Na Mendelově polární stanici jste strávil pět týdnů. Jaké to bylo?
Zajímavé. Je to zážitek do konce života.
Co přesně bylo vaším úkolem?
Opravit střechu, tedy položit PVC folii na tu dosluhující. Technicky šlo o jednoduchou věc. Hlavní bylo poprat se s větrem, kvůli kterému to bylo náročnější.
Na Antarktidě bývá extrémní počasí. Byla vaše práce nebezpečná?
Nebezpečná asi ne. Spíš bylo na místě proměnlivé počasí. Některá rána byl mírný vítr, ale odpoledne vítr zesiloval, někdy to bylo naopak. Často jsem dělal potmě, neboť se vítr občas večer utišil. Musel jsem tak pracovat podle počasí. Během dvou měsíců jsem zažil všechna čtyři roční období. Z Česka jsme vyjeli v zimě. Když jsme dorazili na Antarktidu, bylo tam léto. Stanici jsme opouštěli na podzim, kdy v Česku bylo jaro.
Jak vypadal váš typický den?
Ten byl pro všechny stejný. V osm hodin byla snídaně, v devět se pak každý vydával dělat svou práci. Já jsem šel na střechu. Když bylo hodně větrno, chystal jsem si práci vevnitř. Měl jsem dva pomocníky. Vyloženě technickou pomoc jsem ale nepotřeboval. Pomáhali mi třeba se šroubováním a bodováním, ale svařoval jsem sám.
Měl jste nějaký volný čas?
Volno jsme neměli. Když jsme dodělali střechu, zapojil jsme se do střídajících se služeb, mezi které patřilo uklízení na stanici. Jindy jsem si přivstal a pro čtrnáct lidí přichystal snídani, uvařil polévku na oběd a druhé jídlo na večeři. Když bylo pěkně, stihli jsme ještě s technickými pracovníky dvakrát natřít lazurou celou budovu i jeden kontejner. Čerpal jsem i vodu, pomáhal s opravou čtyřkolek nebo brousil vrtáky a dlátka.
Vědci, kteří tam se mnou byli, zase venku sbírali data ze staniček, když bylo pěkně. Po večerech je pak převáděli do počítačů a zapisovali do tabulek.
Měl jste se možnost podívat i po okolí stanice?
Samozřejmě. Na stanici s námi byl meteorolog, který hlásil počasí na další dny. Můžu říct, že i docela přesně. Když jsem věděl, že bude pěkné počasí, a já měl svou práci hotovou, nabídl jsem se vědcům, že jim pomůžu v terénu. Hodilo se jim, když jsem jim pomáhal nést věci po kopcích.
Obešel jsem s nimi několik staniček. Dokonce jsem s nimi byl i tři dny pod stanem na vzdálených ledovcích. Vrtali jsme tam dvoumetrové sondy, které slouží ke zjišťování úbytku a pohybu ledovce.
Jaké to pro vás bylo, být v polární krajině?
Nádherné, něco úplně nového. Z kopců, které mají okolo tři sta metrů, je krásný výhled. V průlivu pluly ledovce. Máte pocit, že je tam mrtvo. Nic tam neroste, jen zřídka mechy a lišejníky.
Věnujete se také horolezectví. Máte tedy s podobnými podmínkami zkušenost?
Je to můj koníček, ale nedělám to závodně ani komerčně. Na Antarktidě mi to přišlo jako pohoda. Na horách je to jiné, všechno si nesete s sebou. Když se chcete utábořit, musíte vynaložit hodně energie, abyste si vykopal třeba díru ve sněhu nebo si postavil stan. Když se tam ale zhoršilo počasí, stačilo seběhnout po žebříku dolů ze střechy a byl jsem v teple. A vnitřek byl dost komfortní.
Jak moc na Antarktidě klesá teplota?
Nebyla úplná zima, teď tam bylo léto. Nejchladněji bylo v noci, okolo minus deseti stupňů, a nejtepleji zhruba plus šest. Bylo poměrně málo slunce. Ale když zrovna svítilo a vítr byl mírný, dalo se i hodinu pracovat v tričku. I když bylo jen pět stupňů, díky slunci bylo pocitově teplo. Ale za hodinu už jste musel navlékat svetr a odpoledne už jste měl bundu i s kapucí.
Na polární stanice jste jel společně s vědci z Masarykovy univerzity. Jak jste se k této práci dostal?
Přihlásil jsem se do výběrového řízení, šel jsem na pohovor a vybrali mě. Na pohovoru jsme se tolik nebavili o práci, tu si prověřili dříve. Spíše šlo o to zjistit, jaký jsem. Když jedete na tři měsíce na výpravu, nechcete žádného střelce, ale někoho s rozvahou a nekonfliktního.
Co na vaši výpravu říkala rodina?
Samozřejmě je to překvapilo. Manželka si totiž myslela, že už mě cestování přešlo, ale podpořila mě. A děti mi fandily a byly hrdé. Jak nemáte podporu rodiny, tak se to nedá dělat.
