Co nám epidemie ukázala o vztazích?
Covid pro většinu lidí zvýraznil důležitost vztahů. Pro lidi, kteří ve vztahu byli již před epidemií, se jejich partner rázem stal jediným člověkem, se kterým byli v kontaktu. Pro některé to bylo náročné, spousta z nich si ale uvědomila, jak je důležitá blízkost lidí, které mají kolem sebe. Rozhodli se třeba na vztahu pracovat, dále jej rozvíjet. Důležitost vztahů si uvědomili i single lidé, kteří mohli být vlivem restrikcí dost osamělí. Pro hodně z nich to zvýšilo potřebu najít si partnera. České i zahraniční výzkumy ukazují, že u nezadaných stoupá motivace najít si vážný vztah.
V čem jsou jiné vztahy, které se rozvinuly za covidu?
Když beru v potaz vztahy, které jsou na začátku, které fungují kratší dobu, například spolu partneři nově bydlí, vyšly najevo rozdílné potřeby toho, kolik času spolu trávit aktivně a kolik mít osobního času pro sebe. Lidé řešili, jak prožívat čas, který tráví bez partnera, i jak trávit čas kvalitně, došlo k přehodnocení organizace času.
Z výzkumu Kinsey Institutu a Cosmopolitanu pojednávajícího o tom, co si lidé ponesou z pandemie do dalších vztahů, vyplývá, že také chtějí ke vztahům přistupovat víc vědomě. I během seznamování mají ambice s člověkem více konverzovat, víc ho poznávat před tím, než půjdou do vztahu, prostě se naladit na společné hodnoty.
Je to tak, že jsou pro nás v krizích vztahy, ať už partnerské, nebo přátelské, důležitější než jindy?
Ano, myslím si to. Tvoří totiž naši záchrannou síť, na kterou se můžeme spolehnout. Má to praktickou rovinu, protože potřebujeme blízké, kteří se o nás postarají třeba v nemoci. A pak je tam sociální rovina, protože potřebujeme někoho, s kým těžší období prožíváme a sdílíme, někoho, kdo nás psychicky podpoří. A ze vztahů navíc v životě čerpáme radost, epidemie ukázala, že bychom je měli hledat a rozvíjet.
Je to tedy hlavně osamělost, která vedla nezadané lidi k uvědomění si, že chtějí vztah?
Ano, osamělost nebo zjištění, co pro ně je v životě důležité, co jim právě dělá radost. Většina single lidí není úplně sama. Udržují nezávazné vztahy nebo hodně chodí do společnosti, čímž naplňují vztahové potřeby. Toto ale během pandemie odpadlo, najednou byli sami, nebylo moc možností k socializaci, což spoustu lidí vedlo k reflexi, přehodnocení svého života a k motivaci najít si vážný vztah.
Jaké možnosti měli k hledání partnera v posledním roce, kdy nemohli do společnosti?
Spousta lidí si během pandemie řekla, že se teď seznamovat nebude, ale nyní vidím nadšení z toho, že to zase jde. Chodí za mnou klienti, kteří si třeba dali od seznamování dlouhou pauzu a nyní přemýšlí, jak zase navázat.
Někteří tedy seznamování úplně vynechali, jaké možnosti ale měli tací, kteří se chtěli seznamovat i během epidemie?
Seznamování se samozřejmě přesunulo do on-line prostoru. Dokonce i lidé, kteří se dříve nechtěli seznamovat on-line, k tomu přešli. Hodně se řešilo, jak se během covidu seznamovat bezpečně, abychom se cítili dobře. Lidé začali před setkáním déle komunikovat on-line, aby se oťukali. Pak řešili i čistě praktické věci, tedy zda budou mít při setkání respirátor nebo jestli budou potřebovat test. Již zmíněný výzkum Kinsey Institutu ukazuje, že přemýšlení o bezpečnosti seznamování za covidu vedlo i k rozmýšlení nad vyšší bezpečností při sexu. Lidé začali obecně víc přemýšlet o zdravotním hledisku seznamování a vztahů.
Způsobil tedy covid revoluční změnu v tom, jak se seznamujeme?
To si nemyslím, nejde o revoluci ve vztazích. Dopad na to, jak děláme vztahy a jak se seznamujeme, nebude tak obrovský. On-line seznamování epidemie podpořila, ale stejně se lidé chtějí seznámit přirozeně. Všichni nadále stojí o přirozené seznámení, nadále se chtějí seznámit osobně, třeba přes kamarády.
Myslíte si tedy, že je on-line seznamování ještě tabu?
Není to tak velké stigma jako třeba v devadesátých letech, kdy si lidé sblížení přes seznamku vymýšleli jiné příběhy o tom, jak se dali dohromady. Dnes všichni kolem sebe známe fungující vztahy, které vznikly on-line, lidé jsou tomu čím dál otevřenější. To podporují i postojové dotazníky, kde lidé on-line seznamování hodnotí pozitivně, spousta z nich dokonce moc neví, jak se seznámit jinak.
A obstály tedy v posledním roce on-line seznamky?
On-line seznamky fungují skvěle jako nástroj k poznání lidí. Je to možnost, jak se k nim efektivně dostat, rozšiřují příležitosti k tomu se poznat. Ale vztah se pak vždy dělá off-line, ať už se seznámíte v baru, nebo na Tinderu. Je tedy samozřejmě třeba kombinovat on-line seznamování s osobním kontaktem.
Tým vědců z americké Stanfordovy univerzity ukázal již před covidem v roce 2019, že se lidé nejčastěji seznámí na internetu. V Česku toto ještě asi neplatí, ale obliba on-line seznámení poroste, hlavně u mladých lidí.
Ovlivňuje to, jak vztah začal, jeho následnou kvalitu či fungování?
Myslím, že ne, je to nedůležité. Vztah je o jiných věcech. Nejde o to, kde jsme se potkali, jde o to, s kým se seznámím. Ale pokud by měl začátek vztahu přece jen vliv, on-line seznámení ovlivňuje fungování vztahu možná spíš pozitivně. Vztahy, které začaly on-line, se v některých výzkumech ukazují jako spokojenější a dlouhodobější. Vysvětlením může být, že když už jdu na on-line seznamku, hledám vztah a jsem ochotna do něj investovat. Pokud se tam tedy potkají lidé s takovým přístupem, může to vést ke spokojenosti ve vztahu. Na druhou stranu pokud někoho potkám on-line, může chybět autentičnost, nevím třeba, jak moc vážně druhý člověk myslí to, co píše.
Jak velkou roli hraje v začátcích vztahu emocionální aspekt nebo romantika?
Romantický aspekt lásky, to, že se soustředíme na city, je záležitostí posledních dvou set let. Žijeme romantickým ideálem a přeceňujeme ho. Jde nám o přitažlivost, chemii, jiskru, ale občas zapomínáme na zbytek. Zapomínáme tam trošku pustit hlavu, řešit, zda bude daný člověk dobrým partnerem či rodičem a zda máme podobné hodnoty. Všichni si vyprávíme příběhy velké lásky skrze filmy, literaturu, internet. Vše dohromady vede k velkému očekávání. Skutečnost, že vztah začíná intenzivní láskou, nemusí být zárukou jeho fungování. Jednou z věcí, kterou často řeším s klienty, je to, jak pracovat s přitažlivostí, protože představy o tom, co máme cítit, míváme zkreslené. Čekáme moc a chceme to cítit hned. To se projevuje i u on-line seznamování. Jdeme pak na první rande s člověkem, a když tam hned není obrovská chemie, smeteme potenciál vztahu ze stolu.
Říkáte, že se nutně nemáme řídit tím, jak vztah začíná, že na počátku nemusí být intenzivní zamilovanost. Podle čeho ale tedy vyhodnotit, že by vztah mohl fungovat?
Měli bychom se soustředit na to, zda máme o vztahu podobné představy, zda hledáme to stejné. A taky se zaměřit na hodnoty, jestli o životě přemýšlíme podobně. Pak je otázka úspěchu vztahu kombinace přitažlivosti, dobré komunikace i toho, jak moc do toho vztahu chceme investovat. Lidé často zbytečně moc filtrují potenciální partnery na základě atraktivity, přitažlivosti nebo společných zájmů. Koníčky jsou taky přeceňovány, stačí otevřenost poznávat zájmy druhého, nemusíme veškerý volný čas trávit spolu a nehraje tak moc roli, jestli nás oba baví tenis.
Specializujete se na seznamování, s jakým zadáním k vám na terapii lidé přichází nejčastěji?
Chodí ke mně typicky lidé kolem třiceti let, kteří hledají životního partnera. Chtějí se seznamovat, ale nějak jim to nejde, třeba proto, že mají dojem, že mají málo příležitostí nebo že ve vztazích opakují vzorec, který nevede ke spokojenosti. Společně hledáme způsoby, co dělat jinak.
Mluvíte o opakování vzorců, které nevedou ke spokojenosti ve vztazích. Opakují tito lidé něco, co je vede k tomu, hledat si pořád podobné partnery?
Většina z nás má opravdu typ lidí, kteří nás přitahují. Bývají si podobní. Může to být například tak, že ženy přitahují charismatičtí společenští muži, kteří ale nehledají vážný vztah. Můžeme se pak zaseknout v tom, že udržujeme vztah, který nám nedává, co chceme. Pak často pracuji i s muži, kteří jsou hodně stydliví, nedaří se jim ženy oslovovat. I v dnešní době ženy často nechávají první krok na muži.
Takže i navzdory emancipaci při seznamování tíhneme k zavedeným genderovým normám?
Ano, je pro mě až překvapením, jak moc v seznamování genderové normy fungují. Často panují stereotypní očekávání, že ženy například chtějí, aby je muž dobýval. Někteří muži toto prostě neumí a mají to pak při navazování kontaktu o dost těžší.
Koronavirus tedy proměnil seznamování. Avšak jak poznamenal již existující vztahy, které byly na nějakém rozcestí?
Partnerské vztahy zasáhla pandemie různě. Vztahy, které už byly na rozcestí před ní a existovaly tam problémy, epidemie zhoršila, protože podpořila již existující problémy v komunikaci nebo ohledně rozdělení péče o domácnost. Tohle dopadlo hlavně na ženy, podle amerického výzkumu zkoumajícího partnerskou spokojenost u nich spokojenost ve vztazích klesla znatelněji než u mužů. Zřejmě proto, že na ně padla vyšší zátěž péče o domácnost a rodinu. Zároveň i v Česku stouplo domácí násilí, ne pro všechny je domov bezpečným prostředím.
V čem naopak mohla epidemie vztahům pomoci?
Lidé získali čas a prostor vztahy rozvíjet, nebylo moc co jiného dělat kromě trávení času s lidmi, se kterými sdílíme domácnost. Nebyla konkurence dalších aktivit, nešlo jít například do hospody. Partneři tak získali prostor, rozvíjeli konverzace, na které se v denním shonu nedostalo. Navíc pro hodně lidí může být společné zvládnutí krize růstové. Vztahy kolikrát prošly i rozvojem v sexuální oblasti, někteří třeba začali uvažovat o otevřených vztazích.
Další věc je, že se posouvaly i vztahy rodinné. Domů za rodiči se mnohdy na delší dobu vracely dospělé děti, což vedlo k příležitosti poznávat se s dětmi jako s dospělými lidmi. Docházelo tak k přerámování vztahů, což spousta lidí hodnotí pozitivně.
Mnoho lidí však epidemie uvrhla do existenčních problémů, ocitli se ve finanční nouzi. Nebylo tedy upevňování a rozvíjení vztahů spíš výsadou zajištěných lidí, na které restrikce nedolehly tak silně?
Určitě. Lidé, kteří mají existenční problémy, ztratili práci a zůstali doma, zažili obrovský nápor na vztahy. Druhá skupina, o které jsem mluvila, jsou spíše mladí, zajištění lidé, často žijící ve městě, pro které se změnilo třeba jen to, že nemohli do fitka. Tam byl pak prostor řešit vztahové otázky.
Pro jakou skupinu lidí byl tedy z hlediska vztahů uplynulý rok nejtěžší?
Z výzkumu Národního ústavu duševního zdraví vyplývá, že epidemie dopadla nejhůře na nezadané lidi. Obecně podle mě však dopadla na lidi, kteří již předtím měli existenční potíže nebo se ocitli ve stresové situaci. Epidemie podpořila to, v jakém stavu byl člověk před ní. Pokud prožíval náročné období, epidemie to zhoršila.
Jaký má epidemie vliv na lidi v dlouhodobých vztazích?
Dlouhodobé vztahy jsou náročné obecně. Blízké soužití je namáhavé, projevují se tam zranění z minulosti. V dlouhodobém vztahu máme tendenci vidět to špatné, co se v něm děje, jako vinu partnera. Reálně však skoro nikdy není chyba na jedné straně, problém vznikne jako kombinace prožívání a chování dvou lidí. Setkávám se s páry, u kterých chce jeden člověk na vztahu pracovat a druhý třeba párovou terapii odmítá. Ale smysl tady má, i když půjde na terapii jeden partner.
Jak problémy v dlouhodobých vztazích s lidmi řešíte?
Hledáme s klienty důvody, proč konflikty vznikají. Přemýšlíme, jak dělat věci jinak. Snažíme se vysledovat vzorce chování. Někdy ve vztahu vznikne nezdravá dynamika, která se opakuje. Reagujeme na sebe nějakým způsobem, který vytváří zranění. Pokud jedna strana se svým chováním něco udělá, druhá strana musí zareagovat. Celkově má velký smysl pracovat sám na sobě i v rámci řešení vztahových problémů.
A jak moc jsou naše osobní problémy spojeny se vztahem, nenakládáme někdy na vztah příliš?
Je důležité pracovat hlavně na vztahu sami k sobě. Když nejsme se sebou spokojeni, máme tendenci nespokojenost projektovat do našich blízkých vztahů a tím je zatěžovat. Neplatí, že když budu nešťastná jako nezadaná, vztah vyřeší moje problémy. Vztah může být jeden z mnoha faktorů, které nám přináší spokojenost, ale nesmí být jediný.
Množství lidí se rozhodne nežít ve vztahu, i vlivem internetu máme mnoho možností, s kým se vídat nebo seznamovat. Chtějí přesto lidé stále dlouhodobé vztahy?
Dnes žijeme v sériově monogamních vztazích, máme více vážných vztahů za život. Vidíme taky posouvání životního partnerství do vyššího věku. Zatímco u generace našich rodičů měli lidé děti kolem dvaceti let, dnes se to posouvá ke třiceti. Společenští vědci si dál všímají nové životní fáze dospělosti, ve které se lidé kolem pětadvaceti soustřeďují hlavně sami na sebe, na budování kariéry nebo poznávání světa, vztahy jdou stranou. Pozornost k nim upínají až s přicházející třicítkou. Vidíme taky individualizaci vztahů, je hodně možností od otevřených vztahů, kamarádství s výhodami až po klasické vztahy vedoucí k manželství. Platí ale, že i když si mohou lidé vybrat z řady možností, ve většině pořád chtějí manželství a následně děti.
V čem jsou jiné vztahy, které prožívají dnešní dvacátníci či třicátníci, oproti vztahům jejich rodičů?
Generace jejich rodičů ještě následovala jasně danou trajektorii vztahu: svatba, pak bydlení, následně první dítě. Dnes se norma, která by určovala, co je správně, oslabuje. Naprostá většina párů má za sebou dlouhou dobu společného bydlení, zatímco jejich rodiče spolu často před sňatkem vůbec nebydleli. Rozšíření fenoménu společného bydlení je pro vědce překvapivé. Dále dnes často pozoruji zvyšování nároků na partnery, propojujeme vztah s aspektem seberozvoje. Chceme partnera, který z nás dělá lepšího člověka. Zároveň hledáme někoho, kdo nás bude intelektuálně rozvíjet, takové požadavky předchozí generace tak neřešila.
Bavíme se o partnerských vztazích, jak jsou ale pro spokojený život důležité ostatní vztahy?
Jsou zásadní. Lidé, kteří mají víc přátel, mohou mít spokojenější partnerský život. Společnost prochází reflexí. Zatímco dříve jsme směřovali dost pozornosti k nukleární rodině a vztahy kolem jsme zase tak moc nerozvíjeli, teď se ukazuje, že tento model možná tolik nefunguje. Objevuje se tudíž motivace dělat to jinak a lidé se víc zaměřují na přátelské vztahy. Vlastně jde o způsob práce se zvyšujícími se nároky na partnery. Začínáme řešit, zda je realistické, aby všechny naše nároky splňoval partner, když mám možnost nějaké aktivity dělat s kamarády, jiné s rodinou. Vztahové potřeby si mohu rozložit, nemusím je navalit na jednoho partnera.
A utrpěly vlivem covidu přátelské vztahy?
Pevná přátelství spíš přetrvala, ale utrpěla přátelství ne tak hluboká. Přátelství další úrovně, která ale stejně potřebujeme k životu. Nejsou to lidé, se kterými si pravidelně voláme a ptáme se jich, jak se mají. Ale jde o osoby, se kterými jsme měli společnou činnost. Chodili jsme s nimi na trénink nebo jsme je potkávali v práci. Nejsou to nejbližší přátelé, ale kontakt s nimi nám přinášel radost. Tyto vztahy nám během uplynulého roku stráveného doma úplně odpadly, a tudíž před námi stojí výzva si okrajová přátelství opět vybudovat. Tato vrstva přátel bývala nejširší, jde o úroveň přátelství, která stejně tak patří do naplňování vztahových potřeb.
