a o rok později odsouzen v procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským k trestu smrti a popraven.

Dav na Staroměstském náměstí 21. února 1948.

další stránka

Co se dělo během únorové krize – den po dni

Převzetí moci komunisty v únorových dnech 1948 doprovázely nátlakové a násilné postupy jako bylo vytváření akčních výborů Národní fronty, hrozba použití sil ozbrojených Lidových milicí, násilné odstraňování funkcionářů nekomunistických stran neochotných spolupracovat s komunisty, a jejich nahrazení mnohem loajálnějšími lidmi.

17. února – úterýNa ranní schůzi vlády se jako hlavní bod probírá zpráva ministra Drtiny (na snímku) o zneužívání Sboru národní bezpečnosti komunisty (v Praze bylo odvoláno osm obvodních velitelů SNB, čímž se pražská policie ocitla zcela v rukou komunistů). Gottwald během dne informuje prezidenta Beneše o počínající krizi a úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu. KSČ vyzývá pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlašuje pohotovost v pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.

18. února – středaNa zasedání užší komise Národní fronty odmítá předseda Gottwald jednat o vnitřních poměrech v Národní frontě i o situaci ve vládě. Představitelé tří nekomunistických stran se rozhodli bojkotovat schůzi, dokud nebude provedeno usnesení vlády (zastavit kádrové změny v SNB). Proběhla návštěva národních socialistů Zenkla a Ripky u Beneše, který měl trvat na provedení vládního usnesení a podpořit je v otázce demise („Buďte neústupní. Já také neustoupím. Můžete se mnou počítat…“). Obsah rozhovoru byl později předmětem sporů a rozdílných výkladů.

19. února – čtvrtekV některých vládních stranách sílí rozhodnutí podat demisi ministrů. Koná se řada konzultací, včetně jednání komunistů s představiteli sociální demokracie, aby společně vytvořili levicovou vládu, což sociální demokraté odmítají. Gottwald informuje prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí „rozbít vládu“, Beneš odmítá úvahy o úřednické vládě. Nečekaně do Prahy přilétá náměstek zahraničí SSSR Valerian Zorin a urychleně se vrátil i americký velvyslanec L. A. Steinhardt.

20. února – pátekNa očekávanou schůzi vlády se dostavili jen ministři KSČ a ČSSD. Protože nebylo splněno usnesení vlády ze 13. února 1948, ministři tří nekomunistických vládních stran nepřichází na vládu a podávají demisi. Jan Masaryk podat demisi odmítá. Sociální demokraté sice demisi nepodali, ale žádají splnění usnesení vlády. Gottwald jedná odpoledne na Hradě s Benešem, navrhuje přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánuje svolat velkou demonstraci na Staroměstské náměstí.

21. února – sobota

Na Staroměstském náměstí se uskutečnila obří komunistická demonstrace, Gottwald zde zopakoval, že demise musí být přijaty a vláda doplněna podle jeho návrhu. Též vyzval k utváření akčních výborů Národní fronty na všech úrovních (ty v praxi přebíraly moc ve vedení organizací, propouštěly zaměstnance, dávaly pokyny k zatýkání apod.). Komunisté začali též tvořit Lidové milice (budovány na takzvaném výrobním principu, tedy po pracovištích), nejsilnější jednotky milicí vznikly v Praze, kde měly šest až sedm tisíc příslušníků.

22. února – neděleV pražském Průmyslovém paláci se v plné režii komunistů konal sjezd závodních rad. Schválená rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovu řešení vládní krize, žádala pokračovat ve znárodňování a vyhlašovala hodinovou generální stávku na 24. února. Vedení KSČ projednávalo (smyšlenou) informaci Státní bezpečnosti o chystaném puči. Informace byla nicméně záminkou pro zatčení vybraných osob a ozbrojování části Lidových milicí a prohlídky stranických sekretariátů. Do Prahy se začaly přesouvat útvary pohraničních pluků.

23. února – pondělíStátní bezpečnost zatýká vybrané příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi, probíhaly domovní prohlídky. Gottwald vzkázal jednajícím sociálním demokratům, že strany, jejichž ministři podali demisi, se již nebudou moci účastnit vlády a samy se musí ještě dnes rozhodnout, „zda jdou s nimi nebo proti nim“. S Gottwaldem jednal prezident Beneš, který se jej snažil přesvědčit k udržení stávající Národní fronty, ale Gottwald to odmítl. Bezpečnost provedla prohlídku ústředního sekretariátu národních socialistů. Po 20. hodině se konal na podporu prezidenta desetitisícový průvod na Hrad z popudu národněsocialistických vysokoškoláků.

24. února – úterýVe 12 hodin začala generální stávka, jíž se zúčastnilo 2,5 milionu pracujících. Došlo k zatýkání dalších funkcionářů národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru. V lidové straně byl akční výbor částí straníků vytvořen a okamžitě převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociálních demokratů a poté Lidový dům. Předsednictvo se pod tímto tlakem rozhodlo pro účast v Gottwaldově vládě. Dále komunisté soustředili nátlak na prezidenta organizováním dělnických rezolucí požadujících jeho přijetí demisí.

25. února – středaKSČ od rána připravuje velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se má v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. Vedení národních socialistů chce jednat s prezidentem, ale Beneš je nepřijímá. Dopoledne podali demisi sociální demokraté Majer a Tymeš – tím již podala demisi nadpoloviční většina vlády a Beneš měl možnost čistě ústavního řešení: odvolat vládu jako celek a vypsat předčasné volby. Beneš však místo toho přijímá demisi a nechává doplnit vládu podle Gottwaldova návrhu. Gottwald referuje o výsledku vedení KSČ a poté odjíždí na Václavské náměstí, kde jej bouřlivě vítá stotisícový dav.

Fotografie: VHÚ | ČTK | Wikimedia Commons | Videozáznam: Národní filmový archiv

* Omlouváme se čtenářům, do přehledu jsme omylem původně zařadili i lidovce Aloise Vošahlíka, který byl v Gottwaldově první vládě jen několik týdnů do své smrti po autohavárii v roce 1946

 

Právě se děje

Další zprávy