Skalice u České Lípy - Pod tričkem se mu rýsují svaly, ty teď ale nevydělávají. Je totiž doma za šedesát procent mzdy.
„Hlavně, ať to není ještě delší, tohle už stačilo," komentuje uplynulý měsíc pětatřicátník menší postavy ve Skalici u České Lípy.
„Opravdu věřím, že to dopadne dobře. Když jsme odcházeli, říkali, že od května mají nějakou velkou zakázku. Až dosud to bylo většinou tak, že co se řeklo, to platilo," přesvědčuje ten chlapík možná více sebe, než koholiv jiného.
Jmenuje se Pavel Čech a pracuje jako lisař ve skalické továrně na skleněné čočky do reflektorů automobilů.
Podobně čeká v Česku na zavolání mistra či vedoucího dalších přibližně 200 tisíc lidí. Alespoň podle hrubých odhadů odborářů.
„Lidé byli tak trochu uražení, když nás poslali v březnu domů za 60 procent platu. Hodně jich říkalo, že se na to můžou vybodnout. Nakonec ale zůstali. Přesvědčili se, že krize je všude, zvláště na Novoborsku," vzpomíná na poslední dny, kdy byl regulérně v práci.
Klíčovým okamžikem pro něj bude začátek května, kdy by měl společně se zbylými 90 zaměstnanci z původních 210 nastoupit zpátky do práce.
Značnou část jich totiž už krize stačila ořezat na přelomu roku. Mezi propuštěnými uvízla i jeho manželka.
Auta plus sklo? Špatná kombinace
Ve Skalici se střetly dva její hlavní proudy - sklářství i automobilový průmysl. A nepomohlo ani šrotovné některých států západní Evropy. „Dodáváme čočky do vozů vyšší a střední třídy," vysvětluje.
„Být doma je hrozný. Nuda, nejistota a strach nutí člověka přemýšlet nad různými fámami, jestli se fabrika rozjede nebo ne, znervózňuje to… Snažím se je neposlouchat a nebrat vážně. Ale stejně, psychika dělá své," líčí své pocity.
Jeho momentální postavení, kdy balancuje mezi prací a nezaměstnaností, mu dává malou možnost najít si i jen brigádu, aby alespoň trochu kompenzoval ztráty v rodinném rozpočtu.
„Jednu už jsem měl dohodnutou. Musel jsem ji ale odříct. Chtěli, abych se upsal na měsíc, což nemůžu slíbit. Co kdyby se výroba rozjela," popisuje lisař. „Jestli ale bude další šance, kdyby odstávka pokračovala, to je otázka," krčí rameny.
„Na druhou stranu si člověk říká, může být ještě hůř. Stačí se podívat kolem sebe," dodává vzápětí a vzpomene na novoborské skláře. Modrobílá silueta opuštěné sklárny Crystalexu přitom jako strašák vykukuje zpoza pučících stromů. Dubnové slunce žhne.
Poslední čtyři roky jeho denní rytmus určovala ranní, odpolední, večerní nebo noční směna.
„To máte asi pět kilo těžké skleněné tyče, občas je ani nejde celé prsty obemknout, k tomu kleště další kilo a půl. Tyče postupně natavujete v elektrické peci, a následně lisujete. Během dne je zvednete až pětsetkrát," popisuje náplň své práce. V podniku patřila k těm nejtěžším.
Cvičím, abych nenakynul
„Když jsem po práci měl čas a chuť, dělal jsem na baráku. Teď na něm dělám od rána, abych se zabavil," líčí změnu. Každý den je přitom podle něj těžší.
„A taky se snažím cvičit, abych nenakynul. Už teď mám navíc tři kila," jakoby omluvně se usměje.
Přiznává ale, že z počátku to ale bylo jiné. „První dny jsme s rodinou pojali jako dovolenou a hodně se věnovali dětem. Vše je ale otázka peněz, musíme se hodně uskromnit," konstatoval.
Právě s ohledem na děti se viditelně trápí nejvíc. Má dvě, čtyřleté a devítileté.
„Například jsme jim slíbili velkou dovolenou v Jeseníkách, teď nevím, co bude. Dospělým to vysvětlíte, ale jim? Co si vezmou z toho, že je krize, když nedodržíte slovo," zdůrazňuje.
Podobně jako většina propuštěných nebo „polopropuštěných" poukazuje na fenomén, jenž s krizí přišel do menších měst.
„Lidé se víc semkli," míní. „A taky si víc začali vážit práce," přidává.
