Například profesor Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny upřesňuje, že prezident Edvard Beneš dostal 25. února od premiéra Klementa Gottwalda k podpisu abdikační listiny dvanácti odstoupivších ministrů (podali ji už 20. února), což ovšem prezidenta ještě neopravňovalo k rozpuštění Gottwaldovy šestadvacetičlenné vlády a k vypsání nových voleb. K tomu byla nutná až nadpoloviční většina. „Jenomže dnes už víme, že ten den (tedy 25. února) podali dodatečně demisi další dva sociálnědemokratičtí ministři – Václav Majer s Františkem Tymešem. A to mělo znamenat, jak potvrzují mnozí autoři, jediné: odvolání a v podstatě pád Gottwaldova kabinetu a s velkou pravděpodobností i oslabení či prohru komunistů v nových volbách, připravovaných na jaro 1948,“ vysvětluje Kocian.
Důležitou otázkou tudíž je: věděl Edvard Beneš o tom, že demisi ve skutečnosti podává ne dvanáct, nýbrž čtrnáct ministrů, tedy nadpoloviční většina? Ze všech dostupných pramenů a svědectví vyplývá, že prezident o těchto dvou dodatečných demisích věděl, respektive přinejmenším se o nich dozvěděl při Gottwaldově dopolední návštěvě 25. února 1948, při níž Gottwald přednesl prezidentovi návrh na přijetí demise. Ten návrh obsahoval ovšem i sdělení, že 25. února podávají demisi dva výše jmenovaní sociálnědemokratičtí ministři. Proč tedy prezident Gottwaldovu vládu podle Ústavy ČSR neodvolal?
Jak připomíná profesor Kocian, prezident jednal pod obrovským tlakem Gottwalda a jeho komunistů a nepochybně i sovětských diplomatů, které Kreml do Prahy v těch dnech posílal. Vážně nemocný Beneš (měl za sebou několik vážných mozkových příhod) byl už natolik vyčerpán, že neměl síly promýšlet či prosazovat jiné varianty řešení vládní krize. Gottwaldovi tedy s jeho požadavkem na pouhé doplnění vlády 25. února ustoupil, čímž ustoupil i ústavnímu článku, podle něhož mohl vládu odvolat a vypsat nové volby.
Podtrženo a sečteno: Edvard Beneš se při řešení ústavní krize rozhodoval pod vlivem nastupujícího násilí a v některých případech až brutálního teroru. Dostupné informace nasvědčují navíc i tomu, že se obával ještě větších represí, občanských nepokojů či ozbrojeného konfliktu, který by komunisté mohli řešit tentokrát už zbraněmi. Zkusme tedy v této diskusi „protiústavnost“ Benešova rozhodování otočit: v rozporu s ústavou jednali v únoru 1948 především komunisté a prezident už neměl sílu jim vzdorovat, protože se bál zesílení již tak rozsáhlých represí. Když pomineme hrozbu vojenského zásahu Sovětské armády v Československu.
Známá fotografie byla pořízena 21. února 1948 během masové demonstrace na Staroměstském náměstí na podporu KSČ. Ze snímku byl posléze vyretušován slovenský komunista Vlado Clementis (vlevo) a v pozadí uprostřed fotograf Karel Hájek. Osud „vyzmizíkovaného“ Clementise je příznačný. V poúnorové vládě nahradil Jana Masaryka v pozici ministra zahraničí, ale brzy se stal obětí čistek. V roce 1950 byl obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu, v roce 1951 zatčen a o rok později odsouzen v procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským k trestu smrti a popraven.
Převzetí moci komunisty v únorových dnech 1948 doprovázely nátlakové a násilné postupy jako bylo vytváření akčních výborů Národní fronty, hrozba použití sil ozbrojených Lidových milicí, násilné odstraňování funkcionářů nekomunistických stran neochotných spolupracovat s komunisty, a jejich nahrazení mnohem loajálnějšími lidmi.
Fotografie: VHÚ | ČTK | Wikimedia Commons | Videozáznam: Národní filmový archiv
* Omlouváme se čtenářům, do přehledu jsme omylem původně zařadili i lidovce Aloise Vošahlíka, který byl v Gottwaldově první vládě jen několik týdnů do své smrti po autohavárii v roce 1946