Například profesor Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny upřesňuje, že prezident Edvard Beneš dostal 25. února od premiéra Klementa Gottwalda k podpisu abdikační listiny dvanácti odstoupivších ministrů (podali ji už 20. února), což ovšem prezidenta ještě neopravňovalo k rozpuštění Gottwaldovy šestadvacetičlenné vlády a k vypsání nových voleb. K tomu byla nutná až nadpoloviční většina. „Jenomže dnes už víme, že ten den (tedy 25. února) podali dodatečně demisi další dva sociálnědemokratičtí ministři – Václav Majer s Františkem Tymešem. A to mělo znamenat, jak potvrzují mnozí autoři, jediné: odvolání a v podstatě pád Gottwaldova kabinetu a s velkou pravděpodobností i oslabení či prohru komunistů v nových volbách, připravovaných na jaro 1948,“ vysvětluje Kocian.
Důležitou otázkou tudíž je: věděl Edvard Beneš o tom, že demisi ve skutečnosti podává ne dvanáct, nýbrž čtrnáct ministrů, tedy nadpoloviční většina? Ze všech dostupných pramenů a svědectví vyplývá, že prezident o těchto dvou dodatečných demisích věděl, respektive přinejmenším se o nich dozvěděl při Gottwaldově dopolední návštěvě 25. února 1948, při níž Gottwald přednesl prezidentovi návrh na přijetí demise. Ten návrh obsahoval ovšem i sdělení, že 25. února podávají demisi dva výše jmenovaní sociálnědemokratičtí ministři. Proč tedy prezident Gottwaldovu vládu podle Ústavy ČSR neodvolal?
Jak připomíná profesor Kocian, prezident jednal pod obrovským tlakem Gottwalda a jeho komunistů a nepochybně i sovětských diplomatů, které Kreml do Prahy v těch dnech posílal. Vážně nemocný Beneš (měl za sebou několik vážných mozkových příhod) byl už natolik vyčerpán, že neměl síly promýšlet či prosazovat jiné varianty řešení vládní krize. Gottwaldovi tedy s jeho požadavkem na pouhé doplnění vlády 25. února ustoupil, čímž ustoupil i ústavnímu článku, podle něhož mohl vládu odvolat a vypsat nové volby.
Podtrženo a sečteno: Edvard Beneš se při řešení ústavní krize rozhodoval pod vlivem nastupujícího násilí a v některých případech až brutálního teroru. Dostupné informace nasvědčují navíc i tomu, že se obával ještě větších represí, občanských nepokojů či ozbrojeného konfliktu, který by komunisté mohli řešit tentokrát už zbraněmi. Zkusme tedy v této diskusi „protiústavnost“ Benešova rozhodování otočit: v rozporu s ústavou jednali v únoru 1948 především komunisté a prezident už neměl sílu jim vzdorovat, protože se bál zesílení již tak rozsáhlých represí. Když pomineme hrozbu vojenského zásahu Sovětské armády v Československu.
Známá fotografie byla pořízena 21. února 1948 během masové demonstrace na Staroměstském náměstí na podporu KSČ. Ze snímku byl posléze vyretušován slovenský komunista Vlado Clementis (vlevo) a v pozadí uprostřed fotograf Karel Hájek. Osud „vyzmizíkovaného“ Clementise je příznačný. V poúnorové vládě nahradil Jana Masaryka v pozici ministra zahraničí, ale brzy se stal obětí čistek. V roce 1950 byl obviněn ze slovenského buržoazního nacionalismu, v roce 1951 zatčen a o rok později odsouzen v procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským k trestu smrti a popraven.
Převzetí moci komunisty v únorových dnech 1948 doprovázely nátlakové a násilné postupy jako bylo vytváření akčních výborů Národní fronty, hrozba použití sil ozbrojených Lidových milicí, násilné odstraňování funkcionářů nekomunistických stran neochotných spolupracovat s komunisty, a jejich nahrazení mnohem loajálnějšími lidmi.
17. února – úterýNa ranní schůzi vlády se jako hlavní bod probírá zpráva ministra Drtiny (na snímku) o zneužívání Sboru národní bezpečnosti komunisty (v Praze bylo odvoláno osm obvodních velitelů SNB, čímž se pražská policie ocitla zcela v rukou komunistů). Gottwald během dne informuje prezidenta Beneše o počínající krizi a úmyslu nekomunistických stran ustavit úřednickou vládu. KSČ vyzývá pracující lid k „ostražitosti a připravenosti zasáhnout proti reakci“ a vyhlašuje pohotovost v pražské Státní bezpečnosti, zpravodajských odborech a u několika pohraničních vojenských pluků.
18. února – středaNa zasedání užší komise Národní fronty odmítá předseda Gottwald jednat o vnitřních poměrech v Národní frontě i o situaci ve vládě. Představitelé tří nekomunistických stran se rozhodli bojkotovat schůzi, dokud nebude provedeno usnesení vlády (zastavit kádrové změny v SNB). Proběhla návštěva národních socialistů Zenkla a Ripky u Beneše, který měl trvat na provedení vládního usnesení a podpořit je v otázce demise („Buďte neústupní. Já také neustoupím. Můžete se mnou počítat…“). Obsah rozhovoru byl později předmětem sporů a rozdílných výkladů.
19. února – čtvrtekV některých vládních stranách sílí rozhodnutí podat demisi ministrů. Koná se řada konzultací, včetně jednání komunistů s představiteli sociální demokracie, aby společně vytvořili levicovou vládu, což sociální demokraté odmítají. Gottwald informuje prezidenta, že nekomunističtí ministři chtějí „rozbít vládu“, Beneš odmítá úvahy o úřednické vládě. Nečekaně do Prahy přilétá náměstek zahraničí SSSR Valerian Zorin a urychleně se vrátil i americký velvyslanec L. A. Steinhardt.
20. února – pátekNa očekávanou schůzi vlády se dostavili jen ministři KSČ a ČSSD. Protože nebylo splněno usnesení vlády ze 13. února 1948, ministři tří nekomunistických vládních stran nepřichází na vládu a podávají demisi. Jan Masaryk podat demisi odmítá. Sociální demokraté sice demisi nepodali, ale žádají splnění usnesení vlády. Gottwald jedná odpoledne na Hradě s Benešem, navrhuje přijetí demise a následné doplnění vlády podle komunistického návrhu. KSČ na svou podporu plánuje svolat velkou demonstraci na Staroměstské náměstí.
21. února – sobotaNa Staroměstském náměstí se uskutečnila obří komunistická demonstrace, Gottwald zde zopakoval, že demise musí být přijaty a vláda doplněna podle jeho návrhu. Též vyzval k utváření akčních výborů Národní fronty na všech úrovních (ty v praxi přebíraly moc ve vedení organizací, propouštěly zaměstnance, dávaly pokyny k zatýkání apod.). Komunisté začali též tvořit Lidové milice (budovány na takzvaném výrobním principu, tedy po pracovištích), nejsilnější jednotky milicí vznikly v Praze, kde měly šest až sedm tisíc příslušníků.
22. února – neděleV pražském Průmyslovém paláci se v plné režii komunistů konal sjezd závodních rad. Schválená rezoluce vyslovila podporu Gottwaldovu řešení vládní krize, žádala pokračovat ve znárodňování a vyhlašovala hodinovou generální stávku na 24. února. Vedení KSČ projednávalo (smyšlenou) informaci Státní bezpečnosti o chystaném puči. Informace byla nicméně záminkou pro zatčení vybraných osob a ozbrojování části Lidových milicí a prohlídky stranických sekretariátů. Do Prahy se začaly přesouvat útvary pohraničních pluků.
23. února – pondělíStátní bezpečnost zatýká vybrané příslušníky stran, jejichž ministři podali demisi, probíhaly domovní prohlídky. Gottwald vzkázal jednajícím sociálním demokratům, že strany, jejichž ministři podali demisi, se již nebudou moci účastnit vlády a samy se musí ještě dnes rozhodnout, „zda jdou s nimi nebo proti nim“. S Gottwaldem jednal prezident Beneš, který se jej snažil přesvědčit k udržení stávající Národní fronty, ale Gottwald to odmítl. Bezpečnost provedla prohlídku ústředního sekretariátu národních socialistů. Po 20. hodině se konal na podporu prezidenta desetitisícový průvod na Hrad z popudu národněsocialistických vysokoškoláků.
24. února – úterýVe 12 hodin začala generální stávka, jíž se zúčastnilo 2,5 milionu pracujících. Došlo k zatýkání dalších funkcionářů národně socialistické strany, která odmítla vytvoření akčního výboru. V lidové straně byl akční výbor částí straníků vytvořen a okamžitě převzal kontrolu nad deníkem „Lidová demokracie“. Lidové milice obsadily budovu sekretariátu sociálních demokratů a poté Lidový dům. Předsednictvo se pod tímto tlakem rozhodlo pro účast v Gottwaldově vládě. Dále komunisté soustředili nátlak na prezidenta organizováním dělnických rezolucí požadujících jeho přijetí demisí.
25. února – středaKSČ od rána připravuje velkou demonstraci na Václavském náměstí, která se má v případě prezidentova odporu přesunout na Hradčany. Vedení národních socialistů chce jednat s prezidentem, ale Beneš je nepřijímá. Dopoledne podali demisi sociální demokraté Majer a Tymeš – tím již podala demisi nadpoloviční většina vlády a Beneš měl možnost čistě ústavního řešení: odvolat vládu jako celek a vypsat předčasné volby. Beneš však místo toho přijímá demisi a nechává doplnit vládu podle Gottwaldova návrhu. Gottwald referuje o výsledku vedení KSČ a poté odjíždí na Václavské náměstí, kde jej bouřlivě vítá stotisícový dav.
Fotografie: VHÚ | ČTK | Wikimedia Commons | Videozáznam: Národní filmový archiv
* Omlouváme se čtenářům, do přehledu jsme omylem původně zařadili i lidovce Aloise Vošahlíka, který byl v Gottwaldově první vládě jen několik týdnů do své smrti po autohavárii v roce 1946